III. Festival íránských filmů: Tři otázky pro uměleckého ředitele

Dnes v 19:30 bude v kině Světozor zahájen 3. ročník Festivalu íránských filmů, a to projekcí snímku Skromné pohoštění (2012) pozoruhodného režiséra Maniho Haghiho, který nejen poctí letošní přehlídku svoji přítomností, ale převezme i zodpovědnou funkci v soutěžní porotě. Jeden z nejméně typických íránských filmů poslední doby je jistě vhodným a dostatečně reprezentativním úvodem, jenž plně odpovídá letošnímu zaměření programu na nevšední filmová zobrazení moderní íránské společnosti. Více o sedmeru tematicky různorodých soutěžních snímků se dočtete zde. Na dalších řádcích přenecháváme slovo uměleckému řediteli festivalu Kavehovi Daneshmandovi, jenž nám ochotně odpověděl na tři otázky týkající se dramaturgických překážek i úspěchů festivalového týmu.

Probíhal dramaturgický výběr soutěžních filmů výhradně ve vaší režii? Jakou formou jste filmy získávali a narazili jste přitom na nějaké překážky?

Filmy na přehlídku byly vybrány výhradně programovou radou festivalu. Obdrželi jsme několik doporučení od íránských distributorů a filmových institutů, ale jediný faktor, který měl dopad na konečný výběr snímků, byla filmová kvalita jednotlivých děl.

Během příprav festivalu se nám velmi příjemně spolupracovalo s distributory zvolených filmů. Mnoho z nich nám ochotně poskytlo promítací práva bez jakýchkoliv poplatků či za velmi nízkou cenu.

Jedinou překážkou, které jsme museli neustále čelit, byla logistika. Některé z filmů jsme obdrželi v jiných formátech, než upřednostňujeme, a v pár případech nebyly filmy, o něž jsme si zažádaly, poskytnuty vůbec.

Prošly všechny do přehlídky zařazené snímky oficiální íránskou distribucí? A dá se některému z nich přisoudit kontroverzní status?

Většina titulů ve výběru jsou snímky, které již byly uváděny v íránských kinech. Přesto je zde pár filmů, které v Íránu stále usilují o povolení k promítání, například Večírek u Kamiho či Parviz. Ale tento proces občas trvá značně dlouho, takže náš festival bude určitě promítat tyto dva tituly ještě před jejich oficiální íránskou premiérou.

Jste na některý z uváděných filmů z dramaturgického pohledu obzvláště pyšný?

Tituly třetího ročníku festivalu jsou velmi silné – i když každý v jiném směru. Je tedy obtížné srovnávat jakýkoliv ze zařazených snímků, ale například Parviz je rozhodně mimořádný film s jedinečným přístupem k filmovému jazyku, v němž se dobře známá kontemplativní kinematografie Íránu snoubí s minimalismem evropského arthousu.

Festivalový tým je rovněž pyšný na sekci krátkých filmů. Podařilo se nám přinést do Prahy to nejlepší od nejmladší generace íránských a vzniklý soubor dokazuje, jak silné, kontroverzní a kritické jsou mladé hlasy íránské kinematografie.

Na výsledném seznamu vyniká ještě jeden film – Jmenuji se Negahdar Jamali a točím westerny (2012). Tento dokumentární snímek je šokujícím, hořkým a extrémně zábavným důkazem toho, že když milujete filmy, natočíte je bez ohledu na podmínky, kterým budete muset čelit. Možná tedy odráží něco, čím mnoho velkých jmen íránské kinematografie procházelo v průběhu své tvůrčí cesty.