Domů » Filmy, Recenze

Velká nádhera: Cesta do hlubin obraznosti

„…stejnou cestu může vykonat každý. Stačí zavřít oči. Je to na druhé straně života.“[1]

(Louis Ferdinand Céline)

Paolo Sorrentino je bezesporu jedním z největších tvůrčích talentů apeninského poloostrova, této tradiční kolébky autorské kinematografie. A autor, nebo chcete-li auteur, se z tohoto třiačtyřicetiletého tvůrce skutečně vyvinul. Jeho styl s pečlivě budovanou kompozicí mizanscény a výraznou hudební složkou, jenž vzdoruje soudobým obrazoboreckým tendencím a spíše se navrací ke klasické umělecké kinematografii, je totiž skutečně nepřehlédnutelný a ihned jednoduše identifikovatelný. Tento styl však nezahrnuje pouze vizuální stránku, ale rovněž určité leitmotivy, témata a specifický humor. Jeho nový opus Velká nádhera (La Grande bellezza) je čistou esencí tohoto stylu, a dokonce v něm nechybí ani jeho dvorní herec Toni Servillo.

Ten se tentokrát ujal role Jepa Gambardella, stárnoucího spisovatele, novináře a také velkého hédonisty a libertina, jenž byl (a stále je) natolik pohlcen společenským životem Říma, že neměl čas po své románové prvotině s názvem Lidský aparát napsat žádný další román. Prostřednictvím něj vstupujeme nejen do světa večírků a snobských zábav, ale především do jeho nostalgických vzpomínek a bohaté obrazivosti. Poznáváme, že navzdory obrovskému množství přátel z vyšší společnosti vede Jep prázdný, osamělý život a jediné, co ho dokáže utěšit, jsou reminiscence bezstarostného mládí, které si vybavuje na stropě svého bytu.

Nelítostná kritika buržoazie nebo hrdá oslava dekadence?

Stejně tak jako předchozí Sorrentinovy filmy, i Velká nádhera je na jednu stranu velice vážná a na druhou často ironicky vtipná, sarkasticky kritická a někdy až groteskní. Sorrentino zde rozhodně nešetří vyšší společenské třídy. Vysmívá se jejich snobství, povrchnosti a rádoby intelektuálním debatám. Není to ovšem tak jednoduché, protože za kritikou a posměchem jasně prosvítá typicky italské okouzlení, pochopení a téměř i oslava požitkářství a dekadence. Pochopení má autor rozhodně pro hlavní postavu Jepa, který, na rozdíl od mnohých jeho přátel, není povrchním nevzdělancem, ale naopak duchaplným glosátorem okolního dění. Rozhodně se tedy nejedná o typický pohled levicově angažovaného autora, koneckonců výsměchu neujdou ani levicoví intelektuálové nebo konceptuální umělci (které zde zastupuje například jakési alter ego Mariny Abramovič). Groteskní karikatury se rovněž dočká jakýsi protipól luxusního života římské smetánky, jejž tu ztělesňuje především asketická, takřka stočtyřletá misionářka Marie, která se živí pouze kořínky, spí na zemi a 22 hodin denně se stará o nemocné.

Specifická estetika Velké nádhery je z velké části založena právě na takových kontrastech a juxtapozicích. Je zde vedle sebe postavena ošklivost a krása, vážnost a zábava, čistota a zkaženost, rychlost a pomalost, stáří a mládí, asketismus a požitkářství. Téměř v každé scéně lze nějaký takový kontrast najít. Sorrentinův dvorní kameraman Luca Bigazzi například v dlouhých kamerových jízdách snímá řádové sestry a děti v církevní škole, které nemají ve filmu žádnou narativní funkci, ale o to důležitější je jejich funkce symbolická: představují čistotu, již ostatní postavy ve filmu už dávno ztratily. Když Jep při své ranní cestě z divokého večírku s úsměvem pozoruje nevinné dětské tváře, jako by hleděl do svého vlastního nezkaženého mládí.

Co se týče vyprávění, je třeba zmínit, že to nejsou pouze záběry řádových sester, co ve Velké nádheře nemá jasnou narativní funkci. Naopak většina scén, z nichž se tento téměř dvouapůlhodinový film skládá, má především navozovat atmosféru, pocity a napomáhat vytvářet svébytný režisérský styl. Tradiční narace uvolňuje své místo poklidnému rozjímání a rozpomínání a některé potenciálně dramatické momenty, jako je například smrt Jepovy přítelkyně Ramony, jsou záměrně vynechávány.

Staré lepší než nové

Jedna z postav filmu, trpasličí šéfredaktorka Dadina, říká, že staré je lepší než nové. A jakoby se na tom s ní shodoval i režisér Sorrentino. Film je jednak již od úvodního citátu z Célinovy Cesty do hlubin noci protkán mnoha aluzemi na všemožná literární díla, od Turgeněva přes d‘Annunzia až po Flauberta. Je zřejmé, že nejen hlavní postava, ale i její stvořitel[2] mají velký literární přehled a rádi ho dávají na odiv. Ještě výraznější je však vliv klasických uměleckých režisérů. Právem zmiňován je v souvislosti sVelkou nádherou především Federico Fellini (ŘímSladký život), jistě by však bylo možné najít přímé i nepřímé odkazy také na další italské tvůrce, jako je Ettore Scola (Terasa), Michelangelo Antonioni (Noc) nebo Marco Ferreri (Velká žranice).

Velká nádhera je na jedné straně sympaticky staromilská, ale zároveň nepůsobí obstarožně. Styl klasických filmů totiž nekopíruje, nýbrž postmoderním způsobem variuje, ozvláštňuje a kontrastně mixuje se současnými postupy. Například při scénách z večírků zřetelně čerpá ze současné videoklipové estetiky a árie (jako například krásná skladba My Heart’s in the Highlands estonského skladatele Arva Pärta s verši Roberta Burnse), jež si svými barokními proporcemi v ničem nezadají s velkolepou vizuální stránkou, střídá s pulzující elektronickou taneční hudbou. V rukou méně talentovaného autora by se mohlo snadno stát, že vznikne prázdný přeplácaný galimatyáš, to však naštěstí není tento případ, protože celek působí dostatečně organicky a skvěle odráží život současného Říma, v němž se střetává všudypřítomná katolická tradice a vážnost s divokými večírky a italským temperamentem.

K novému filmu Paola Sorrentina rozhodně nelze zaujmout indiferentní postoj, na to je až příliš manýristický, provokativní, ornamentální a intelektuálně exhibicionistický. Ačkoliv věřím, že pro někoho může být Sorrentinův lartpourlartismus nesnesitelný, tak je těžké mu vyčítat něco, co je s italským (nejen filmovým) uměním bytostně spjato takřka odjakživa a co bylo nejspíše také jeho záměrem. Jep při jednom rozhovoru své známé Stefanii jízlivě odvětí: „Víš, že Flaubert chtěl napsat knihu o ničem? Kdyby potkal tebe, tak máme skvělou knihu, jaká škoda!“ Někdo by jistě mohl tvrdit, že o ničem je i Velká nádhera, zároveň by však někdo jiný mohl namítnout, že je o všem. Pravdu by měli tak trochu oba a právě v tom tkví její nádhera.

Ferdinand Fořt


[1] Louis Ferdinand Céline, Cesta do hlubin noci. Praha: Fr. Borový 1933, s. 9. Přeložil Jaroslav Zaorálek.

[2] Sorrentino je sám autorem ceněného románu Hanno tutti ragion. Román byl přeložen do angličtiny. Paolo Sorrentino, Everybody’s Right. Europa Editions 2011.

Doporučujeme

Jeden komentář

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 3. 12. 2013 ve 21.53 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.