Způsob zabíjení: Indonésie a antikomunismus aneb může být masový vrah současně dobrým vlastencem?

Dokumentarista Joshua Oppenheimer splatil informační dluh, který má světová veřejnost vůči téměř půl století starým a vzdáleným zločinům proti lidskosti. Když na počátku roku 1965 převzala v Indonésii moc armáda, najala si zástupce podsvětí k vyvraždění velkého počtu místních komunistů, ideálně všech. Mezi více než jedním milionem mrtvých můžeme mimo komunistů a jejich sympatizantů nalézt rovněž etnické Číňany či nestranické intelektuály. Třebaže je dluh splacen a pietní potlesk na mezinárodních festivalech zaručen, neměla by se hodnota Způsobu zabíjení (2013) redukovat výhradně na výchovné poučení o bestialitě kdesi daleko na mapě. Snímek totiž nabízí zejména působivou rekonstrukci, jejíž potenciál zhrozit nebo varovat publikum značně převyšuje suchý propočet obětí.

Jak zabít komunistu? Snadno a rychle

Americký režisér s převážně dánským štábem vstupují do prostředí, ve kterém sotva naleznou jim blízkou reflexi celonárodní tragédie. Indonésie se s minulostí vyrovnává nadmíru svérázně – bez mrknutí oka a s úsměvem na rtech. O přehodnocení násilných událostí z poloviny šedesátých let zjevně není valný zájem, a proto by musel dokumentarista za reflexí docházet k osamoceným ostrůvkům odporu. Podobné zprávy o teroru vznikají celkem pravidelně („ideální“ zemí pro tento typ smutečního dokumentu je KLDR), aniž by nahlédly za individuální tragédie k hlubšímu fungování systému. Jsem při sledování moralizujícího kázání takových dokumentů rozpolcený, protože osobní nasazení nemůžu upřít. Svůj čas ale zpravidla vkládám do zdánlivě nekonečného vylévání žluče a zášti, která při oprávněné nenávisti přestává rozlišovat barvy – účastníci vidí soustavně rudě.

Autoři Způsobu zabíjení nebyli nuceni vstupovat do komnat nasáklých traumaty, protože se jim do cesty postavili jíní svědci tehdejších událostí: vrazi komunistů. Sympatičtí postarší pánové se nerozpakují vzpomínat, odlehčeně glosovat, snad i přehánět o tom svém divokém mládí. Stud by u nich zpočátku vystopoval málokdo, což ovšem není dáno výhradně jejich otrlostí – samozvaní gangsteři zkrátka akcentují hodnoty společnosti, kterou pomohli zformovat. A ta se k nim nikdy neobrátila zády. Skoro jako zvrhlá halucinace působí sestřih místní talk show, v níž si gangsteři barvitě připomínají dávné zločiny. Moderátorka nasadí obdivnou grimasu a vybídne přítomné publikum, neboť „to si přece zaslouží pořádný potlesk“. Z této perspektivy se například neustále „ohmatávaný“ mccarthismus jeví jako hodně špatný vtip – historici ve Spojených státech dlouhá léta usilovně odsuzují (či legitimizují) radikální antikomunismus, pod jehož praporem byly popraveni dva lidé: manželé Rosenbergovi (mytizovaný obraz nevinných mučedníků ještě ke všemu v posledních letech nápadně zbledl). Na úrovni lokálních dějin se pak snaží pracně doložit, že „i ve státě XY mohl kdykoli přijít o zaměstnání ten a onen…“ Ačkoli je toto srovnání z principu vadné – poněvadž nerespektuje odlišný historický vývoj těchto dvou oblastí –, přiměřeně ukazuje, jaký náraz zažívá západní divák s jinak přednastavenými hodnotami. Sleduje identické kulisy (televizní studio), ale neznámé a děsivé reakce. Právě tento převrácený pohled přispívá k mimořádné působivosti dokumentu.

Jestli je na indonéské zkušenosti cosi povědomé, pak rozdělení moci. Armádní převrat v roce 1965 sice nevyústil v trvalou přítomnost tanků v ulicích měst, nicméně z puče vzešlý polovojenský režim nikdy neztratil kontakt s těmito iniciátory odporu. Představitelé povstání se s dostatečným předstihem dokázali organizovat a rozšířit sféry vlivu do rozhodujících oblastí. Hybatelem této antikomunistické sítě dodnes zůstává polovojenská organizace Pemuda Pancasila, jejíž členové pronikli do vrcholných složek státní správy. Pemuda Pancasila je v pozadí vyčkávající pojistka před úsilím zvrátit současný stav – nedůvěřuje vládě a ani veřejnosti. Sektářský charakter a masová shromáždění plná výhružných gest nepatří do země, která se chce označovat za demokratickou. Respektive patří (taková je daň za pluralitu názorů), ale nikoli na předních pozicích mocenské hierarchie, jako je tomu v Indonésii.

Taková společnost nemůže být – vzdor klidné fasádě – nikdy přiměřeně stabilní, neboť antikomunistická síť je pohroužena do trvalého pocitu odumírání hodnot a postupného zmaru, jemuž jen ona může zabránit. Výstižně to vyjádřil krátký záběr na myšlenkový pochod muže hrajícího golf, který znaveně konstatoval, že starým pořádkům se ten současný chaos nemůže vůbec rovnat. Latentní neklid tohoto rázu zná západní společnost podobně jako původce pokusů o nápravu. Liší se důsledky – pakliže se radikálně aktivistické organizace všech ideových barev v současné České republice (prozatím) užírají v izolaci a antikomunistické výbory ve Spojených státech padesátých let se s předvolanými vesměs teatrálně handrkovaly, indonéská Pemuda Pancasila měla jedinečnou příležitost zařídit snadné vyhlazení statisíců potenciálních oponentů. Jak vidno, zde se nehovoří výhradně o antikomunismu, spíše o organizačním umu jakéhokoli militantního hnutí a míře vratkosti složek státu, proti nimž je veden tento atak. A štáb Způsobu zabíjení v letmých náznacích zachytil zvláště odstrašující postup.

Zahraj to znovu – dvojlomná chvála diváctví

Samozvaní gangsteři nebyli než vykonavatelé cizích rozkazů, mají ovšem co sdělit. Filmaři jim zdánlivě odevzdaně ponechávají prostor k ničím nerušenému řečnění – učiní asi pět nesmělých vstupů, během nichž je patrné, že si tyto dva světy příliš nerozumí. To však není vůbec na škodu, právě naopak. Gangsteři na kameru hledí vyrovnaně a v možnosti spatřit se ve filmu našli očividné zalíbení. Několikrát odhalují duši přímočarého filmového fanouška, který neváhá pozabíjet komunisty po tisících, neboť ti měli v úmyslu zatrhnout dovoz hollywoodských filmů. Tento argument je celkem příznačný: v naivitě i domněle adekvátní mstě. Gangsteři neustále připomínají, že jejich jméno je odvozené od anglického spojení free men, což z nich má činit jakési vyslance svobody a národního sebeuvědomění. Aby dostáli své misi a zajistili svobodu pro každého, musí ji nejprve značné části odebrat. Nezdá se, že by vykonavatelé zpočátku viděli takto daleko, ale filmaři naštěstí nemusí přistoupit k moralizujícímu kázání. Katarzi provede nečekaný zdroj.

Gangster Anwar spolu s dalšími vítají po letech účastníka, který vyjel za hranice. Jeho zkušenost je tímto narušena, což vede ke vzájemným polemikám. Bylo by pochopitelně možné jednoduše zapnout kameru a nechat staré pány napospas vzrušené debatě. Režisér Joshua Oppenheimer ovšem nabídl o poznání rafinovanější metodu – všiml si, že gangsteři jsou uvolnění i nápadně sebekritičtí. Když filmaři vstupují na dávné místo činu, Anwar jim nadšeně předvádí, jakým způsobem tam docházelo k popravám. Na tento segment se Anwar posléze dívá a zklamaně poznamená, že pohlédnutím do kamery záběr zkazil. Když identický postup zpopularizovali režisér Jean Rouch a sociolog Edgar Morin na počátku šedesátých let filmem Kronika jednoho léta (1961), zkoumali protagonisté sami sebe ve filmu s konsternovaným výrazem a nevyslovenou otázkou „byli jsme to my?“. Gangsteři ale takto zpočátku neuvažují, role pokládají za nezbytnou součást vlastní identity. A ke každé volí odpovídající chování a činy.

Samotná společenská role gangsterů nevznikla ve vzduchoprázdnu. Anwar vypráví o neobyčejně sugestivním antikomunistickém filmu, který měl v osmdesátých letech spatřit každý občan země. Ačkoli to byla pouze ideově vyhrocená dramatizace předsudků a mýtů, měla pozoruhodný legitimizační dopad. Gangsteři si na čelo nechali vyrazit štempl poslání a vykonávali pomyslný rituál: nic více a nic méně v jejich zločinech nebylo. A v tomto bodě Oppenheimer odvážně ustupuje – dobrovolně odevzdává část své pravomoci režiséra protagonistům filmu, aby se obsadili do rolí vlastnoručně zpracovaných rekonstrukcí někdejších činů. Gangsteři byli od počátku spolutvůrci Způsobu zabíjení, ale nyní se stávají rovněž režiséry filmů, které Oppenheimer organicky včlení do struktury svého dokumentu. Rekonstrukce potvrdí zálibu gangsterů v hollywoodském žánrovém filmu a ochotu odhalit krvavou minulost bez příkras.

Anwar je přinucen vžít se do role obětí a sledovat rituál z opačné strany. Obstojí i zde, protože mnohé odpozoroval a ke kamerám se posvátně otáčí. Nezradí závazek dohrát roli, avšak není to bez následků. Ačkoli ho Oppenheimer přesvědčuje, že skutečné oběti trpěli nesrovnatelně více (nehráli totiž ve filmu), Anwar sám ví, že „to“ intenzivně cítil. S naplácanou umělou krví kolem obličeje, kterou do sebe na moment vsákl… Nesmí se ovšem zapomínat, že gangsteři hrají neustále (i po vypnutí kamer) a jejich reakce mohou při troše konspirace sledovat kajícný dovětek vědomě – respektují vývoj situace a ctí žánr, ať je jakýkoli. A může to být přesně opačně: dobrat se v tomto směru „pravdy“ by ničemu nepomohlo, protože gangsteři reflektují rituál zabíjení bezmála jako duchovní prožitek (v zásadě nepostižitelně).

Není žádoucí se lačně vrhnout po jednom závazném výkladu a zahnat pocit nejistoty při sledování hrané rekonstrukce v dokumentárním filmu, během níž ani jeden ze štábu autoritativně neuplatňuje vlastní hledisko. Kdo vede a kdo je veden, to zkrátka zůstává ve Způsobu zabíjení zamlženo. Oppenheimer a jeho štáb naštěstí nezačali zmatkovat a vyvolávat otevřenou konfrontaci dvou ideově protilehlých světů. Naopak učinili vše, aby zpětnému rozpomínání na rituál nic nebránilo. Tvůrci dokumentu projevili mimořádnou trpělivost a nadhled, který přitom nedoprovázel cynicky povýšený škleb, jak tomu v daných případech často bývá. Netlumili místy až drastický humor, protože odpovídal postoji militantního vzorku indonéské společnosti – když se ten uvolil předstoupit s vlastní rekonstrukcí, filmaři stvrdili svou víru v katarzní hodnotu záznamu událostí na film. Profesionálové závěrečný přerod sotva monitorovali, nebylo totiž třeba, obnažili se samotní gangsteři. Mimořádně působivý výsledek se tudíž obešel bez provolání msty a sepisování trestních oznámení za činy, s ohledem na okolní kontext zatím beztak promlčené. A přesto soudím, že pro svolání pomyslné tryzny za mrtvé vykonal Oppenheimer více než kdokoli s jedovatou slinou a žádostí o celospolečenský přezkum. Až k němu konečně nazraje doba, bude se mít indonéská veřejnost o co opřít.

P. S. – Při vědomí, že právě filmové médium takovou měrou podnítilo všechny zúčastněné, by se každý cinefil měl oprávněně dmout pýchou. Nebo snad ne…?