Domů » Aktuálně, Festivaly, Filmy, Recenze

Berlinale 2014: Křížová cesta


Pouhých čtrnáct téměř statických obrazů stačí mladému německému režisérovi Dietrichu Brügemannovi ke strhující analýze rodinných vztahů v ortodoxní křesťanské rodině, jejichž nelítostně logickým důsledkem je zmařený (?) život dospívající dívky. Jeho precizně vystavěný scénář čerpá formálně i myšlenkově ze symboliky křížové cesty, aniž by vytvářel jednoduchý mučednický obraz nevinné oběti vyšinuté víry. Naopak se mu daří velmi komplexně, soustředěně a bez předsudků vykreslit jedno ze základních dilemat, s nímž se musí rodinný kruh neochvějně věřících vyrovnávat. U čtrnáctileté Marie se začínají projevovat první znaky přechodu do pubertálního věku, které však mají poněkud odlišný průběh, než by se dalo na základě konvencí očekávat. Namísto revolty vůči přehnané rodičovské autoritě ze strany matky a svazujícím pravidlům se u dívky začíná projevovat silná úzkost z možného selhání její víry.

Dozrávání v Marii vzbuzuje jen pochybnosti a nejistotu, o to více se snaží vyrovnat svůj vychylující se platonický vztah k Bohu. Víra se pro ni během zásadního myšlenkového přerodu stává příliš těžkým křížem, pod nímž na své cestě k dospělosti několikrát klopýtne. Její obranou je snaha až asketicky potlačit dotírající přirozené potřeby spjaté s procesem dospívání, zatímco vzrůstá fatální nedorozumění mezi ní a její matkou, která není schopná za jednáním své dcery vnímat nic, než znepokojivé signály „nebezpečného věku“. Matčiny přecitlivělé reakce mají pro Marii jediný dopad, který velmi přesvědčivě odpovídá psychickému rozpoložení pubescentky – začnou se u ní objevovat chorobné pocity méněcennosti, v niž sebelítost přechází až v martyrický vztah ke světu. Palčivá touha vzdorovat vnějším nástrahám rozhodnými kroky k absolutní blízkosti Bohu, ovšem sebou nese hluboký rozpor v rámci dodržované věrouky. Banální konflikty, které v režisérově nadsázce odpovídají trojímu pádu Krista pod tíhou neseného kříže, postupně dovádějí dívku na okraj srázu, kde nejčistší víra paradoxně hrozí nevyhnutelným pádem do kardinálního hříchu.


Ani zde ovšem režisér neztrácí dech a vytahuje z rukávu ještě jeden nečekaný zvrat, jenž zamotá hlavu všem dosavadním pochybovačům a zcela obrátí zastávanou perspektivu. Postupně vyvstávající provokativní otázky v závěrečných dvou obrazech získají silnou protiváhu, kterou nelze obejít jinak než rozvinutím vnitřní diskuse, jež musí na obou stranách počítat s velmi silnými argumenty. Křížové cestě se tak daří každým dalším „zastavením“ upevňovat objektivizující postoj ke kontroverznímu tématu a v závěru diváka doslova vyburcovat k tomu, aby se vzdal konvenčních hledisek a nahlédl problematiku zcela novým a obohacujícím pohledem.

Nakonec nejde jen o kritickou reflexi platností církevních dogmat, jež mohou být až příliš snadno významově překroucena a činí z člověka sebezničující nástroj. Film jde mnohem dále a podrobuje esenciální revizi základní pojmy, s nimiž příběh pracuje. Na mysl tak přicházejí otázky nad smyslem sebeobětování, zrádnými hranicemi oddanosti k Bohu a nejednoznačným vztahem mezi fanatismem a lidskými potřebami. Zatímco loňská divoká karta karlovarského festivalu, snímek Tore tančí rovněž německé provenience, fascinoval naprosto bezprostředním přenosem martyrického prožitku na diváka, Křížová cesta je naopak opačným extrémem. Cílevědomě udržuje uctivý až vnitřně vyrovnaný odstup, v němž téma mučednictví přerůstá v metafyzicky zacílenou polemiku. Hraje tak s divákem otevřenou hru, zatímco film Katrin Gebbe náleží k mistrovským kouskům narativní manipulace. Co však snímky spojuje především, je schopnost převrátit plíživou bezvýchodnost v záblesk naděje a dosáhnout tak silného katarzního účinku, který diváka nabádá ke zpětné revizi děje.

Křížová cesta svým precizně mnohovrstevným pojetím tématu odpovídá nejlepší tradici současného německého filmu. Její schopnost dosáhnout pronikavé a zároveň dialogicky otevřené analýzy v asketicky omezeném prostoru sebou nese až uhrančivý účinek. Jednotlivá zastavení nejsou jen pečlivě zvolenými výřezy ze života Marie, ale vzhledem ke statické kameře navíc odpovídají výřezům z dějového prostředí. Film tak udržuje a vede pozornost pečlivě rozplánovanou inscenací jednotlivých situací v předem daném rámu. Silně přerývaná struktura a zcizující formální dominanta nejsou ovšem pouhým narativním a symbolickým ozvláštněním. Dodávají prostor pro plné rozvinutí kladených otázek, jež nezanikají v lineárně gradujícím ději a slouží jako klíč k divákově mysli, jež je schopna se v tomto nastavení aktivně podílet na dialogu a vytvářet v jeho rámci vlastní spoje. Dojem všestranného souznění a uměřenosti vnáší do burcujícího děje silnou vnitřní harmonii a zklidňující prvek, tedy vlastnosti děl spojované s dosaženou tvůrčí zralostí. I proto si lze stěží představit vhodnější počin, u nějž by bylo ocenění za nejlepší scénář nejen v rámci letošního Berlinale zaslouženější.

Jakub Jiřiště

Křížová cesta (Kreuzweg, Dietrich Brüggemann 2014)

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 8. 2. 2014 ve 23.33 a zařazen do kategorie Aktuálně, Festivaly, Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.