Rozhovor s Lav Diazem: „Mé filmy nejsou dlouhé, jsou svobodné.“

Lavrente Indico Diaz je jedním z nejvýraznějších filipínských tvůrců současnosti. Často bývá označován za duchovního „otce“ nového filipínského filmu a s nástupem nového tisíciletí byl stále častěji viděn na mezinárodních filmových festivalech. Jeho filmy trvající několik hodin se vzpírají zavedeným distribučním praktikám i tradičním estetickým vzorcům. Dva z nich byly uvedeny i v České republice na MFF v Karlových Varech: Batang West Side v roce 2002, letos pak Norte, konec historie. U příležitosti jeho předsednictví v hlavní porotě locarnského festivalu jsme s ním vedli rozhovor.

HUBERT POUL (HP): V posledních letech si můžeme povšimnout pravidelnější účasti filipínských umělců na prestižních světových festivalech. Můžete stručně shrnout, co se v posledních letech změnilo v rámci vaší národní kinematografie, která se pyšní řadou mladých a ambiciózních filmařů?

LAV DIAZ (LD): Podle mého názoru je to stejné na celém světě. Příchod digitálních technologií v prvních letech nového tisíciletí a přístup k miniDV kazetám všechny osvobodil. Nastala exploze. Podobně chudí lidé, jako jsem já, mohou díky digitální technologii natáčet se svými přáteli. Můžeme to dělat po svém, nemáme žádné omezení nebo finanční závazky, jako mají studia či velké produkce. My, filmoví tvůrci, jsme osvobozeni.

HP: Existuje v rámci nového filipínského filmu nějaká společná idea, co by film měl představovat?

LD: Ne, umělci jsou nezávislí. Já se snažím dělat film svým způsobem, zkoumat možnosti mé vlastní estetiky, a podobné to je i u ostatních filipínských filmařů.

HP: Ptám se z toho důvodu, že mi připadá, že filipínští tvůrci experimentují s možnostmi média a jejich snímky se mnohdy vzdalují běžným tvarům, na které jsme zvyklí.

LD: Možná na některé lidi působíme exoticky. Možná je to rozdílnou kulturou, možná, že způsobuje, že naše filmy vypadají jinak.

HP: Projevuje se mezi mladými filmaři určitá tendence vyrovnat se s minulostí vlastní země? Řada filmů se minulosti Filipín dotýká.

LD: Já se tomu ve svých filmech věnuji.

HP: Protože například Raya Martin…

LD: Raya taktéž. Věnoval se tomu v Independencii a několika dalších filmech. V současné době se však historické perspektivě věnuji pouze já a Raya.

HP: Takže to neplatí obecně?

LD: Ne. Viděl jsem filmy jiných filipínských tvůrců a ty jsou velmi současné. Každý přístup je svým způsobem správný. Já potřebuji nahlédnout na minulost. Aspekt historie je součástí mého života a naší kultury, potřebuji ho do svých filmů zahrnout.

HP: Mnohé z filmů „nové vlny“ lze označit jako ambiciózní umělecká díla, která jsou rovněž společensky vypovídající. Dostanou se tyto filmy do domácí distribuce nebo jsou uváděny pouze na festivalech? A pokud nejsou komerčně promítány, jakými alternativními cestami se dostávají k divákům?

LD: V mém případě je to docela obtížné, protože natáčím takzvané „dlouhé filmy“, které nemohu promítat v komerčních kinosálech. Promítány jsou pouze v rámci festivalů, v galeriích, muzeích, školách a cinematekách. Ale po tom, co se můj poměrně krátký čtyřhodinový film Norte, konec historie stal populární v Cannes a na dalších festivalech, tak spatřuju zvýšený zájem o distribuci mého díla. Rozhodně si nestěžuji, že nejde o žádnou kinodistribuci. Jde o mou vizi a tu budu následovat. Nikdy bych své filmy nepřizpůsoboval pro obchodní aktivity jen proto, abych získal publikum, abych je mohl prodat.

HP: Musíte zůstat svůj, protože to je jediné, co máte.

LD: Zrovna jsem dokončil krátký film pro Benátky. Má jen 83 sekund, takže skutečně krátký. [smích] Také jsem natočil prolog pro svůj další film a ten trvá 42 minut, takže opravdu záleží, jak se to vždy vyvine. Nikomu bych se nepřizpůsoboval. Nemůžete se řídit masovým publikem jen proto, že jim chcete něco prodat.

HP: Ale pro někoho své filmy určitě točíte. Vy se o své diváky nezajímáte, nebo se pouze nestaráte o jejich počet?

LD: Tím, že jsem svůj, tím, že věci dělám podle svého. Pokud opravdu máte zájem o své diváky, pokoušíte se je vzdělat. Pokud svůj pohled přizpůsobíte masám, tak o své diváky vlastně zájem nemáte. Stal byste se pouze součástí celé té mašinérie – hromadit peníze a vydělávat, a to je něco, co já nechci. Je to sice jednoduché, ale nechci to dělat. Víte, natočit sedmdesátiminutový film je snadné. Být součástí masové kultury jen proto, abych si masy získal? V žádném případě.

HP: A jak jsou tedy Vaše filmy přijímány v rámci domácí kinematografie?

LD: Všichni scenáristé, režiséři a umělci znají mou tvorbu. Lidé o mně mohou číst, ale k mým snímkům se nedostanou, protože nemáme v zemi žádné cinematéky. Ale nestěžuji si. Na nic nespěchám. Malý počet lidí, kteří se jdou na mé filmy podívat, pro mě nepředstavuje problém. Je to více o kvalitě díla.

HP: A existuje nějaký dramatický rozdíl v přijetí zahraničním a domácím publikem? Vaše filmy jsou totiž hluboce zakořeněné ve filipínské kultuře.

LD: No, mimo mou vlast je více možností zhlédnout mé filmy. Festivaly mou tvorbu uvádějí a lidé jsou více filmově vzdělaní, obzvláště v Evropě. Ale v mé vlastní zemi si musíme své diváky teprve vychovat.

HP: Musí to už být nejvíce omílaná a nejvíce okázalá otázka, ale stejně Vás poprosím, zda byste nemohl pohovořit o Vašem vlastním přístupu k filmové estetice, která se vyhýbá navyklým normám. Máte nějakou vlastní definici či jasně vymezenou představu, co by měl film být?

LD: Já se neřídím striktně nějakými pravidly, přistupuji k tvorbě velmi organicky. Nejpodstatnějším aspektem mých filmů je vždy pátrání po pravdě. Ne pouze té životní, pátrám po ní i v rámci filmového obrazu. Chci být ve své tvorbě upřímný. To je důvod, proč točím scény v jednom záběru s neproměnlivým rámováním. Je to vždy o hledání pravdy a nulové manipulaci. Žádné rychlé střihy, žádná doprovodná hudba. Nerad bych ale působil povýšeně. Každý postup, každou metodu v kinematografii přijímám. Sám koukám na všechny filmy, i na ty příšerné. Nic nezahazuji, zhlédnu vše. Rovněž jsem však velmi zásadový v mé vlastní filosofii.

HP: Délka filmů je vždy předem zamýšlená nebo jde o něco, co se vyvíjí až během samotného procesu natáčení?

LD: Já o délce filmu při jeho natáčení neuvažuji. Přemýšlím pouze o scénách pro daný den. V noci píši scénář a ve dne pracuji se štábem. Když je záběr na dvacet minut, má dvacet minut. Nepřemýšlím o tom způsobem: „Tohle bude příliš dlouhé.“ Mé filmy nejsou dlouhé, jsou svobodné. Mnozí lidé podléhají představě, že film musí být dlouhý dvě hodiny, hodinu a půl nebo hodinu, protože tak si to diktuje Hollywood. Vyžadují to obchodníci a to pouze za účelem zisku.

Kdo říká, že nemůžeme film osvobodit z těchto zasraných, komerčních, marketingových pravidel? Vše je to podmíněné ziskem, je to jen obchodní mašinérie. Kapitalismus. Nesnáším to. Lidé by měli vědět, že film je náš, nezávislý. Můžete mít velké či malé dílo. Není žádný dlouhý nebo krátký film. Existuje pouze film. Koukněte třeba na tento obraz, je velký, zatímco támhle ten má menší rám [ukazuje na různě veliké obrazy v místnosti; pozn.red.]. Film by měl být stejný.  Proč by někdo měl diktovat náležitosti filmu? Ti, co se Vám snaží vnutit určitou představu o filmu, jsou obchodníci a lidé, kteří ve skutečnosti umění přehlížejí.

Každý film by měl být nový, představovat nový druh prožitku, protože jde o rozdílné, nové dílo. My filmaři jsme odpovědní za to, že tvoříme nezávislým způsobem, my bychom měli film emancipovat a vyjmout jej z těchto předsudků. Je to filmař, kdo musí film osvobodit.

HP: Četl jsem s Vámi rozhovor, ve kterém jste zmiňoval Vaši koncepci prostoru, který je v rámci filipínské kultury dominantnějším prvkem nežli čas. Můžete to nějak dále rozvést?

LD: No, jde o součást diskursu mých filmů. Jde o postkoloniální diskurs. Byli jsme pod nadvládou Španělska více než tři sta let. Všechno se změnilo. Změnila se naše jména, změnilo se naše přesvědčení, naše víra. Stali se z nás katolíci. Skoro jsme přišli o všechno. Z předkoloniálního období jsme ztratili téměř vše. Zároveň však věřím, že člověk se vyvinul. Kulturně vyspěl. Kolonialismus je součástí takového procesu.

Nejzákladnější témata mých filmů sahají zpět k prozkoumání historie, především předkoloniálního období. Součástí mé filmařské metody je toto hledání. Také jsem konstatoval, že malajci [pojmem "malajci" má Lavrante Indico Diaz vždy na mysli původní domorodé obyvatele Filipín; pozn.red.] se vztahují k prostoru, věří v prostor. Koncept času je nám neznámý. Možná máme určitou představu času, ale není to stejná idea, jakou má Západ. My jsme více ovládáni prostorem, naše životy jsou určeny místy. Jde o způsob, jakým koexistujeme se stromy, řekou nebo třeba dobytkem. Neznáme: „Á, už je sedm hodin, musím jít!“

Uvědomuji si to, zahrnuji tuto ideologii do svých filmů a jsem tak schopný porozumět malajské, filipínské kultuře.

HP: Někdy mi Váš přístup připomíná Bélu Tarra. Taktéž tvrdí, že současné filmy jsou pouze informace-střih-informace, ale že takové by to nemělo vždy být.

LD: Ano, je to velice manipulativní. Hollywoodský film je velmi manipulativní. Viděl jsem zde na festivalu v Locarnu mnoho filmů a všechny jsou stejné. Mohou to být i dobré filmy, ale není v nich nic nového. Ale, jak jsem již řekl, neexistují špatné přístupy. Nic neodmítám. Současně ale přesně vím, co dělám. Mám svůj vlastní ideologický přístup, mé vlastní metody, jak věci dělat.

HP: Vzhledem k tomu, že jsou vaše filmy velmi dlouhé, máte nějaký preferovaný způsob, jak je promítat v kině či jakým způsobem se na ně dívat?

LD: Pokud by bylo po mém, nedělal bych přestávky. Někteří dramaturgové to však dělají, protože film musí začlenit do programu. Musejí do filmu vsunout pauzu, aby trpícímu publiku nabídli určitý komfort. Chápu to.

HP: Takže opustit sál během promítání je součástí celého procesu?

LD: Ano, život se nezastaví. Máte tu kinosál a pak pulzující svět, samozřejmě můžete jít ven a potom, když chcete, tak zase zpět. Za našimi zády se hýbe celý svět. Za rámem obrazu se děje mnoho věcí, nastává život. Já ale nechci určovat způsob, jakým má být prezentován.

HP: Četl jsem zajímavou knihu o pláči před výtvarnými díly. Byla napsaná Jamesem Elkinsem, který se zabývá skutečností, že dnes se již lidé před obrazy v galeriích hluboce nedojímají, přestože tomu tak třeba ještě v osmnáctém století bylo. Dnes jsme velmi neklidní a odtažití při nahlížení na obraz. Ve vašich filmech nacházím právě tuto rovinu, díky nim jsme vedeni k tomu nahlížet na obraz trpělivěji a velice pomalu si k němu opět utvořit opravdu pevné pouto.

LD: Ano, myslím, že jsme nyní ve dvacátém či jednadvacátém století ztratili schopnost vidět život. Teď jsou obrazy pouhými komoditami k prodeji, nákupu a vlastnění. Jde více o nalepenou cenovku než o opravdový estetický prožitek. Takže ano, doufám, že lidé budou schopní vidět v mých filmech totální estetický prožitek, spatřit krásu života. Pochopit život. Nalézt v něm smysl. Není to jen o popcornu, pití Coly a zábavě. Ano, taková oblast zde je, ale také tu je něco jako rovina estetiky. Musíme pochopit život. Musíme být součástí kultury. To je velmi důležité. A aniž bych se chtěl nějakým způsobem povyšovat, tak myslím, že jedním z hlavních témat mých filmů je nahlédnout znovu na život, prožít jej znovu.

HP: Současně je při pozorování osmihodinového filmu přítomno určité nepohodlí. Patří to podle Vás k nedílné součásti prožitku?

LD: Ano, je to součást boje u takzvaných „dlouhých filmů“. Musíte se stát jejich součástí. Musíte se do nich ponořit. Musíte do jejich světa vstoupit. Chápu to nepohodlí, chápu, že je třeba vytrvalosti. Ale estetika by měla být součástí životního zápasu.

HP: Je pro Vás tedy komerční film definován finančními prostředky nebo jde spíše o záležitost ideologickou?

LD: Můžete to vidět z mnoha úhlů. Existují dobré filmy, které vydělávají peníze. To proto, že jim někteří lidé pomohli a měly dobrý marketing. Marketing je potřeba, ale já ho nesnáším. Lidé Vám udělají marketing a pak od Vás někdo jiný film zakoupí. Směna peněz a směna zboží, to je marketing. Já ve skutečnosti nevidím rozdíl mezi estetickým dílem a dílem pro zábavu. Vše je komerční. Záleží ale na podání. Jde jen o to, že lidé někdy natáčejí filmy pouze za účelem zisku. To je špatné. Ale pokud děláte filmy se záměrem vytvořit něco esteticky hodnotného, něco, co pomůže lidem pochopit život, co pomůže lidem vidět svět a smysl života, a ono to vydělá peníze, tak neděláte nic špatného. Takže to je ten rozdíl. Když natáčíte jen pro zisk, tak jste kretén. Jste jen obchodník. Ale pokud natáčíte zodpovědně, tak to špatné není.

HP: A jak tedy probíhá financování u Vašich snímků? Je obtížné získat peníze na tak specifické filmy? Jste závislý na zahraničních zdrojích?

LD: Mé filmy nevydělávají. Několik filmů, které jsem natočil, jako například Heremias, Death in the Land of Encantos, byly podpořeny fondem Hubert Balls. Bylo to málo peněz, dostal jsem od fondu deset tisíc Eur na natočení. Na Century of Birthing jsem dostal opět trochu peněz od Hubert Balls a zbytek jsem si půjčil od svých přátel. Teď, když se Norte, konec historie stal poměrně populárním, přicházejí někteří Evropané s nabídkou pomoci. Snažím se ale být velice opatrný. Uvědomuji si totiž, že Vás někteří chtějí tak trochu využít.

HP: Jak to vypadá při natáčení? Nejspíše kolem sebe máte pouze úzký okruh lidí, pokud se nemýlím.

LD: Ano, někdy jsem i sám. Byl jsem jen se Solimanem [herec Soliman Cruz; pozn.red.] u Melancholie a Death in the Land of Encantos. U Encantos jsem byl prakticky sám. Byl se mnou pouze jeden či dva lidé. U Melancholie jsem měl pouze čtyři spolupracovníky. Century of Birthing jsem natočil jen s jednou osobou. Florentina Hubaldo, CTE jsem natočil skoro sám. Norte, konec historie bylo produkováno s Francouzi, takže kolem bylo hodně lidí. Měl jsem přísun peněz a nemusel jsem vše zastávat sám. Nemusel jsem být za kamerou, mohl jsem relaxovat. Ale já relaxuji pouze, když mohu mít nad věcí kontrolu. Současně jsem však mohl peněžně pomoci mým přátelům. Oslovil jsem je a pracovali jsme společně. Takže se to liší. Měli jsme různé sestavy.

HP: Pro umělce může být takový náhlý nárůst spolupracovníků nebezpečný, protože ohrozí kontrolu nad celým dílem.

LD: Ano, je důležité mít nad svým dílem kontrolu. Lidé za mnou přicházejí, dokonce i zde v Locarnu, a říkají: „Máme peníze na film.“ A já odpovídám, že se můžeme dohodnout pouze, pokud budu mít tvůrčí svobodu. A oni mi ji nedají.

HP: Věříte, že film může změnit společnost?

LD: To záleží. Já věřím, že film může změnit lidi.

HP: Vaše filmy totiž lze mnohdy číst jako určité morální lekce…

LD: Ano, vím, že někteří lidé mohou být ovlivněni mými filmy. Nemůžu ale říct, že bych změnil celou společnost. I kdybyste ale z milionu ovlivnil pouze jednoho člověka, stále to bude dobře.

HP: Obyvatelé Filipín jsou velmi katolicky zaměření, ale ve Vašich filmech cítím určitou skepsi k institucím víry…

LD: Má pozice je taková, že jsem antifašista, jde mi o osvobození lidské duše. Jedno z témat, lekcí či vizí mého díla je osvobodit lidství. Vše vynucené musí být zničeno.

HP: Současně však na hlavním hrdinovi filmu Norte, konec historie vidíme, jak může být nebezpečné odpoutat se  naprosto od všeho.

LD: Ano, on se stane fundamentalistou, fašistou. Přitom ale fašismus nesnáší. Fašistou se stane, protože je disfunkční. Jde o reálné nebezpečí. V naší zemi je mnoho mladých lidí a někteří z nich jsou nebezpeční. Jsou velmi chytří, ale současně mají i velmi zvrácený pohled na svobodu. Chtějí vše zničit. Jsou velmi fundamentalističtí a ohromně nebezpeční. Jsou jen dalšími teroristy.

HP: Vy jste rovněž členem mezinárodního sdružení Cine Foundation International. Jde o sdružení umělců, které se věnuje lidským právům a mimo jiné myšlenkově podporovalo světové Occupy movement. Angažujete se tedy společensky i mimo svou tvorbu?

LD: Vlastně dělám obojí. Vyjadřuji názory ve filmech, ale rovněž jsem aktivní. Nejsem příznivcem přístupu „umění pro umění“, chci být součástí společnosti, chci se postarat o budoucnost, mé děti. Pokud mohu malým dílem přispět, tak to bude jedině dobře.

Rozhovor vedl: Hubert Poul