Desatero přikázání: Zrestaurovaný klenot v Ponrepu

Restaurované verze filmových klenotů si stále častěji nacházejí cestu do českých kin, a to již nejen v rámci festivalů či každoročního distribučního výběru probíhajícího v rámci Projektu 100 (ten letos uvedl na plátnech hned 4 digitální verze klasických snímků: kultovní Sunset Boulevard, nezapomenutelný western Tenkrát na západě, kult novějšího data Big Lebowski a působivě „omlazené“ Všechny dobré rodáky). Obdobné filmové události ovšem nejsou pro tento rok u konce. Kino Ponrepo totiž zítra od 20 hodin exkluzivně uvede další výrazný počin na poli restaurátorské praxe, hollywoodský biblický velkofilm Desatero přikázání z roku 1923. První skutečný spektákl vskutku velkorysého režiséra Cecila B. DeMillea se důkladné kúry dočkal přesně před deseti lety a to  od odborníků na slovo vzatých. Restaurování se totiž ujala renomovaná archivní instituce George Eastman House (USA), jejíž prezervační činnost se datuje již od roku 1949, kdy byla založena. Jak jsme informovali před několika měsíci, tento rok se zdejší tým restaurátorů věnoval záchraně nedávno nalezeného Wellesova snímku Too Much Johnson z roku 1938 a výsledek své práce představil již na počátku října na Festivalu němého filmu v italském Pordenone. Ojedinělou projekci DeMilleova snímku poctí svoji účastí Deborah Stoiber, vzácná návštěva z výše zmíněné archivní instituce, která snímek osobně představí v odborném úvodu.

Film samotný není v žádném případě kinematografickou raritou vytaženou z hlubin archivu. Naopak, platí za nedílnou součást všech přehledů dějin filmu, jak tradičních, tak novodobých, ovlivněných obratem v pojímání historie kinematografické praxe. Nabízí jedinečnou podívanou s na svou dobu převratnými filmovými triky a davovými scénami, ale i odvážný přístup k biblickému tématu, neboť vedle klasického ztvárnění Mojžíšova putování vypráví i komornější melodramatický příběh ze současnosti o rivalitě dvou bratrů s odlišnou morálkou. Námět na snímek vzešel z rozsáhlé soutěže, které se zúčastnilo 30 000 adeptů, z nichž byl nakonec vybrán autor sloganu: „You cannot break the Ten Commandments – they will break you“. DeMille tedy nakonec nabízí rozmáchlou reflexi, zabývající se otázkou, zda před tisíci let přijaté morální zákony dokážou obstát ve společenských podmínkách raných dvacátých let. New York Times se u příležitosti premiéry snímku pozastavil nad dvěma narativními liniemi a napsal, že film vypadá, jako by ho natočili dva zcela rozdílní tvůrci. Zatímco starověké sekvence tento deník považoval za dílo génia, současná linie byla odsouzena jako nesmírně zdlouhavá a nezajímavá. Pro první generaci amerických filmových historiků snímek přetrvával v paměti skutečně jako do té doby nejdražší velkofilm. V posledních letech ovšem dochází k výraznému přehodnocení tohoto opusu a na větší zajímavosti získává plastické zobrazení „jazzové éry“ jako vypjaté kulturní bitvy, v níž rozkoše moderního života v hříšném San Franciscu narážejí na paralelně probíhající náboženské obrození.

K restauraci byla užita DeMillova osobně vlastněná nitrátová kopie, z níž se za užití moderních technologií vytvořil nový negativ a kopie replikující vzhled DeMillova nitrátu. Standardní postup byl ovšem jedinečný z hlediska užitého systému ručního kolorování (tzv. Handschieglův proces) užitého u dvou tisíc okének. Jelikož původní barvy z materiálu již dávno vymizely, bylo třeba na základě písemných záznamů o kolorovacím procesu zjistit údaje jednotlivých scénách a vyvinout nový systém, jenž by technicky odpovídal Handschieglovu procesu. Nakonec byly zvoleny moderní rotoskopické technologie k vytvoření masek a poté restaurátoři využili v těchto případech nejvhodnější virážování Desmotovou metodou (osvětlování černobílého materiálu překopírovaného na barevný film barevným světlem). Díky pečlivé práci restaurátorů tak je možné nyní již po devadesáti letech vidět snímek přesně v takové podobě, v jaké se s ním setkali diváci při jeho premiéře. Desatero přikázání tedy nabízí jedinečnou možnost přesvědčit se o barevných technikách užívaných u velké části němé produkce, jejichž krátká trvanlivost způsobila zásadní nedorozumění rané filmové historie: víru, že většina raných filmů byla natočena černobíle. Díky jedinečnému úsilí restaurátorů z George Eastman House, podpořenému existencí zachovaných písemných poznámek, se můžete i vy stát svědky zázračného oživení dlouho zasuté historie filmového média a přitom zhlédnout nevšedně vyprávěný příběh odrážející kulturní dilemata doby jeho vzniku. Příležitost bude jediná, a pokud je pro vás archivní kino Ponrepo stále velkou neznámou, zítra je ta nejvhodnější šance tento „hřích“ ještě letos napravit.