Eugéniové: Imaginativní průřez destruktivním šlechtitelstvím

Režisér Pavel Štingl ve výběru témat svých filmů vždy prokazoval smysl pro volbu zajímavých a nepříliš známých zákoutí moderní české historie. Zmínit můžeme jeho výpravu po stopách waleské filmové rekonstrukce největšího zločinu Heydrichiády (Druhý život Lidic), nadčasové ztvárnění pohnutých osudů českých židů a přetrvávajících stop pohnuté minulosti v Ghettu jménem Baluty či svérázně zachycené svědectví posledního přímého pamětníka štvanice rozpoutané po atentátu na říšského protektora (Šil jsem u Kubiše). Štinglův nejnovější počin s názvem Eugéniové, právě uvedený ve světové premiéře na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, má z jeho dosavadní tvorby nejvyšší ambice, co se týče tematického záběru, tak i formálního ztvárnění.

Tentokrát se režisér odhodlal vstoupit na opravdu široké pole, v němž se pokusil zahrnout všemožné kontexty a dopady (pseudo)vědecké disciplíny zvané eugenika – kontroverzního úsilí, které v minulosti dospělo do hořkých důsledků i k vrcholu pozitivistické koncepce devatenáctého století. Už z tohoto vyplývá, že touha pevně uchopit samotnou evoluci a cestu k dokonalosti lidského rodu, a přelstít tak přirozený řád, tedy nebyla prakticky naplněna pouze skrze německé rasové zákony a opatření. Její stopy můžeme najít jak v psychiatrických metodách 19. století, mašinérii první světové války, v sovětských „vědeckých“ ústavech i v současných výzkumech genetiky. Film v několika poměrně volně propojených kapitolách spíše pojednává o tom, kam všude eugenická ideologie zapustila své kořeny a kde posléze úspěšně vyklíčila, než aby nabídl podrobnější a plastičtější výklad pouze načrtnutých historicko-společenských jevů. Tento postup, který jistě nepotěší vyznavače fakty oplývajících a přehledně „odvyprávěných“ dokumentárních snímků, ovšem souvisí se záměrem pojmout v obecnějším a esejisticky uvolněném náhledu problém zneužití vědy pod zaslepeným diktátem všeobecného blaha. I když se film vyznačuje vskutku unikátním archivním materiálem rozmanitého původu, důležitější než obsahová výmluvnost samotných záběrů jsou jejich vzájemné spoje, tedy nové souvislosti a kontexty vznikající mezi jednotlivými obrazovými prameny.

Film nadto velmi výrazně pracuje s animovanými postupy, které tvoří nejen hravé předěly a vsuvky, ale bezostyšně pronikají i do samotných archivních dokladů a přetvářejí jejich původní funkci osobitým a nezávislým pohledem. Animátoři prozíravě zvolili jednotný a rozhodně působivý styl čerpající z expresivních kreseb choromyslných, které, jak je řečeno hned v úvodu snímku, byly navzdory společenské izolaci jejich autorů inspirací pro pomalu nastupující moderní malířské postupy. Dějinné události a excesy jsou tak představeny nejen ve své „nevinné“ podobě zachycené z odstupu filmových kamer, ale rovněž skrze svoji vnitřní podstatu – vyšinutou, zvrácenou a hluboce znepokojivou. Mnohé z těchto výjevů dokážou povšechný historický exkurs obohatit o pronikavý emoční rozměr úzkosti, ovšem řada z nich výklad posouvá zřejmým nadhledem a ironickými intervencemi, bohužel někdy až naivně ilustrativního charakteru. Obdobnou úlohu sehrává i komentář, který v jedné své poloze záměrně nekriticky přijímá dobovou rétoriku „spasitelů lidstva“ a upozorňuje na její negativní rysy pouze svým vlezlým a nadsazeným tónem, nejspolehlivějším indikátorem podbízivé zvrhlosti.

Eugéniové v prvé řadě působí jako trochu zastřený katalog různých projevů eugenických myšlenek v rámci společenské regulace, který možná až přílišnou pozornost věnuje nejzazším důsledkům – rasové očistě velké německé říše. Náhledy na další projevy jsou útržkovité, občas zaobalené do vzletných úvah a zvolání, formálně uzavřené do sebe ve snaze naplnit spíše tvůrčí potenciál a svébytné uchopení každé z kapitol než sledovat její zasazení do celkové výpovědi. Film sice v sekvencích s bohatou škálou vjemů poodkrývá zajímavé až bizarní epizody vytěsněné minulosti, zavádí nás do málo známých lokací kdysi srostlých se šlechtěním člověka, ale není schopen dostatečně myšlenkově přesáhnout pouhou hru s kreativními možnostmi a synchronními spoji. Nakonec tak plní úlohu vizuálně atraktivní eseje na silné téma a skrze zapojení emotivního prožitku i varovného apelu a mementa. V jistém slova smyslu máme před sebou spíše regulérní umělecký počin inspirovaný jedním rozměrem lidské podstaty (konkrétně tendencemi k sebezáhubě, přítomné v každé době a vždy přesahující autentické potřeby individua) než odborně fundovanou a mnohostrannou reflexi dané problematiky. Kdo hledá tyto kvality a těžko by se přenesl přes opomenutí významných aspektů fenoménu eugeniky a jejího historického utužování, nechť se raději obrátí na literaturu. Cíl Eugéniů spočívá v něčem zcela jiném a je vhodné je podle toho posuzovat. S tímto vědomím ochotně prohlašuji, že v naší kotlině vznikl vskutku ambiciózní dokumentární film s působivou a účelnou imaginací i univerzální výpovědní hodnotou, nicméně jeho ne zcela ujasněná struktura měla přeci jen slevit z rozmělňujícího stínu esejistické náznakovosti a znejasňujících konstatování.