Domů » Aktuálně

Portréty na vícero způsobů: sobotní jihlavská sklizeň

V sobotu se mi podařilo sestavit můj festivalový program hned ze čtyř rozdílných filmových portrétů z české produkce. V žádném případě nemohu říci, že by můj den strávený v kinosálech upadal do stále většího stereotypu. Naopak se mi poštěstilo čtyřikrát po sobě absolvovat nevšední zážitek, jehož síla vycházela nejen z osobností, o nichž snímky pojednávaly, ale ve většině případů i z obratného a uvědomělého formálního uchopení a prozíravě zvoleného hlediska tvůrců.

Velkou radost jsem měl z příjemně stráveného odpoledne v takřka intimním sále České televize na Malé scéně Horáckého divadla. Aktuální zpravodajství s měnícími se ciframi dosažených volebních hlasů bylo dvakrát přerušeno a vytěsněno z mysli díky dvojici dokumentárních filmů ihned pohltily moji pozornost. První z nich, česko-polský počin Návrat Agnieszki H. je opravdu výjimečným setkáním s charismatickou a odvážnou filmařkou, o které se hned na počátku filmu trefně vyjádřila jí blízká osoba, že člověk při každém setkání s Agnieszkou Hollandovou má až nutkání „pozřít její mozek“. Jistě, velký díl vykonal neúnavný svéráz a esprit této významné osobnosti světové kinematografie, jejíž osud těsně spjatý s pohnutým vývojem československé společnosti po srpnu 1968 se dosud překvapivě nesetkal s větším zájmem ze strany audiovizuálních médií. Její bezprostřední setkávání s dávnými spolužáky a „komplici“, s místy jejích studií i perzekuce po obvinění z distribuce zakázané literatury až odzbrojuje, nejen ironickým jiskřením a humornými zkouškami paměti, ale také všudypřítomnou a v některých momentech až sebetrýznivou upřímností. Režisérka Krystyna Krauze otiskla velmi přesvědčivě do svého snímku třecí plochy mezi polským morálním patosem a českým relativismem a v tomto smyslu nabídla originální pohled na srpnové události a následný společenský posun. Navíc sama přispěla podmanivosti snímku precizní strukturou, v níž se s lehkostí propojují režisérčina nesentimentální setkávání či momentky z natáčení Hořícího keře, jehož scény společně s vhodně zvolenými archivními záběry dokážou vytvořit silnou emoci. Krauze skrze filmovou montáž těsně propojuje osud nevšední tvůrkyně s atmosférou a napětím pohnuté kapitoly našich národních dějin a na tomto prolínání dokládá vzácné souznění i sdílené svědomí, hodnoty u zahraničního „hosta“ rozhodně jedinečné. Hollandová na druhou stranu svým spontánním vystupováním neustále vytváří silný protiproud a jak toto pohnuté vyznění, tak nekritické projevy obdivu ze strany svých blízkých neustále a s chutí narušuje vlastním střízlivým ohlížením se za minulostí. Výsledkem je vyrovnaný snímek, kterému se podařilo nahlédnout výraznou osobnost nezjednodušeně a živě a přitom přesvědčivě uchopit kořeny její vnitřní síly, tolik potřebný zdroj pro celosvětově uznávané dílo Agnieszky Hollandové.

Stejná věc se ovšem podařila i u posléze uvedeného filmu Jitky Němcové Zuzana Michnová – Jsem slavná tak akorát. Portrét dnes již takřka neznámé zpěvačky, zažívající kdysi své zářné období díky účasti v hudebním triu Marsyas, je v postižení jejího neúnavného naturelu ovšem daleko méně konvenční. Životopisným faktům a sledování zpěvaččiny kariéry je sice věnován dostatečný prostor, větší část snímku se ovšem přibližuje k těžko uchopitelnému vnímání a „abstraktnímu“ životnímu postoji věčně nevyzpytatelné ženy. Stáváme se svědky její nepřekonatelné zatvrzelosti, poetického přístupu ke všednímu životu, bláznivě surreálného snového materiálu a tak trochu zastřených vztahů k mužům, kteří v jejím tvůrčím vývoji sehráli důležitou roli (Michael Kocáb, Michal Pavlíček či Vladimír Merta). Němcová na sebe nechává plně působit přetékající energii své přítelkyně a spontánní inspirace ji vede k nevázanému vršení hravých scén s nečekanými a často nesmyslnými pointami. I pro diváka je nutné nechat se obdobným způsobem osvobodit z pout vlastního vnímání a přijmout vskutku zvláštní výjevy, mezi něž patří Iva Janžurová smažící palačinky na rozpáleném okapu či houf buñuelovských ovcí pronásledujících hrdinku pražskými ulicemi. Rozhodně se nejedná o samoúčelné ornamenty či bizarní obrazový doprovod k zašifrovaným písňovým textům. Zuzana Michnová jako hlavní aktérka těchto scén se totiž právě díky takovým obrazům ukazuje jako osobnost, která i přes dobrovolný „tvůrčí exil“ stále oplývá kreativními silami i zdravým nadhledem. Za kamennou tváří domněle zlomené ženy se ukrývají netušená zákoutí, jež je radost objevovat, a vysoce imaginativní scény, které režisérka použila jako klíč, jsou z toho důvodu rozhodně na místě.

Jitka Němcová se záměrně vyhnula některým dramatickým aspektům Zuzanina života a vytvořila zábavný portrét znovuoživující a znovuobjevující osobitý symbol svobodomyslnosti, který kdysi zpěvačka a textařka představovala pro celou generaci hudebních nadšenců a jenž se ještě zcela nevytratil. Ano, je v tom i jistá melancholie, smutek nad odcházejícími a nevratnými časy, ale také naplňující pocit, že ta pravá podstata přetrvává a může opět naplno vyznít. Tento výsledný pocit je nakonec důležitější než tak trochu jednostranná a ohleduplná adorace, v níž jsou nikoli nevýznamné stíny a traumata nanejvýše naznačeny či vytěsňovány skrze humorné podání

Lukáš Kokeš ve svém půlhodinovém televizním snímku V.I.P. / Vietnamese Important People nabídl hned tři portréty z řad vietnamské „zlaté mládeže“ toužící po úspěších v rámci české společnosti. Skrze facebookovou rešerši si zvolil vhodné aktéry (programátor iPod aplikací, módní fotografka, student filmové režie), kteří byli ochotni nechat vstoupit kameru do svého všedního života, a nabídnout tak ojedinělý pohled na imigranty, dobrovolně se vzdávající svého původu, kultury i jazyka. Zvolení „protagonisté“ se již sami svými profesními prioritami vyznačují poměrně významnou výpovědní hodnotou, stejně jako prostředí, do nichž s nimi se snímkem zavítáme. Poměrně problematická je ovšem zvolená metoda předkamerové improvizace, v níž jsou životní situace či dialogy v mnoha scénách spíše předehrávány než observačně zachyceny. Postavy se tak nechovají zcela přirozeně, je cítit přítomnost sebeprezentace a pokusy o hraní na kameru, která se navíc snaží o vizuální vytříbenost. Snímek je tudíž portrétem poněkud neživým a zprostředkovaným, nakonec v něm nejde ani tak o pokus o hlubší průnik do uvažování a rozporů vykořeněných postav, jako o jejich životní rádius, který má běžného českého diváka přesvědčit, že dosud marginální skupiny se pomalu a jistě stávají „jedněmi z nás“. To, že některé aspekty jejich jednání či obsah promluv někdy vyznívají vtipně až nepatřičně, může mít na svědomí do stejné míry výše zmíněná zkreslující metoda stejně jako naše nepřipravenost přijmout neutrálně záběr, v němž dvojice elegantně oblečených vietnamských mladíků tráví volný čas hraním golfu a baví se o pracovních nabídkách od Googlu. Ačkoliv téma rasových předsudků do filmu explicitně nevstupuje, skrze naše vlastní reakce se můžeme o jejich existenci sami přesvědčit, posoudit, jaké situace již pro nás jsou za hranicí samozřejmosti, či dokonce přirozenosti. V tomto ohledu lze vidět hlavní opodstatnění snímku, kterému by ale určitě prospěl komplexnější náhled a nenápadnější přítomnost filmového štábu, neboť v dané podobě je ambiciozní téma pouze vytaženo na povrch, lehce „nakousnuto“ a ponecháno ladem.

Závěr mého sobotního festivalového dne se odehrál vskutku ve velkém stylu. Beznadějně přeplněný velký sál Domu kultury a odborů až s fanouškovským zápalem přivítal režiséra Bohdana Bláhovce, který zde v premiéře (a doufejme, že ne v derniéře) představil svůj první celovečerní snímek Show!. Mladému a bezesporu odvážnému režisérovi se v něm podařilo s notnou dávkou drzosti a s troškou účelné manipulace vytvořit opravdu nemilosrdný pohled do zákulisí hudebního showbyznysu. Jeho vnímavost vůči těm nejbizarnějším a nejabsurdnějším rozměrům na první pohled nevinných a všeobecně přijímaných jevů Bláhovce přibližuje k současnému guru ironické dokumentaristiky Martinu Duškovi. Ze svého snímku ovšem zcela eliminuje intervence vlastní osoby, která má přitom velmi blízko Duškově exhibici a spontánnosti, když dokáže dovést sál během diskuze do varu. Naopak přísně observační, a tedy na první pohled nevinnou metodou sleduje manažera dívčí skupiny 5Angels, otce jedné z jejích členek a jeho úsilí protlačit dívky až na vrchol slávy a nejlépe přesáhnout příliš malou českou kotlinu. Samozřejmě, výběr scén a jejich juxtapozice dokáže své a režisérovi nyní hrozí ze strany hlavní postavy žaloba, že za kamufláží PR snímku se celou dobu skrýval neokázale monstrózní portrét muže, který z vlastní dcery vytvořil objekt riskantního podnikání a na něm postavil celou existenci své rodiny.

Vedle krajně ironických scén, jako je neustálé vnucování dívek „zasloužilým“ hvězdám showbyznysu či do očí bijící závislost projektu na product placementu, tak přirozeně působí i znepokojující tóny, při nichž někdy úsměv velmi rychle zamrzává. U dívek například můžeme vnímat projevy nespokojenosti i drobných rebelských gest, které však nejsou schopny prolomit tvrdou slupku vytvořenou manipulací a bezohledným působením na nezralé touhy. Když dojde na jejich vztahy mimo rámec skupiny, zjišťujeme, že už v tak útlém věku převládají ryze utilitární vazby, které mají daleko k upřímnému přátelství. Nakonec se Bláhovec odváží vyrukovat s nejtěžším kalibrem a v několika ryze soukromých scénách zprostředkuje hodně zvláštní a nepřirozený vztah mezi manažerem a jeho vlastní dcerou, který si ani netroufáme dále domýšlet. Nedokážu posoudit, do jaké míry je vyzdvižení ústřední dvojice amorálního diktátora a jeho nevinné a poddajné oběti dílem režisérova úhlu pohledu a snahy vytvořit základní orientační body v „příběhu“ dívčí skupiny mířící do světa profesionální hudby. Tyto dvě ústřední postavy si lze představit jako hlavní ozubená kola v mašinérii, která se v závěru snímku dostává do plného chodu – vadná součástka je vyměněna, záběh se vydařil a míří se do vyšší fáze, v níž vládnou ještě bezohlednější pravidla. Během diskuze se režisér podělil s hlavními emocemi, které u něj natáčení vyvolávalo – smutek a strach o životní perspektivy dívek. I když tedy snímek nakonec trochu pokulhává, co se týče základních pravidel etiky dokumentaristy, je přesvědčivý alespoň v předání tohoto výsostně lidského pocitu. Pokud si režisér přeje, aby za pár let jeho film posloužil jako zrcadlo, které by mohlo nějakým způsobem zvrátit či poodhalit dívkám vnucený životní směr, nelze nic namítat a pro tentokrát se s tímto vědomím přiklonit na stranu ošemetného výroku, dle nějž účel světí prostředky.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 28. 10. 2013 ve 1.42 a zařazen do kategorie Aktuálně ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.