Jiří Brdečka: Tvůrčí duch uzavřený v rámech a vitrínách

Pokud bychom chtěli  v hutné zkratce charakterizovat bytostně tvůrčí osobnost Jiřího Brdečky, nejvýstižnější by asi bylo označit ji za reinkarnaci renesančního člověka úspěšně vzdorujícího vírům dvacátého století. Tento všestranný umělec si po více než čtyřicet let tvůrčí činnosti dokázal uchovat vydatné zdroje své originální poetiky, které vysoce přesahovaly omezení jednotlivých uměleckých médií.

Právě probíhající výstava věnovaná Brdečkovu dílu si klade za cíl obsáhnout nejrůznější umělecké formy vstřebávající tvůrcovu bezbřehou fantazii, která zdaleka nenašla uplatnění jen na papíře: vzpomeňme na slavné komedie Limonádový Joe (1965) či Adéla ještě nevečeřela (1977), k nimž napsal scénář. Expozice vytvořená v Galerii Smečky z popudu Terezy Brdečkové (umělcovy dcery) na malém prostoru seznamuje návštěvníky s „důvtipnými ostrovy pozitivní deviace“, jež na sebe berou podobu nejen upomínek na filmová díla, ale i kreslených vtipů, karikatur, knižních ilustrací či písňových textů. Různorodé exponáty, pocházející až na pár výjimek z rodinného archivu, se téměř výhradně zaměřují na Brdečkovy tvůrčí projevy a jsou umístěny na zdech v klasické podobě galerijní instalace. Výstava tedy nemá ambici představit podrobně osobnost umělce (ať už zvnitřku či zvnějšku), nýbrž se soustřeďuje pouze na hmotné doklady jeho tvůrčí činnosti, k nimž se přistupuje jako k artefaktům uzpůsobeným klidné kontemplaci. Galerie Smečky se profiluje jako galerie české koláže a tento princip prochází i pojetím výstavy jako souboru několika uměleckých „vrstev“, v němž ovšem mezi jednotlivými vstupujícími „technikami“ nevznikají žádné vztahy, střety ani juxtapozice. Výstava tak podněcuje návštěvníka pouze k tomu, aby bez myšlenkových podnětů přecházel mezi tematicky přesně odlišenými celky, navíc zpřehledněnými architekturou prostoru: umělecká díla jiných tvůrců spjatá s osobností Brdečky a knižní ilustrace nalistované v uzavřené vitríně jsou umístěné ve vstupní místnosti, kresby a karikatury zdobí spojovací chodbu, druhá místnost se věnuje tématu filmové a animované tvorby a suterén slouží projekci.

Cílem expozice je tedy prostřednictvím průřezu Brdečkovou tvorbou upozornit na univerzálnost jeho talentu, nikoli se hlouběji vyjádřit k jeho vnitřnímu světu, v němž se neopakovatelným způsobem prolíná celá řada inspirací (jmenujme například vášeň pro nízké žánry, kýč a naivitu lidové poetiky, vizuální atributy secese a renesance či propojování technických vynálezů s estetickým rozměrem či romantikou). Přítomné exponáty sice tento široký tematický záběr odrážejí, ovšem v případě tak kreativního umělce je škoda, že se členění výstavy neinspirovalo spíše stěžejními položkami jeho poetického arzenálu. Snaha uchopit hlubší souvislosti Brdečkova díla se nakonec omezuje na jediný exponát, v němž je několik fotografií z filmu Limonádový Joe porovnáno s typologií postav předválečného hollywoodského westernu. A co dále přibližuje tento film, který v rámci expozice platí za její středobod? Několik kostýmů zapůjčených z barrandovského fundusu, pár dobových plakátů a první obálky Brdečkovy literární předlohy k této parodii. Zraková potěcha je uváděna v soulad s příjemně nostalgickými pocity. Není to pro náročnějšího návštěvníka přeci jen málo?

Toto poměrné příkré hodnocení ovšem neplatí tak docela. Galerie má přeci jen jiné zákonitosti než expozice v rámci muzea, a když uznáme, že účinek výstavy by měl být především vizuální, posuzovaný případ nabízí dostatek podnětů k tomu, aby „divák“ odcházel spokojen. Především místnost věnovaná Brdečkovým otiskům v oblasti filmu zaujme svojí různorodostí, sahající od precizních obrázkových scénářů k animovaným filmům po překreslení některých filmových scén na velká malířská plátna. Hlavní důvod, proč expozici navštívit, se ovšem skrývá v malé suterénní místnosti, jíž dominuje televizní obrazovka přehrávající v neúnavné smyčce výběr stěžejních děl Brdečky – filmového animátora. Jelikož po privatizaci Krátkého filmu v devadesátých letech propadla produkční práva na tyto snímky, a není je proto možné vydat na DVD, nabízí se zde unikátní možnost pohodlně se posadit a zhlédnout naráz celou řadu polozapomenutých děl, která ve své době posbírala úctyhodnou sbírku mezinárodních ocenění. Uvážíme-li, že vstupné do galerie činí pro dospělé pouze 10 Kč a pro studenty a seniory je dokonce zdarma, už jen možnost stát se na několik desítek minut divákem přepestré přehlídky důvtipných kreslených etud mění návštěvu výstavy v pocitově velmi výnosnou investici. Přesto se nelze ubránit povzdechu nad absencí takové maličkosti, jako je informační brožura či pouhý pořadník promítaných filmů pro případ, že by se na výstavu dostavil návštěvník s cílem zhlédnout konkrétní položky Brdečkovy filmografie.

Výstava rozhodně stojí za návštěvu už kvůli exponátům, které dostatečně naplňují daný cíl, tedy seznámit návštěvníky na malém prostoru s širokým tvůrčím záběrem jediné osobnosti. Představovaný kreativní potenciál je však příliš zatlačen do přítomných rámů a vitrín a lépe by mu slušel otevřenější a invenčnější přístup i ze strany kurátorů. A pokud jsem výše zmínil, že výstava nenabízí hlubší náhled na souvislosti Brdečkovy tvorby, musím jedním dechem na závěr dodat, že tento úkol na sebe naštěstí hodlá převzít právě vycházející knižní publikace Terezy Brdečkové. V ní budeme mít možnost se podrobně dočíst nejen o Brdečkově životě a zajímavých osobnostech, které ho spoluutvářely, ale také zjistit více o jeho slabosti pro divoký západ či si uvědomit hodnotu na výstavě zhlédnutých animovaných filmů díky zařazené studii na slovo vzatého odborníka Giannalberta Bendazziho.

Adéla Mrázová