Domů » Aktuálně, Výhled

Pravda a lež aneb kontroverze filmového natáčení v ghettu Terezín

Skutečnost, že v terezínském ghettu probíhalo natáčení propagandistického filmu, je celkem známý. Kdo se však na takovém filmování podílel, k jakému sloužilo účelu, jak jej vnímali vězni a kolik filmů vlastně v ghettu vzniklo? Stejné otázky si položily i Eva Strusková a Jana Šplíchalová, kurátorky právě probíhající výstavy PRAVDA A LEŽ. Filmování v ghettu Terezín 1942-1945. Tato výstava si klade za cíl odhalit dosud neznámé pozadí všech připravovaných snímků a představit návštěvníkům unikátní materiál s nimi spojený.

Autorky zvolily název výstavy příhodně – kontrast pravdivého a lživého se prolíná celou expozicí a je obsažen i v samotných terezínských filmech, jejichž dochované části jsou na výstavě k vidění. Snímky vznikly celkem tři, vždy pro propagandistické účely. Celou produkci měli pod kontrolou Němci, nicméně důležitá byla účast samotných vězňů, a to jak před kamerou, tak i za ní. Vznikla paradoxní situace, kdy Židé neměli povolený vstup do kin, nesměli vlastnit kameru ani pracovat v kinematografickém průmyslu, a přesto byli nuceni se podílet na natáčení těchto propagandistických filmů. Mnozí z nich se na tomto „divadle“ podíleli ve víře, že budou zachráněni před transportem na východ, většina z nich se však nedožila ani konce natáčení.

První ze tří filmů, který měl sloužit zřejmě pro interní účely nacistů, vznikl již v roce 1942 a neměl být pravděpodobně nikdy promítán na veřejnosti.  Snímek mapoval cestu fiktivní židovské rodiny z Prahy do Terezína a zaznamenával tak všechny nezbytné procedury, jimiž lidé v ghettu procházeli. Realizací byli pověřeni kameramani z SD a SS a do štábu byli připojeni i někteří terezínští vězni. Navenek měly film reprezentovat osoby s uměleckým renomé, což vedlo k využití Ireny Dodalové, zakladatelky prvního českého animačního studia IRE-Film a v té době jediné filmové profesionálky v Terezíně, na pozici vedoucí produkce. Dodalová se svými asistenty podstupovala značné riziko, když se snažila zachytit na kameru i nepřikrášlené záběry ghetta a nakonec se jí podařilo vynést a uschovat několik výstřižků. Ty byly identifikovány až v roce 2004 a jsou tak jedinečným svědectvím o tomto natáčení, jelikož film nebyl nikdy dokončen ani promítán. Podrobněji se tomuto snímku a osobě Ireny Dodalové věnuje jedna z autorek výstavy Eva Strusková ve své knize Dodalovi, která může sloužit jako doplňující materiál k tématu.

Další filmování proběhla v letech 1944-1945 po tzv. „zkrášlovací akci“, která měla vytvořit z ghetta jakousi Potěmkinovu vesnici pro návštěvu Červeného kříže. Němci se rozhodli novou podobu využít i pro vlastní propagační účely, a tak vznikly dva poslední filmy. Natáčení dostali tentokrát na starosti pracovníci filmového týdeníku Aktualita, kteří měli zhotovit propagandistický snímek o životě v ghettu. První, příliš realistický záznam příjezdu holandského transportu byl Němci označen za nepřijatelný a posléze byl zničen. Točilo se tedy znovu a nyní nacisté jako „vůdčí“ postavu pověřili německého divadelního a filmového herce a režiséra Kurta Gerrona, brzy však převážil vliv pražské Aktuality. I přesto, že se její pracovníci snažili výrobu prodlužovat, film byl nakonec v dubnu 1945 dokončen, naštěstí už ale nestačil být využit ke svým účelům. Tento idealistický snímek, plný rozzářených dětí a dobře živených spokojených obyvatel ghetta, známý pod nepřesným názvem Vůdce daroval Židům město, se do dnešní doby nedochoval celý. Všechny jeho zachované fragmenty jsou promítány na výstavě už pod originálním titulem Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území.

Výstava se snaží pojmout výše popsaná natáčení v celé jejich komplexnosti. Obsahuje současně jak informace o lidech ze štábu, o okolnostech natáčení, reflexi obyvatel ghetta, tak i unikátní obrazový materiál, který zahrnuje nikdy nezveřejněné fotografie, kresby a především samotné filmy, tedy alespoň to, co se z nich zachovalo. Expozice je umístěna ve velmi malém prostoru Galerie Roberta Guttmanna v Praze, přesto se tvůrcům podařilo místo maximálně využít a přitom jej nezahltit. Stísněný prostor galerie spolu s tlumeným osvětlením zároveň vytváří pietní atmosféru, která vhodně konvenuje se zvolený tématem. Jak s ním ale tvůrci vůbec pracují a lze na tak malém prostoru opravdu plnohodnotně postihnout tak složitou problematiku?

Dominantou výstavy jsou zajisté projekce dvou ze tří terezínských filmů, jež jsou do expozice zasazeny chronologicky. Ihned při vstupu si návštěvník může prohlédnout montáž filmových výstřižků z prvního snímku spolutvořeného Irenou Dodalovou, která obsahuje úryvky z filmu prokládané záběry na filmový štáb. Naopak na úplný konec výstavy je umístěno promítání dvou fragmentů filmu Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území. Mezi těmito projekcemi jsou instalována ještě čtyři další plátna, na nichž se střídají fotografie z filmů či kresby filmových záběrů. Všem obrazům však chybí jakékoliv vysvětlující popisky (kromě názvu filmu) či komentář, což může na některé návštěvníky, kteří se omezí pouze na obrazovou složku, působit matoucím dojmem, v extrémním případě i naprosto obrátit smysl výstavy, která jistě nemá, jejímž cílem rozhodně není propagandistické snímky adorovat. Zamýšlenému záměru napovídá vlastně jen jediný viditelný „popisek“ v prostoru, a to na zem promítaný citát jednoho z vězňů: „Natáčeli film. Židé jsou veselými, spokojenými herci. Jejich tváře jsou veselé – ve filmu, jen ve filmu“. Pokud si divák zmíněné citace všimne, určitě si může v porovnání s kontrastně vyznívajícím vizuálním materiálem udělat vlastní představu o pravém poselství výstavy.

Nicméně divák není odkázán pouze na obrazovou složku. Tu významně doplňuje text umístěný ve výsuvných šuplících, rozmístěných po celé ploše expozice. V textu jsou postupně uvedeny informace o jednotlivých filmech – obsahuje psané medailonky členů štábů, reflexi účastníků natáčení i ostatních obyvatel ghetta a také bohatý fotografický materiál (fotografie osob, kopie dokumentů či deníkových záznamů). Unikátním exponátem jsou v tomto případě reprodukce fotografií z druhého a třetího filmu, které tajně vynesl a uschoval střihač a kameraman Ivan Frič. Zvláště stojí za vidění snímky z natáčení příjezdu holandského transportu, jelikož tento film byl zničen, a tak jsou jediným vizuálním dokladem jeho existence.

Kvůli snaze o minimalistické řešení na malém prostoru však informace v šuplících nejsou vyčerpávající a zdaleka tak podrobné, jak by mohly být. Co mohlo pro autorky výstavy znamenat omezení, se ale nakonec stává její předností. Díky nekompletnímu, osekanému komentáři návštěvník není zahlcen nadbytkem detailních informací, může si obrázek o natáčeních a filmech samotných poskládat sám. Nevýhodou ovšem zůstává „neviditelnost“ ukrytého textu, jenž může být leckterým návštěvníkem naprosto opomenut a tím zapříčinit zmíněné nepochopení záměru projektu. S tím souvisí i nevhodné (i když z nedostatku prostoru jistě nevyhnutelné) umístění úvodního textu, shrnujícího dobový kontext, hned za dveře galerie. Návštěvník tak kolem něj často bez povšimnutí projde, přinejlepším jej zaznamená až při odchodu z výstavy. Tento nedostatek „zachraňuje“ dotyková obrazovka na konci expozice, zahrnující celý materiál výstavy – veškerý doprovodný text, fotografie i oba filmy, které si zde návštěvník může přehrát. Digitální varianta expozice je pak rozšiřující pouze o německý překlad, jelikož všechny popisky v prostoru výstavy jsou pouze české, či anglické. Naprostým duplikátem je DVD vydané k výstavě, které tudíž nemůže sloužit jako přídavný materiál. Jeho pořízení tedy stojí za to spíše kvůli unikátnímu obrazovému materiálu, jenž po skončení výstavy bude pravděpodobně nedostupný.

 Expozici je možné zhlédnout až do konce března letošního roku a určitě by neměla být opomenuta, především proto, že představuje dosud neznámé informace o terezínských natáčeních a obsahuje unikátní, jinde nezveřejněný obrazový materiál. Zajisté se vyplatí pročíst si všechen doprovodný text, ať již v šuplících, či na dotykovém monitoru. Skrze porovnání dat vyplývajících z mnohaletého výzkumu a vzpomínek pamětníků se samotnými propagandistickými filmy může divák nejlépe pochopit, jaká nesmírná lež měla prezentovat terezínské ghetto a může ho podnítit k dalšímu hledání informací a hlubšímu zájmu nejen o tématiku holocaustu, ale i moci filmového média a jeho schopnosti manipulace.

 

Doporučujeme

Jeden komentář

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 6. 2. 2014 ve 18.28 a zařazen do kategorie Aktuálně, Výhled ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.