Akira Kurosawa a jeho filmy: Existenciální obraz světa

5. 1. 2014 # 12.22 # Aktuálně, Literatura, Recenze # Bez komentáře

Do sbírky velikánů autorské filmové tvorby, kteří se dočkali monografie v češtině, přibyl první asijský režisér, japonský klasik Akira Kurosawa. Tato volba překvapí snad jen tím, že přišla tak pozdě, vždyť Kurosawa patří mezi nejvlivnější postavy filmové historie a těší se značné popularitě i u českého publika. Luboš Ptáček studii pojal jako sérii analýz, z nichž každá zaostřuje pozornost na vybraný fenomén režisérovy tvorby a života. Kniha nepřináší mnoho nových myšlenek, je spíše kompilátem dosavadních poznatků o Kurosawově díle, jež autor vsazuje do rámce neoformalistické teorie, v dílčích analýzách opepřené kaleidoskopicky pestrou škálou dalších metod (kognitivismus, naratologie, adaptační studia aj.). Takový přístup je zajisté legitimní, zvláště když uvážíme množství existujících studií věnovaných Kurosawovi, nicméně i tak hyzdí jinak důstojnou a poctivou práci několik nedostatků.

Studie vychází z jednotícího neoformalistického přístupu, který má umožnit „postihnout ozvláštňující prvky a jejich funkce v celkové struktuře filmů“ a zároveň „sledovat vývoj a proměny průchozích motivů, stylu a narace“. Autor v duchu neoformalistické doktríny zařazuje jednotlivá díla do příslušného společenského, historického a kulturního kontextu a seskupuje filmy do jednotlivých kapitol podle dominant, tedy základních organizačních prvků, jež v daných skupinách nejvýrazněji přispívají k tvorbě významu. Spektrum těchto dominant je přitom relativně široké: někdy jde o společné téma (např. atomová hrozba), v jiných případech snímky sjednocuje žánrové vymezení (crime fiction, samurajské filmy), typ narace (experimenty Rašomon a Žít) či způsob adaptace (literární díla, divadelní hry). Zastřešující dominantou celé monografie pak má být existencialismus jakožto Kurosawův světonázor a ústřední téma Kurosawovy tvorby.

Navzdory svým mnohokrát propíraným nedostatkům se zde neoformalistická analýza ukázala jako poměrně funkční nástroj. S její pomocí se Ptáčkovi podařilo ve většině případů vystihnout základní stylistické a tematické prvky jednotlivých děl, zmiňované dílčí dominanty jsou rovněž dobře zvolené a udržují analytické texty pohromadě. Autor navíc nezachází s neoformalismem dogmaticky a obohacuje jej množstvím rozličných vlivů: neodvolává se přitom jen na disciplíny, jež jdou s neoformalismem obvykle ruku v ruce (naratologie, kognitivismus), ale i na literární a divadelní teorii (Bachtin, Kott, Hilský, Kautman a mnoho dalších), a párkrát se na scéně dokonce objeví Bordwellův úhlavní nepřítel Deleuze. Právě tematická a metodologická eklektičnost je hlavním předností této monografie, byť třeba pojmy kognitivisty Torbena Grodala jsou na Kurosawovy narativní experimenty naroubovány trochu uměle a analýze v ničem nepomáhají. Některé kapitoly rovněž trpí tím, že jen opakují důvěrně známé poznatky, navzdory pestrosti odkazů kloužou po povrchu nebo opomíjejí potenciálně nosná témata (např. kolektivní paměť ve filmech o atomové hrozbě, proměny recepce režisérových děl či problematizace Kurosawovy apolitičnosti), nicméně hlavní motivy Kurosawovy tvorby Ptáček vyhmátl úspěšně.

Kniha však obsahuje víc než jen neoformalistické analýzy: v tomto ohledu se zbytku vymykají tři kapitoly (první, druhá a poslední jedenáctá), které jsou věnovány Kurosawovým životním osudům a pohledu na svět. První z nich představuje režisérův život a filmovou kariéru na pozadí japonské historie a kinematografie, seznamuje nás s jeho tvůrčím přístupem a ukazuje úskalí spjatá s produkcí snímků v kontextu japonského filmového průmyslu. Druhá se zaměřuje na Kurosawovu tvorbu za druhé světové války a bezprostředně po ní, přičemž se nevyhýbá kontroverzním tématům, jako je režisérova kolaborace s militantním císařským režimem nebo konflikty s poválečnou cenzurou. Tyto dvě pasáže mají daleko k obvyklým oslavným ódám na velké umělce: Ptáček se nebojí akcentovat i méně zářivé okamžiky režisérovy životní a profesní dráhy, což knize přidává na hodnotě. Závěrečná jedenáctá stať pak shrnuje Kurosawova společenská a ideová východiska, jež jeho dílem procházejí a jejichž společným jmenovatelem je podle autora existencialismus. Zároveň japonského auteura charakterizuje jako humanistu a liberála, který však chová velkou úctu k aristokratismu a některým konzervativním hodnotám. Tato část patří (možná trochu paradoxně) mezi nejzdařilejší z celé knihy: byť je pochopitelně znát, že Ptáček není filosof, Kurosawovy myšlenky vykládá přehledně, srozumitelně a bez nemístných zjednodušení a úspěšně zasazuje režisérovo pojetí světa do širších souvislostí. Trochu však zaráží autorovo tvrzení, že existenciální rozměr Kurosawova díla dosud nebyl dostatečně probádán. Možná neexistuje moc statí, jež by zkoumaly celou jeho tvorbu optikou existencialismu, ale dílčích analýz Kurosawových filmů, které se opírají o názory existencialistů, jsou stovky, tudíž originalita zde opravdu není na pořadu dne.

Když odhlédneme od zmíněného nedostatku nových myšlenek, kazí výsledný dojem především množství faktických a gramatických chyb. Pár příkladů namátkou: literární teoretička Linda Hutcheonová je v knize uváděna jako Linda Huetchonová (str. 12, 355), subžánr detektivní fikce „police procedural“ najdeme na str. 72 dvakrát jako „police procedual“, v poslední kapitole několikrát figuruje nesprávný termín „existencionalismus“ (str. 310, 315, 326) a tak dále. Chyby se vyskytují i v dodatečných přílohách: v poznámkách nalezneme zkomolená jména a názvy knih (např. “Gautier” místo “Gauthiera” – str. 379), Bazinova stať Co je to film? je v bibliografii mylně zařazena mezi literárněvědné a teatrologické texty a rejstřík vynechává některé zásadní autory (např. zmíněnou Hutcheonovou). Práce obecně obsahuje zbytečně mnoho překlepů, které narušují plynulost čtení, některé pasáže navíc působí stylisticky neobratně a zasloužily by si pečlivější korekturu.

Lze tedy dlouho očekávanou „kurosawovskou“ monografii doporučit? Znalci Kurosawy a lidé, co jsou aspoň trochu obeznámení s akademickou reflexí jeho díla, se z ní pravděpodobně mnoho nového nedozvědí, jako úvod do režisérova světa a filmů však posloužit může. Navzdory zmíněným nedostatkům a ledabylé korektuře jde totiž o dobře provedené řemeslo: Ptáček se ukázal jako zručný kompilátor, který dokáže mísit mnoho témat a přístupů, aniž by výsledek působil roztříštěně, což si určitě zaslouží ocenění.

Jiří Anger

Luboš Ptáček: Akira Kurosawa a jeho filmy

Nakladatelství Casablanca, edice: Filmoví tvůrci

Praha 2013, 416 stran