Návrat Agnieszky H.: Česko(slovensko) po polsku

Prvotním impulsem k natočení dokumentárního portrétu Agnieszky Hollandové Návrat Agnieszky H. (2013) byl pro scenáristku Krystynu Krauze filmový projekt Hořící keř (2013). Díky němu se Hollandová nejen po letech vrátila natáčet do České republiky, ale spolu s událostmi, jež film sleduje, také do jí důvěrně známého Československa konce šedesátých let. Přesně před rokem připomínala události, které následovaly bezprostředně po upálení Jana Palacha dne 16.1.1969, předpremiéra první části minisérie Hořící keř. Letos byl v den výročí této klíčové události moderních československých a českých dějin v kině Lucerna slavnostně uveden filmový portrét režisérky.

Dokument Návrat Agnieszky H. se soustředí na vzpomínky Hollandové především z období před rokem 69, tedy z let, kdy režisérka studovala na pražské FAMU. Na režii spolupracovala scenáristka Krystyna Krauze s kameramanem Jackem Petryckým. Dvojici se podařilo vytvořit osobní dílo, které představuje osobnost režisérky, aniž by se zabývalo výčtem biografických či filmografických údajů.  Zároveň je film cennou výpovědí o aktivitách studentů, kteří prožili Pražské jaro a nástup normalizace, a vlivu politických událostí na jejich život.

Autorské spojení Krystyny Krauzeové a Jacka Petryckého se v případě dokumentárního filmu o Agnieszce Hollandové a jejích návratech do minulosti ukazuje jako velice příhodné. Režisérka a scénáristka Krystyna Krauzeová, obdobně jako Hollandová, je již od svých studií velmi úzce napojena na českou kulturu i politickou opozici. Na konci osmdesátých let Krauzeová převážela jako mladá studentka politologie dopisy z Gdaňsku do Prahy, kde se seznámila se signatáři Charty 77, a dostala se tak do centra československé undergroundové kultury. Na začátku devadesátých let odešla z Polska do Prahy a nastoupila na Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Začala se důkladně věnovat kultuře obou zemí a dodnes pracuje v Polském kulturním centru v Praze a překládá díla českých autorů do polštiny. K filmové tvorbě se vrátila až minulý rok filmem Náš Vašek. O moci bezmocných (2012) o vztahu mezi polskou a českou opozicí v době železné opony a především o vztahu Poláků k osobnosti Václava Havla. V tomto filmu Krauzeová zužitkovala jak své důkladné znalosti obou kultur, tak zkušenosti svého mládí. Podobným způsobem pak v Návratu Agnieszky H. za pomoci spoluautora snímku, významného kameramana polského kina morálního neklidu Jacka Petryckého, přenáší Agnieszku Hollandovou do Československa let 1966 až 1971 a její vzpomínky konfrontuje se scénami z filmu Hořící keř i s rozmanitým archivním materiálem. Zatímco Krystyna Krauzeová zasazuje výpovědi Hollandové, její rodiny a přátel do historického kontextu událostí v Československu, čímž vytváří významný přesah biografického portrétu, Jacek Petrycki jako režisérčin přítel a dlouhodobý spolupracovník dodává filmu intimní rozměr. Petrycki studoval v sedmdesátých letech na Lodžské filmové škole a stal se kameramanem hraných i dokumentárních snímků uznávaných polských režisérů, například Krzysztofa Kieślowského, Krzysztofa Zanussiho nebo Marcela Łozińského. S Agnieszkou Hollandovou natočil Jacek Petrycki sedm filmů, mezi něž patří například Provinční herci (1980), Osamělá žena (1981), Horečka (1981), Evropa, Evropa (1990) či Julie na cestě domů (2002). Sám kameraman říká, že Hollandová svou prací s filmovou řečí ovlivnila jeho techniku vycházející z postupů dokumentární kinematografie nejvíce.

Setkání dlouholetých přátel skrze kameru v prostoru tvořeném před a za ní vytváří velice silný vztahový trojúhelník, jež proniká hlouběji za výpovědní hodnotu vzpomínek. Úvodní sekvence filmu, v níž Petrycki snímá svůj obraz v odrazu zrcadla, přináší sebereflexivní výpověď kameramana, v níž vzpomíná na společného známého ze studií, který po seznámení s Agnieszkou Hollandovou prohlásil, že by chtěl „pozřít její mozek“. Natáčení režisérčina portrétu Návraty Agnieszky H. proto pro Petryckého představuje jistý způsob, jak toto přání alespoň z části realizovat. Od počátku filmu je tak explicitně přiznáno kameramanovo porozumění, náklonnost i zájem o hrdinku filmu. I ve scéně, v  níž se Hollandová ve filmu objevuje poprvé, jsou režisérčina slova adresována Petryckému jako příteli a spolupracovníkovi. Charakter úzce propojeného trojúhelníku hrdinka-kamera-kameraman je umocněn ve chvíli, kdy Hollandová kameramana při natáčení fotografuje a snímky mu ihned ukazuje, čímž oba prostory vymezené kamerou propojí.

Role kameramana, který je zároveň spoluautorem snímku, je proto důležitou součástí tohoto portrétu. Petrycki vede dialog s hrdinkou a následuje ji při návratech do minulosti, během nichž odhalují spojitosti s jejími pozdějšími filmy i se současností. Při vzpomínání na události konce šedesátých let v Praze ve filmu s Hollandovou opakovaně vystupují také její polští spolužáci z FAMU, kameraman Andrzej Koszyk a dokumentarista Andrzej Zajączkowsky. Oba jsou zároveň přáteli a spolupracovníky Jacka Petryckého, díky čemuž se kameramanovi daří zachovat intimní atmosféra dokumentu. Společně se vracejí na místa, kde trávili svůj čas během svých studií v Praze. Spojují je nejen učebny pražské FAMU, studentské koleje, byty a sklepní prostory, kde se podíleli na tvorbě nelegálních tiskovin, ale také střety s policií a cely ruzyňské věznice, kde byli v roce 1971 souzeni a posléze několik měsíců drženi.

Dokumentární snímek však není jen svědectvím o jistém období studia a politické angažovanosti uznávané režisérky, které významně formovalo její život a kariéru, ale svou výpovědí přesahuje období i události těchto pár let. Přibližuje osobnost Agnieszky Hollandové z pohledu jejích blízkých i skrze režisérčino humorné a ironické jiskření, zkoušky z paměti, spontánní vystupování a odzbrojující upřímnost. Svými reakcemi vytváří Hollandová jakýsi protipól nekritických projevů obdivu svých přátel, které s radostí narušuje a vyvrací. Ve výsledku však její lidský přístup umocňuje obdiv, který dokument vzbuzuje. Autoři propojili minulost se současností, úctu a ironii, a vytvořili tak velice soudržné a emotivní dílo, jenž představuje Hollandovou jako inteligentní, cílevědomou a odhodlanou osobnost, ale především jako lidskou bytost, která si díky svému přímému a nekompromisnímu jednání, ale zároveň citlivému přístupu k životu a smyslu pro humor získala postavení jedné z nejvýraznějších režisérek současnosti.