III. Festival íránských filmů: Jiné pohledy na islámskou republiku

Již po třetí budou pražská kina Světozor a Oko hostit Festival íránských filmů, který tímto rokem počínaje získává podobu soutěžní přehlídky nejvýraznějších současných děl této dynamické a překvapivě různorodé kinematografie. Právě nečekané pohledy na současnou společnost, která zdaleka není determinována jen autoritářským teokratickým režimem, se stanou letošním tematickým jádrem festivalu. Zatímco se tedy první dva ročníky zaměřily na motivy pro íránský film nejpříznačnější (úděl ženy, dětský svět), nyní nám vybrané snímky poskytnou unikátní možnost seznámit se s problémy mladých obyvatel z vyšších vrstev či s dramatickými střety mezi tradičním světem a nevyhnutelným společenským pokrokem.

Více než dvacet filmů zařazených do programu a rozdělených do tří sekcí (Soutěž, Blok krátkých filmů a Blok dokumentárních filmů), ovšem vedle značně volného tematického základu spojuje i snaha dramaturgů nabídnout českému publiku reprezentativní průřez nejnovější vlnou íránské kinematografie. Ta stejně jako vlny předcházející posouvá zase o kus dál hranice filmové tvorby a rozšiřuje způsoby, jak nahlížet na vlastní zemi. Na rozdíl od předešlých ročníků tedy budou promítány pouze snímky vzniklé v několika posledních letech, což úzce souvisí s nastoupenou cestou soutěžní konfrontace.

V rámci soutěže se představí celkem sedm snímků, z nichž adepta na ocenění vybere nejen porota složená z významných osobností české, evropské a íránské kinematografie, ale i publikum, které za pomoci hlasovacích lístků rozhodne o divácké ceně. Pojďme se nyní krátce podívat na jednotlivé položky soutěžního výběru, jejichž tvůrci sice ve všech případech náleží k mladší generaci, to ale neznamená, že by s některými z nich již nemělo festivalové publikum možnost se setkat.

Platí to především o mezinárodně uznávaném režisérovi Bahramovi Tavakolim, jehož snímek Beze mne (2011) slibuje dechberoucí příběh ubíjejícího boje chudé teheránské rodiny o lepší budoucnost. Nenápadně zdrcující obraz krize rodinného kruhu je prezentován jako hloubavá variace na Skleněný zvěřinec Tennesseeho Williamse a stejně jako v této předloze se ohniskem dění stává obětavá matka, která se ze všech sil snaží zabránit definitivnímu rozpadu své rodiny. Herečka Fatemah Motamed-Aria byla za jedinečné ztvárnění této postavy oceněna na festivalu v Montréalu a už jen pro její vehementní uchopení vypjaté role stojí za to poznačit si projekci tohoto snímku do diáře.

Jistý nádech sociálního dramatu má i snímek Není úniku (2013) režiséra Parvize Shahbaziho (Zhluboka se nadechnout – 2003), který konfrontuje existenční problémy venkovské dívky začínající svá studia v Teheránu s odlišným světem její spolubydlící z řad zlaté mládeže, pevně srostlé s velkoměstským životem. Poté, co je protagonistka nečekaně vtažena do problémů své přítelkyně, do civilního sondování jednoho vstupu do života vstoupí tragické tóny elegie nad nezvratnou ztrátou nevinnosti. Oběma nohama ve světě movitých společenských vrstev stojí snímek Večírek u Kamiho (2013, Ali Ahmadzadeh) – nadějný celovečerní debut, jenž se snaží prostřednictvím žánru komorní road movie nezaujatě zobrazit vztahové problémy mladé generace neomezované svým sociálním statutem. Hlavními postavami filmu jsou dvě dívky, které se vydávají automobilem na večírek jejich společného známého, cestou diskutují o svých životech a touhách a přitom netuší, jaké překvapení si s sebou vezou v kufru.

Zcela odlišný žánr romantického melodramatu slibuje svým snímkem Zasněžené sosny (2013) rovněž debutující režisér Paymaan Moaadi, který díky své herecké kariéře (především hlavní roli ve snímku Rozchod Nadera a Simin z roku 2011) není ani v našich zeměpisných šířkách neznámou tváří. Příběh mladé učitelky klavíru, jejíž manželství se ocitá v troskách a která na cestě za opětovným dosažením vnitřního klidu naráží na sympatického souseda, upomíná především dilematem protagonistky mezi cestou práva a úctou k tradici na tvorbu Asghara Farhadiho. Větší důraz na zklidňující nálady a poetický ráz černobílého obrazu však přeci jen svědčí o tom, že Moaadi nechce pouze napodobovat svého mistra, v jehož vrcholném díle měl čest sehrát hlavní part.

Manželství pana Mahmoudího (2013, Rouhollah Hejazi) se rovněž zaměřuje na střet tradičních hodnot s nezastavitelným společenským pokrokem, avšak intimní konflikt odehrávající se uvnitř rozpolcené postavy s jistou dávkou odvahy přesouvá do širší společenské sféry. Rekonstrukce domu a příchod odvážného architekta se zde stane roznětkou hlubokého konfliktu, který rozdělí dosud harmonicky žijící rodinu na dva tábory odpovídající zcela jiným požadavkům kýženého životního stylu. Nezůstane ušetřena ani zdánlivě neposkvrněná minulost rodiny a na povrch začnou vyplouvat dlouho zamlčovaná tajemství.

S humorným nadhledem se na vztahy uvnitř tradiční íránské rodiny zaměřuje vůdčí hlas současné íránské kinematografie, režisér Reza Mir Karimi (Tak daleko, tak blízko – 2005). Jeho nejnovější počin Kostka cukru (2011) učiní diváky svědky příprav jedné velké svatby a jemnými tahy načrtne portrét rozvětvené rodiny, fungující jako živý organismus, proměňující se pod náporem drobných intrik a probublávajícího vztahového napětí. Namísto dramatických zvratů ovšem snímku dominuje kontemplativní a výrazně senzuální atmosféra i vřelý vztah autora k lidsky chybujícím postavám. Oficiálnímu íránskému uchazeči o sošku Oscara tak předem náleží zvýhodněná pozice uvolňující a vstřícné podívané, za kterou by na každém festivalu platili diváci zlatem.

Posledním zástupcem sedmera soutěžních snímků je drama Parvíz (2012) režiséra Majida Barzegara, který se již ve svém debutu Období dešťů (2010), uvedeném na MFF Zlín, zaměřil na problém ztráty zázemí a jakýchkoliv perspektiv u příslušníků střední třídy. Zatímco v prvním snímku se jednalo o dospívajícího chlapce, který po rozvodu rodičů získá byt jen pro sebe, nyní se protagonistou stává zahálčivý muž středních let, jenž je jednoho dne vykázán na ulici svým otcem. Ten se totiž rozhodl znovu oženit a nehodlá už syna dále živit. Následující kroky ukřivděného muže začnou dosahovat šokujících rozměrů zároveň s tím, jak jej poznávání destruktivních aspektů moci proměňuje ve zcela odlišnou osobnost. Působivá narace a využití filmového jazyka snímku vynesly cenu pro nejlepšího mladého režiséra na filmovém festivalu v San Sebastianu.

Na závěr ještě stojí za to krátce zmínit dva filmy uvedené mimo soutěž, které již prokázaly své kvality na mnoha filmových festivalech. Další silné rozvodové drama Oscarem ověnčeného Asghara Farhadiho Minulost (2013) je jistě sázkou na jistotu, což plně dosvědčuje nominace snímku na Zlatý globus, a Skromné pohoštění (2012, režie: Mani Haghighi, MFF Karlovy Vary 2012) představuje nevyzpytatelný a hluboce znepokojivý ponor do lidské duše procházející rozkladem na křehké hranici dobročinnosti a tyranie. Pozornosti by neměly rozhodně uniknout ani pozoruhodná pásma dokumentárních a krátkometrážních filmů, u nichž je vždy lepší nechat se bez předchozí přípravy překvapit nabídnutou všehochutí sahající od poetických meditací až po palčivé momentky každodenních dilemat uvnitř rigidní společnosti.

Pokud Vás představená nabídka přehlídky oslovila a nechcete si nechat ujít příležitost nahlédnout na Írán skrze čerstvou a překvapivou optiku, vstupenky zakoupíte a další informace naleznete na webových stránkách festivalu www.iranianfilmfestival.cz.