Nesmělý potlesk integrační kinematografii

K začátku prosince patří nadělování cen evropským filmovým počinům za uplynulý rok. A to hned na několika frontách – akademicky stavěné a prestižnější Evropské filmové ceny doprovází v krátkém sledu cena Lux, kterou uděluje Evropský parlament. Ani jedna akce není mediálně příliš vděčná, spíše umožňuje pochopit, jak se v žurnalistice definuje proklínané spojení vykazovat činnost. Pokud novinář v záchvatu rutiny zmíní cosi o „evropských Oscarech“, nesvědčí to pouze o jeho natvrdle jednostranném vidění světa. Může v tom být i kus zlomyslnosti, radostné rýpnutí do křečovitého kopírování těch Evropanů, kteří si tam v závětří cosi kutí.

Podobná ocenění jsou v Evropě vystavena dvěma těžkostem: jedné tradičně přežívající a druhé intenzivně živené. Existuje dlouhodobý odpor k (celo)evropskému filmu coby nálepce pro výrobek, který dle odpůrců univerzální otevřeností (tematickou, stylistickou, jazykovou) jen maskuje amorfní identitu. Historický vývoj evropských kinematografií naštěstí nepřál jednomu pohlcujícímu trendu, tudíž přání direktivně smíchat rozmanité vlivy do jedné omáčky zakládá na žaludeční nevolnost. Druhá námitka se dá zjednodušeně označit jako integrační, neboť v podobných cenách vidí výhradně přání evropských politických institucí podporovat integrační úsilí. Argumenty proti Evropským filmovým cenám se tudíž rozpustí v nesouhlasu k politice Evropské unie, což by se na národní úrovni (v zemích s demokratickým zřízením) stát v totožné míře nemohlo.

Evropské filmové ceny dlouhodobě lavírují mezi dvěma trendy, které je možné (při troše zjednodušení) vyznačit jako dva krajní a dva mírné body jedné osy. Na pomyslné hard left sídlí nadnárodní film, jehož země vzniku přestává být pod rozlišovací schopností diváka. Naopak hard right zastupuje lokální projev – kupříkladu poetické drama o lidových tancích v Estonsku –, které bude mimo region táhnout velkou část diváků zejména coby kolosální bizarnost. Spolu s nimi jsou tu soft verze téhož usilující o kompromis.

Oba záměrně přehnané příklady diplomatičtěji popisuje motto ceny Lux, která podporuje „kulturní rozmanitost a brání evropskou identitu“. To se nemusí navzájem vylučovat, jenom je třeba vzít v potaz zájem specifické poroty daného ocenění. Cena Lux je udělována Evropským parlamentem po předchozím výběru deseti filmů odbornou porotou – jsou v ní kritici, distributoři, producenti a tento rok mj. i umělecký ředitel MFFKV Karel Och. První místo (nehonorované) zůstává spíše symbolické, protože proklamovaný záměr je otitulkovat trojici finalistů do čtyřiadvaceti jazyků členských zemí, a následně vyslat na distribuční oběh po Evropě. Osvěžujícím prvkem je zejména skutečnost, že výherce vyberou evropští poslanci, kterým jsou dané filmy promítnuty. Letos zvítězil belgický Broken Circle Breakdown (2012), zatímco na Evropských filmových cenách uspěla nejvíce italská Velká nádhera (2013). Oba filmy patří k soft right, což je slibný předpoklad do budoucna, třebaže soft verze mají často sklon předkládat přesně takové verze národních identit, které si ve své kolektivní fantazii líčí zahraniční obecenstvo.

Politiku zde nikdo neodpáře a ani by se o to neměl snažit – úsilí uspořádat velkolepý ceremoniál a intelektuálně vzdělat europoslance není než vedlejším efektem. Hlavní je upozornit na zájem Evropské unie o kinematografii a připomenout podporu v podobě štědrých programů, bez kterých by si mnozí nominovaní ani nezaplatili osvětlovače. Tato nabídnutá ruka bude latentně přítomna při každém udílení Evropských filmových cen/cen Lux – jako dobrá vůle i jako závazek.