Domů » Filmy, Recenze

Nepravděpodobná romance: Melodrama překonávané i přiznávané

Ivan Vojnár je bezesporu nevšedním tvůrcem porevoluční české kinematografie, vyznačuje se především schopností přenést poměrně úspěšně na plátno své hluboké reflexe, jež se dotýkají otázek národní i osobní identity. Jeho pronikavé sondy vděčí za svoji působivost nevšednímu způsobu narace i promyšlené volbě stylistických postupů. Ve svém debutu Cesta pustým lesem se Vojnár zabýval existenciálními otázkami malého venkovského společenství na prahu prvního velkého světového konfliktu a nahlížel je skrze lyrizující síť roztříštěných a otevřených dějových motivů, ztvárněných až s baladickou drsností. Následující snímek Lesní chodci s motivem dědičného tuláctví a věčné nespokojenosti s národní příslušností se vyznačoval obdobnou poetikou syrovosti. Co se týče vyprávění, byla zde zvolena naopak složitá strukturace využívající rámcového vyprávění malé dívky, komentujícího hlasového doprovodu dvou dalších postav, deníkových záznamů i originálního popření časového plynutí navzdory dvacetiletému trvání děje.

Bohužel, po velmi osobité a myšlenkově i tematicky spjaté dvojici prvních Vojnárových děl přišel sterilní lifestylově laděný a žánrově neujasněný snímek Ženy mého muže, jehož hlavním tématem byla pro změnu kritika negativního vlivu životního rytmu velkoměsta na partnerské vztahy. Největším problémem tohoto filmu byla spekulativní forma křečovitě propojující množství postav, lokací, zápletek a společenskokritických motivů, jež sahají od otupujícího světa médií až po problémy imigrace. Řada nedostatků by se možná dala obhájit vnuceným producentským sestřihem filmu, když však přesuneme pozornost na nejnovější Vojnárův počin, setkáme se naneštěstí s obdobným problémem motivické nestřídmosti.

Nepravděpodobná romance se na první pohled zdá být jistým návratem k Vojnárovým tvůrčím východiskům. Obrací zájem zpět na způsob vyprávění a na nejadekvátnější způsob ztvárnění zvolené látky. Předlohou pro film byl tentokrát životní příběh nejmenované divadelní herečky, s níž se režisér setkal na jednom z castingů, kde na něj hluboce zapůsobilo bezprostřední převyprávění jejího traumatického osudu. Skutečný zážitek a přímo sdělené pocity se staly impulsem pro formální příklon k hraniční poloze mezi hraným a dokumentárním filmem. Ve snaze o co nejautentičtější vyznění natáčel Vojnár příběh zlomené mladé protagonistky v psychiatrické léčebně za plného provozu a s nemanipulovaným zapojením skutečných pacientů. Nechal herce v rámci jednotlivých scén volně improvizovat a sám si zopakoval pozici posluchače příběhu v postavě terapeuta.

Především v první části snímku, v níž se Louisa (Berenika Kohoutová) z neznámých důvodů ocitá v péči psychiatrů, během níž se s obtížemi otevírá světu a funguje přechodně jako pasivní objekt zájmu ze strany okolí, dokáže tato metoda upoutat pozornost. Volný sestřih momentek z ústavního života doplňovaný miniportréty pacientů sdílejících s Louisou pokoj i přes převažující pohled dokumentaristy podmanivě odráží vzrůstající zájem zlomené dívky o obnovení sociálního kontaktu. Avšak když Louisa nakonec svolí k terapii, získává snímek velmi rychle odlišný charakter. Bezprostřední autenticita ustupuje do pozadí a narativní struktura se začne postupně splétat v poměrně složitý vzor. Vojnár se totiž rozhodl převzatý příběh podat rafinovanějším způsobem a odrazit psychologii hlavní postavy právě na jeho nelineárním uspořádání. Minulost se tak konstruuje z poměrně krátkých epizod, které s větší či menší mírou spontánnosti vstupují do současného rámce a vyplývají z otázek pokládaných během terapie.

Retrospektivní útržky se ovšem záhy rozdělí do dvou odlišných vrstev: tou první je subjektivní a záměrně výběrová bilance tragického vztahu s mužem neschopným obětovat svoji dominantní pozici v Louisině životě, druhou naopak z objektivního odstupu odvyprávěný příběh Louisiny nové přítelkyně Eriky (Alžběta Pažoutová), neustále ponižované jednáním druhého pohlaví. Narace tak alespoň částečně odráží a zároveň zakrývá uvažování nejednoznačné hrdinky, o níž není jisté, zda je skutečnou obětí, zaslepenou ženou odmítající si přiznat vlastní podíl viny či pohrávající si manipulátorkou bez svědomí. Zatímco ve své výpovědi sama sebe nahlíží v téměř mučednickém obraze, v intimní interakci s lékařem máme možnost postavu přistihnout mimo její vlastní optiku a hodnotit ji skrze „body nesrovnalosti“. Terapeut oslněný netušenou vitalitou, jež se skrývá  v jeho klientce, se vůči přechodům mezi pravdivým a vymyšleným zdá být stejným způsobem zaslepený a problematičnost této zákeřně prostupné hranice nám pomáhá odkrývat spíše postava podezřívavé primářky (Veronika Freimanová).

Do rozpoutané hry mezi pravdou a přetvářkou, skutečností a fikcí, v níž Luisina naplňovaná touha po divadelních prknech nakonec zdaleka nevyznívá jako nevinná cesta za splněným snem, ovšem náhle vstupuje příběh druhé ženy – muži vykořisťované Eriky. V druhé polovině snímku se hlavní dějové těžiště zaměří na životní peripetie právě této postavy, které však v pomyslném narativním prostoru nakonec nejsou průsečnicí s osou vztahu Louisy se stárnoucím lékařem, nýbrž poněkud nadbytečnou mimoběžkou. Pokud má být skrze Eričin osud nějakým způsobem doplněna či prohloubena problematika nerovné pozice ženy ve vztazích ovládaných mužskou ješitností, výsledek svoji přesvědčivostí nedosahuje dál než na úroveň televizních Soukromých pasti zkřížených se sentimentálním sociálním dramatem. Křehké nejednoznačnosti vstupem této náhle dominující dějové vrstvy hrozí, že bude zcela překryta dramatem jednoznačně solidárním s trpícími hrdinkami, což mimo jiné vede i k úvahám, zda je každý silný příběh s nálepkou skutečné události vždy nosný pro filmové plátno.

Ten, který si zvolil pro svůj film Vojnár, sám o sobě stěží nabízí něco více než soucitnou účast se dvěma oběťmi nešťastných lásek. I když je jistě záhodné, že se režisér stejnou měrou zaměřil na vlastní reflexi pozice „ohroženého posluchače“. Bohužel, nedostatečná důslednost v udržení této polohy, otevřené i směrem k diváckým hypotézám, nakonec ponechala až přílišný prostor komunikativní a jednoznačné naraci. Eričin příběh je podán pouze jako postupně dávkované a neosobní zprostředkování cizího osudu, pro něhož je terapie již pouze logickým dějovým rámcem, a proto z ní zcela vyprchá znejišťující intimní interakce. Tím se docílilo nepříliš uspokojivého vyznění blížícího se k efektu, který by způsobilo i jednoduché odvyprávění převzatého příběhu v lineární posloupnosti. Jak se můžeme dočíst v oficiálních materiálech k filmu, na vině nakonec ani nebylo scenáristické „uklouznutí“, ale vědomá snaha vytvořit film, který „začíná jako drama, ale končí jako melodrama“.[1] Sám Vojnár vnímá téma filmu jako zobrazení vztahu, „kdy jeden člověk druhému pomáhá něco překonat, posunout se, rozvíjet se…“,[2] tedy v intencích kladného oboustranného působení mezi trojicí nalomených hlavních postav.

Příběh Eriky je nakonec pozůstatkem původního plánu prolnout Louisin příběh dalšími dvěma příbuznými zápletkami, které již byly dílem tvůrčí fantazie. Ještě před vstupem obohacující režijní metody se tedy uvažovalo o triptychu, který měl z několika úhlů nahlížet na společné téma mladých žen, jejichž životy otřásly špatné zkušenosti s muži. I po jisté redukci předchozí představy zůstala poměrně jasná hranice mezi příběhem převzatým a obohaceným o odraz autentické zkušenosti samotného tvůrce a příběhem smyšleným s viditelnější dějovou nadsázkou. Přehled tří Eričiných bolestných zkušeností tedy není myšlenkovým obohacením, pouze variuje tu samou tezi, že ženy jsou pasivními oběťmi mužské přezíravosti a vztahové nadřazenosti. Navíc tento Vojnárův vlastní doplněk posléze tak trochu neomaleně vystoupí do popředí tím, že překryje důsledky tragické kalvárie Eriky i dosud oddělitelnou vrstvu náležející Luisinu příběhu. Argumenty pro hru na pravdu a nepravdu se tímto prostoupením výrazně přesouvají na stranu víry v nevinné oběti, kterou kvůli silné přítomnosti empatie nenaruší ani morálně pochybná Eričina msta za neustávající sérii příkoří.

Z výše zmíněného vyplývá, že Nepravděpodobná romance je ve výsledku dosti tradičním melodramatem, zbytečně skrývaným pod složitou narativní strukturou, která v závěru ztrácí opodstatnění. Reflexe oboustranné viny a důvěry ve vyprávěné zůstává nedotažena a izolována vzhledem k celku a v závěru neproblematicky přechází v hrdinčino nečekané nalezení „sebe sama“, k němuž jen stěží nalezneme psychologický klíč. Vracíme se tak k výtce zmíněné již u předchozího Vojnárova filmu Ženy mého muže, tedy k neorganickému míšení různých motivů (zde může jít o nevyzpytatelné ženství, tragický ženský úděl, sociální determinaci či o křehkou podzimní lásku), u nichž nevznikají potřebné prohlubující vazby, spíše jsou bez dostatečného řádu a pevných souvislostí skládány přes sebe. Hlavní vadou snímku je tedy neujasněnost, jakým směrem má ztvárnění příběhu směřovat, aby výpověď přesáhla pociťovanou žánrovou limitaci zvolené látky. Na druhou stranu alespoň upřímná snaha o ozvláštnění přímočaré až tezovité zápletky snímek přeci jen pozdvihuje a zvládnutá metoda herecké improvizace nejen u obou hlavních představitelek mu nakonec pomáhá přiblížit se jisté rovnováze díky nenucenému působení jednotlivých scén.

Ivan Vojnár ve svém novém hledání adekvátního tvaru sice nedosáhl výrazové a myšlenkové přesvědčivosti a organičnosti svých prvních režijních počinů, přesto se mu podařilo zajít dostatečně daleko, aby se vyhnul chaotické křeči a nesoustředěnému rozptylu jeho předposledního filmu. Nutno však podotknout, že Nepravděpodobnou romanci od pomyslné hranice mezi oběma póly dělí pouze zdárně využitá zkušenost tvůrce dokumentárních filmů, tedy soustředěná observace prostředí i nevšední přístup k herci, který skutečně nemá daleko k „terapeutickému“ nahlédnutí jeho vnitřního potenciálu.


[1] Nepravděpodobná romance – presskit, s. 1.

[2] Tamtéž, s. 2.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 25. 10. 2013 ve 17.28 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.