Filmy roku 2013 podle Indiefilmu
30. 12. 2013 # 1.07 # Téma # 2 komentářůS nadcházejícím koncem roku vám přinášíme individuální výběry nejdůležitějších letošních snímků, které sestavili naši redaktoři. Do selekce zahrnujeme i tituly z roku 2012, které byly uvedeny až letos, a také filmy, jež bylo možné vidět pouze na filmových festivalech.
Adéla Mrázová
Ve svém výběru roku 2013 uvádím filmy, které česká distribuce sice opomenula, ale vynikly v rámci mezinárodních filmových festivalů. Nejvyšší metál letos udílím Upstream Color (Shane Carruth, 2013) a nekompromisnímu debutu Katrin Gebbe Tore tančí (2013). Na filmovém festivalu ve Varech mě letos doslova okouzlil první film natočený ženou v Saúdské Arábii Wadjda (Haifaa Al-Mansour, 2012) o touze, jež je neustále živena i navzdory úzkoprsým pravidlům plynoucím z islámského fundamentalismu. Druhé varské překvapení, izraelský film Vyplnit prázdnotu (Rama Burshtein, 2012), rovněž reflektuje úlohu ženy v rámci ortodoxního řádu, tentokrát na příkladu chasidské rodiny v současném Izraeli. Můj zájem vzbudil také dokument Blackfish (Gabriela Cowperthwaite, 2013), který se zaměřuje na zásadní téma krutosti lidí vůči inteligentním zvířatům.
Sextet české distribuce roku 2013:
Nymfomanka, část I. (Lars von Trier, 2013)
Velká nádhera (Paolo Sorrentino, 2013)
Gravitace (Alfonso Cuarón, 2013)
Život Adele (Abdellatif Kechiche, 2013)
30 minut po půlnoci (Kathryn Bigelow, 2012)
Hořící keř (Agniezska Holland, 2013)
Jiří Anger
Upstream Color (Shane Carruth, 2013)
Nejvyšší ocenění dávám tentokrát snímku, jejž česká distribuce trestuhodně opomenula. Americký filmový vizionář Shane Carruth vytvořil chaotické univerzum plné kódů, symbolů a racionálně nevysvětlitelných jevů, které však v sobě ukrývá mimořádně silnou filosofickou romanci bořící veškeré kinematografické konvence.
Post tenebras lux (Carlos Reygadas, 2012)
Mexický auteur stvořil Zrcadlo nového věku, jež unikátním způsobem propojuje transcendentní s transgresivním, osobní s kolektivním a minulé s přítomným a odhaluje nové, dosud netušené dimenze spirituálního filmu.
Život Adele (Abdellatif Kechiche, 2013)
Ačkoli film z formálního ani tematického hlediska nepřináší nic radikálně nového, svou všudypřítomnou tělesností, intimní blízkostí k hrdinkám a citem pro detail dosahuje nebývalé emocionální naléhavosti, rozhodně si tedy zaslouží pozornost, jaké se mu dostává.
Perverzní průvodce ideologií (Sophie Fiennes, 2012)
Snímek, který ukazuje, jak lze vtipně, elegantně a bez zbytečného zjednodušování přenést filosofické myšlenky do filmu, a též dokládá, že i dokumenty s „mluvícími hlavami“ mohou být něčím víc než jen sledem nezáživných promluv expertů na bílém pozadí.
Mekong Hotel (Apichatpong Weerasethakul, 2012)
Přestože je toto dílo pouhým fragmentem Weerasethakulova nedokončeného projektu, neopakovatelný tvůrčí styl thajského režiséra jím prosvítá velmi zřetelně. Snímek zaujme tím, jak nápaditě mezi sebou nechává prostupovat nejen mýty a každodenní realitu, jak jsme u Weerasethakula zvyklí, nýbrž tentokrát i dokument a fikci.
Zvláštní uznání:
Computer Chess (Andrew Bujalski, 2013)
Za trochu jiný, nekarikující pohled na komunitu počítačových geeků v jejích začátcích.
Jakub Jiřiště
Tore tančí (Katrin Gebbe, 2013)
Ďábelsky promyšlená hra s diváckou empatií a identifikací, která v bezstarostnostném úvodu nechá vyklíčit imunitu vůči sebezáchovnému schizoidnímu postoji a pak zákeřně přikročí k tyranskému útlaku. Výsledkem ovšem není samoúčelná exhibice násilí, ale promyšlená manipulace, v níž martyrium sebeobětujícího se mladíka nachází svůj věrný odraz v prožitku diváka. Společný sestup po škále zla je ovšem nerozlučně svázán s osvobozujícím stoupáním k naději a působivé katarzi hodné největších mágů filmového plátna.
Sobecký obr (Clio Barnard, 2013)
Naprosto nekompromisní a přitom silně zúčastněný pohled na drsné sociální podmínky, v nichž dětská nezralost hlavních postav tragicky naráží na nutnost předčasně vstoupit do dravého světa dospělých. Hlavní síla snímku ovšem netkví v obratném budování tísnivé deziluze, nýbrž ve schopnosti odrazit se v pár nenápadných dovětcích od bolestně dosaženého dna a katapultovat emoce zcela opačným směrem.
Gravitace (Alfonso Cuarón, 2013)
Cuarónův vesmírný opus poskytuje nejenom revoluční důkaz toho, jak intenzivní fyzický zážitek může poskytnout současný film, ale funguje i jako nevídaně soustředěná vícevrstevná esej o hledání zemské a zároveň životní přitažlivosti. Velkolepý spektákl přerůstá v uhrančivou, takřka abstraktní studii existenciálního směřování k pevnému bodu a východisku v symbolickém okamžiku nejzazší krize. Ukázkově vygradovaný závěr, v němž se naděje z dosaženého těžiště překrývá s fatálním rizikem, transformuje tyto úvahy v neopakovatelnou tělesnou zkušenost a doslova je vyčerpává až do posledního dechu.
Wadjda (Haifaa Al-Mansour, 2012)
Podmanivá jízda po nevyzpytatelných cestách ženského sebeuvědomění představuje komplexní analýzu současné saúdskoarabské společnosti a přitom až zaráží svoji prostotou. Schopnost autorky udržet si zdravý odstup a využít jak ironický filtr, tak strategii zdrcující samozřejmosti, činí z Wadjdy působivé dílo mísící chápavý úsměv s krutým úšklebkem a překvapivou účastí slzných kanálků.
Hořící keř (Agnieszka Holland, 2013)
Jedinečná exkurze do morálně vypjatého okamžiku československého národa, která není pouze příkladně vystavěným dramatem s životnými postavami, ale především velmi pečlivou analýzou společenského procesu i přesvědčivým apelem pro ohroženou současnou generaci bez ideálů. V české kotlině se tak konečně zrodil film, který si předem vytyčil nevděčný a tak trochu idealistický cíl a bez výraznějšího zaváhání jej dokázal naplnit.
Zuzana Černá
Přestože jsem letos zdaleka nestihla zhlédnout všechna zásadní díla současné produkce, i tak se objevilo několik filmů, které mě naprosto pohltily.
Prvním z nich byl již v březnu nejnovější počin kontroverzního režiséra Harmony Korina Spring Breakers (2012). Satirický komentář konzumní společnosti je neuvěřitelně zábavnou a divokou jízdou, jíž ne náhodou dominují Selena Gomez a Vanessa Hudgens. Tyto herečky, jež jsou samy „produkty“ komerce, se zde vymanily ze svých dosavadních škatulek teenagerských hvězd a dokázaly svůj talent v naprosto odlišné sféře kinematografie.
Spoustu intenzivních filmových zážitků mi letos zprostředkovaly Karlovy Vary, nicméně dva z nich ve mně rezonují ještě půl roku po zhlédnutí. Tím prvním je Velká nádhera (2013), okázalá satira na italskou smetánku, jejíž úvodní taneční sekvence bez váhání strčí do kapsy daleko více propagované spektakulární večírky Velkého Gatsbyho, které se proti Sorrentinově alternativě jeví jako pouhá nuda. Druhým zásadním snímkem, kterému se na rozdíl od prvního nedostalo pozornosti české distribuce, byl film japonského režiséra Hirokazua Koreedy Jaký otec, takový syn (2013). Komorní drama o dvou rozdílných rodinách řešících záměnu dětí zaujme především citlivým přístupem k postavám a silným tématem.
Se začátkem léta přišel (zatím) poslední díl trilogie Richarda Linklatera Před půlnocí (2013). Přerod vztahu z romantické lásky do rutinního manželského soužití sice vytváří depresivnější atmosféru než v předchozích částech, ale v kombinaci s obratně vystavěnými dialogy, ve kterých se dokáže poznat snad každý, opět ochotně podléháme.
Ke konci roku pro mne byla příjemným překvapením Rozkoš (2013) režisérky Jitky Rudolfové. Důsledně promyšlený snímek s odvážnou filmovou formou, jež neotřele využívá moderní způsoby komunikace, je pro mne nadějí pro budoucnost české kinematografie.
Ferdinand Fořt
V mém žebříčku (řazeném podle abecedy) se vyskytují filmy, o kterých většinou již bylo na IndieFilmu napsáno dost, takže jen telegraficky: Mistr (2012) za nevídaně perfekcionistické propojení obrazové, zvukové a významové složky díla, které dělá z P. T. Andersona možná nejosobitějšího režiséra tvořícího v rámci současného hollywoodského establishmentu; Spring Breakers (2012) za Korineovu úchvatně podvratnou dekonstrukci teen-movie; Tore tančí (Katrin Gebbe, 2013) za silné a na debutujícího tvůrce výjimečně vyzrálé moderní ztvárnění evangelia s mnohoznačným vyzněním; Velká nádhera (Paolo Sorrentino, 2013) za podmanivé spojení modernismu s postmodernismem, komiky s tragikou, krásy s ošklivostí,…; Život Adele (Abdellatif Kechiche, 2013) za vzácně realistický portrét intimního vztahu.
Zvláštní uznání pro Gravitaci (Alfonso Cuarón, 2013) za nejlepší velkofilm několika posledních let a podmínečně první části Nymfomanky (2013) (kterou odmítám hodnotit, dokud neuvidím druhý díl) za nepřehlédnutelnou, trierovsky zábavnou koláž různých postupů, žánrů a her s divákem.
Marek Jančík
Můj výběr nejlepších snímků za rok 2013 je omezen povýtce nedostatečně důkladným sledováním novinek — pozornosti tak unikla zcela jistě celá řada výborných autorských počinů. Z uvedených filmů, jež jsem měl možnost zhlédnout, pak lze vyzdvihnout především Kechicheho milostný opus Život Adele (2013), a to nejen za formálně výborné, a přesto živé zpracování, ale hlavně za zkoumání možností lidské vášně a podmíněnosti, v níž je vláčena. Z dalších snímků stojí za pozornost vrstevnaté špionážní drama Kathryn Bigelow s vnitřním rozměrem intimního portrétu 30 minut po půlnoci (2012); Reygadasův interpretacím se vzpouzející „soumrak duševní krajiny“ v Post tenebras lux (2012); obrazově opulentní podívaná, jež se však ve filmu Velká nádhera (2013) nevyvléká z otěží autorské kontroly Paola Sorrentina; a vizuálně brilantní, mrazivě násilný snímek Nicolase Windinga Refna na freudovské téma Jen Bůh odpouští (2013).
Mé zvláštní uznání patří dvěma snímkům: poslednímu dílu Claire Denis Parchanti spí dobře (2013) a ve své přímočarosti sice poněkud podbízivé, ale přesto chytré, podnětné a provokující dokumentární eseji Perverzní průvodce ideologií (2012) Slavoje Žižka v režii Sophie Fiennes.
Matouš Svěrák
Na začátku roku jsem měl možnost zhlédnout na Oscara nominovaný krátký studentský animovaný film Až po uši (Timothy Reckart, 2012), který mi připomenul, že nápadité, klasicky animované celovečerní snímky již jaksi vyšly z módy nebo si na sebe nevydělají (stačí si vzpomenout na Adama Elliota či Sylvaina Chometa), a je proto potřeba spoléhat na krátkometrážní tvorbu.
V Karlových Varech mě čekalo překvapení – dva nejlepší filmy se od sebe značně lišily. Velká nádhera (Paolo Sorentino, 2013) je překvapivě rozmáchlá artová produkce s felliniovskou fantazií i tématem, Wadjda (Haifaa Al-Mansour, 2013) oproti tomu dojímá svou civilností.
Během tohoto roku také došlo k ukončení dvou skvělých seriálů. Oceňovaný Breaking Bad (Vince Gilligan, 2008) o proměně osobnosti jednoho na smrt nemocného chemika v drogového dealera skončil již v září a polozapomenuté Treme (David Simon, 2010) od tvůrců The Wire, vyprávějící o osudech lidí z New Orleans po zasažení hurikánem Katrina, se dočkalo svého posledního dílu v těchto dnech. To jsme se dočkali i premiéry Nymfomanky, části I. (Lars von Trier, 2013), která předčila má velká očekáván.
Ondřej Kosnar
Stoker (Park Chan-wook, 2013)
Parkův přesun do Hollywoodu a s tím dokonalé využití hollywoodských postupů a jejich transformace v osobitou autorskou hru se stylem a žánry. Ryzí potěšení.
Upstream Color (Shane Carruth, 2013)
Carruthův posun od debutového narativního experimentu k významově i stylově hlubšímu počinu. Objevný, formálně i myšlenkově inspirativní a s dlouhým dozvukem.
Mistr (Paul Thomas Anderson, 2012)
Znepokojivě uhrančivý portrét deformovaných myslí, sektářského uvažování a dobové společenské situace. Velký návrat Paula Thomase Andersona a Joaquina Phoenixe.
Kámoši až na dno lahve (Joe Swanberg, 2013)
Dokonalé spojení ultralevné mumblecorové poetiky s divácky přístupnějším a větším rozpočtem podpořeným proudem nezávislého filmu. Nepodbízivá vztahovka bez sklonů k lacinému emocionálnímu vyděračství. Pro širší publikum ideální můstek k méně známému proudu americké indie scény.
Jíst, spát, umřít (Gabriela Pichler, 2012)
Emocionálně odzbrojující pohled na přistěhovalectví, nezaměstnanost a nižší vrstvy ve Švédsku zprostředkovaný skrze dětsky uvažující hrdinku. Empatický vhled do tématiky bez tradičních rekvizit sociálních dramat a s famózním výkonem Nerminy Lukač v hlavní roli.
Čestné uznání:
Jen Bůh odpouští (Nicholas Winding Refn, 2013)
Za největší zdvižený prostředník.
Velmistr (Wong Kar-Wai, 2013)
Za opojnou práci se stylem a žánry.
Hořící keř (Agniezska Holland, 2013)
Za důkaz, že „velká“ témata české historie lze pojmout bez upocenosti a odéru národního kýče.
Život Adele (Abdellatif Kechiche, 2013)
Za vtahující vztahový portrét.
Před půlnocí (Richard Linklater, 2013)
Za další vývoj postav.
U Konce světa (Edgar Wright, 2013)
Za požitkářskou pubertálnost a lásku k filmu a popkultuře.
Pacific Rim – Útok na Zemi (Guillermo del Toro, 2013)
Za ryze osobní klukovské nadšení, které ve mně dokázal vyvolat.
Bling Ring: Jako VIPky (Sofia Coppola, 2013)
Za vývoj v rámci vlastní filmografie.
Lvi (Jazmín López, 2012)
Za nejlepší a nejvíce suverénní debut, jež jsem měl letos možnost vidět.
Spring Breakers (Harmony Korine, 2012)
Za Britney.
Martin Mišúr
Při letmém ohlédnutí za mými filmy roku 2013 možná vyvstane zlomyslné zamyšlení. „Kde je to a ono? Vždyť přece…, neslýchané!“ Nuže, jakékoli závažné opomenutí ať je přednostně přičteno neviděným restům, nikoli přímo odlišnému vkusu. A nechť je zpětné nakoukání prvním předsevzetím do nového roku (jelikož nekouřím a nejevím známky závislosti na čokoládě, hledám pod svícnem). Nicméně zkoumám ještě jednou a soudím, že osobní výběr je znepokojivý také v jiném ohledu – zdá se být na pohled zprávou o nedostatku humoru nebo alespoň rámcového optimismu. Jak jinak si vysvětlit ten přebytek manipulace, vyhrocených emocí, melancholické únavy a masového zabíjení v předkládaných filmech? Snad by nebylo od věci připojit nezávaznou legraci, aby se ten rok nejevil tak neradostně…
Ne, jsem jednoznačně proti. Není totiž třeba, humorem a optimismem jsou zasaženy rovněž tyto filmy, ač to tak možná nevypadá. Melancholický návrat ke dvěma milencům v sérii Richarda Linklatera (Před půlnocí, 2013) sice dospěl do bodu manželského poštěkávání, odkud se idealizovaná romance vyhlíží jen obtížně, ale hrdinové svou pozici ironicky reflektují. A je přece velmi optimistické, že křehká premisa obstála již při třetím vzájemném setkání. Traumatizovaná hrdinka v novém filmu Woodyho Allena (Jasmíniny slzy, 2013) sice potřebuje sezení u odborníka, ale v něčem mne její výstupy naladily na vzdorovitou vlnu, opačnou depresivnímu pohroužení. Možná i proto, že jsem v tom spatřil nejlepší Allenův film od Manželů a manželek (1992), což bych na počátku roku ani v návalu optimismu nečekal. Emotivní výbuchy osamocené hrdinky, na níž se v dalekém vesmíru valí jedna katastrofa za druhou (Gravitace, 2013) – humor si zde Alfonso Cuarón sebejistě vyškrtl, naopak optimismu, odhodlání a naděje mi dodal jako málokterý filmař za posledních několik let. Slavoj Žižek (Perverzní průvodce ideologií, 2013) mi do škatulky zapadá příliš snadno, to uznávám. Proto zkusím argumentovat trochu jinak – jako optimistickou vnímám zejména skutečnost, že někdo dokáže osekat, zjednodušit a líbivě uvést na trh takto složitou problematiku, aniž by při tom vypadal jako naprostý šašek. Dokonce i masové zabíjení komunistů v Indonésii (Způsob zabíjení, 2013) může obsahovat stopové prvky humoru, pokud o něm vypovídají jakýmkoli pocitem studu nezasažení účastníci (a v závěru podnítit optimistické myšlenky, tento dokument je skutečně mimořádný úkaz). Dva poslední filmy – Mistr (2012) a Tore tančí (2013) – ponechám bez „zlidšťujících“ úprav, protože je tam popravdě nenalézám. I když je to těžké říct, možná by se při pečlivém ohledání vynořily…
Jiří Blažek
Přítomnost (Thomas Heise, 2012)
Provokativní dokument vyvolává působivý dojem nekompromisně minimalistickým zpracováním, jímž tematizuje zmechanizovaný proces pohřbu žehem, od administrativních činností přes technologické revize až po hygienický úklid, aniž by se podbízivě přikláněl k protlačování umrlčích obrazů. Do tabuizovaného fenoménu vnáší pokornou poetiku každodennosti.
Europa Report (Sebastián Cordero, 2013)
Spolu se snímkem The Last Days on Mars (2013) představuje Europa Report příjemné překvapení letošního roku v oblasti science fiction, a to mimo gravitační dostředivou sílu Hollywoodu. Současně umně resuscituje devalvující koncept found footage filmů a navazuje na to nejlepší z ryzí tradice vědeckých (nikoli vědecko-fantastických) děl, kde bys hýkajícího Žvejkala pohledal.
Pole v Anglii (Ben Wheatley, 2013)
Na první zdání prvoplánové šokantní dílo, na druhé se mu pak kdejaký mudrc uznale klaní. Film propojuje bachtinovskou karnevalovou burlesknost a stejně tak transcendentální smyslovou zkušenost – to vše zaopatřené psychedelickou estetikou a bohatou symbolikou vycházející ze 17. století. Werner Herzog na houbičkách.
Všechny roztleskávačky zemřou (Lucky McKee, 2013)
McKee pokračuje v dekonstrukci pravidel žánrové kinematografie a nabourávání genderových stereotypů. Tentokráte formou uvědomělého exhibicionistického pastiše, který v sobě snoubí hravou preciznost Stokera (2013) a jedovatou dravost Spring Breakers (2012). Čím více máte upito ze studny žánrové kinematografie, tím více vám bude film lahodit.
Rozšíření vnějšku (Siegfried A. Fruhauf, 2013)
I v letošním roce byla sklizena velká úroda na poli experimentální kinematografie. Jeden z výrazných počinů tvoří Rozšíření vnějšku auteurské stálice Siegfrieda Fruhaufa, který za pomoci provázání analogových a digitálních technologií probourává chápání opozic vnitřek / vnějšek, stejně jako civilizace / příroda. Zběsilé staccatové vrstvení atakuje divácké smysly a doslova si vynucuje hlubší spoluprožitek během projekce.
Dobrý den,
chci Vás poprosit, uvádějte i originální názvy filmů. U filmových vědců, odborníků, považuji tento údaj za nezbytný, stejně jako sjednocení základních údajů v uvádění názvů, režie a roku vzniku. Buďte profíky, když na to skoro všichni kolem kašlou, jděte příkladem :-)
Jinak Vaší redakci přeji vše dobré a neutuchající cinefilní vášeň!
D.
Dobrý den,
originální názvy jsme se rozhodli uvádět pouze v případech, kdy není dosud znám ten český. Podle nás se jedná o údaj, který je pro čtenáře spíše nadbytečný a zvláště souvislé texty by nesmyslně zahlcoval. Ostatní údaje jsme (aspoň pokud víme) sjednotili dostatečně.
S pozdravem,
Redakce