Jako Nikdy – Magický kruh odcházející duše

Těžko se dnes najde filmový festival, který by do svého programu nezařadil alespoň jeden ze stále rostoucí řady filmů nahlížejících z určitého úhlu na téma umírání a posledních chvil člověka. Obratný producent Ondřej Trojan si tento nepopiratelný fakt uvědomil a tak trochu se tisící a první variací na filmařsky vděčnou látku svezl na zaručeně bezpečné vlně. Oporou v tomto záměru se mu stal režisér Zdeněk Tyc, jenž má za sebou poměrně nevyrovnanou filmografii, a na filmovém plátně debutující scenáristka Markéta Bidlasová. Jakkoli může znít počátek recenze ironicky, je nutno uznat, že výsledkem společných snah trojice zúčastněných není odtažité vykalkulované dílo, ale pozoruhodný snímek, který rozhodně nejde divákovi a jeho touze po silných emocích naproti. Markéta Bidlasová scénář napsala ve složitém životním období, kdy se musela vypořádat se zhoubnou nemocí blízkého člena rodiny, a podařilo se jí vytvořit uvěřitelnou sondu do zvláštního světa vznikajícího v bezprostřední blízkosti osoby, která nevyhnutelně opouští život včetně neukončených a nedořešených vztahů.

Postava svérázného malíře a sochaře Vladimíra, jehož obrazy nikdy neopustily jeho zašlý venkovský dům, je zachycena v terminálním stádiu těžké choroby. V okamžiku, kdy jsou malířovy tvůrčí síly ochromeny a náhle scházející smysl jeho bytí dokáže zaplnit pouze hořkost a netrpělivost vůči stále nepřicházejícímu konci. Z člověka hýřícího kreativitou, která dokázala i přes svůj omezený dosah upoutat mnohé, se pomalu stává beznadějná černá díra hrozící pohltit veškeré životní síly střetávající se ve zvláštním prostředí jeho domova. Přirozenou ochranou vůči rozpoutávajícímu se zmaru se ovšem stává postupně opevňovaný mikrokosmos ženské sounáležitosti a spiklenectví, který funguje v narůstajícím stínu hořkého konce nenaplněného člověka jako instinktivní a vitální protipohyb. Jakmile se podaří současné malířově přítelkyni, bohémské Karle, a jeho bývalé milence, stárnoucí zdravotní sestře Jaruně, překročit práh prvotní nedůvěry, v magickém venkovském domě může opět zavládnout podpovrchová kontinuita a vyrovnaná atmosféra. Do ní vstupující občasné záchvaty slabosti, bolestná nedorozumění a nevnímané požadavky ostatních blízkých jsou pouze povrchovými vlnami, jež brzy splývají se smířeným proudem klidně směřujícím k očekávanému zániku. Nesou s sebou příslib vnitřní očisty potřebné zejména pro ty, co zůstávají a po odchodu ze zvláštního životního kruhu budou muset učinit obtížný krok směrem ven a navázat na řadu přerušených vazeb.

Jako nikdy tudíž není ani tak filmem o pocitech a existenciálním naladění člověka na odchodu, ale o zvláštním kosmu, který se rozpíná kolem něj a svou nevšední přitažlivostí do sebe vtahuje celou řadu postav, vytváří nové vztahy a odrazné plochy k nahlédnutí sebe sama. Vladimír, po většinu děje pasivní a útrpně čekající činitel odmítající přítomnost druhých, nakonec rozpoutává aktivní přístupy jej obklopujících postav, z nichž každá prochází dosti závažným uvědoměním sebe sama i svého vztahu k ostatním. Malířův dům zaplněný svéráznými obrazy, sochařskými díly a řadou skutečných zátiší, na nichž kamera často kontemplativně spočine, se stává proměnlivým prostorem, který pro každého, kdo s ním přichází do styku, nabývá odlišných pocitových hodnot. Vnitřní rozpoložení postav tak vystupuje na povrch skrze umělecká díla a předměty, na něž narážejí či o nichž posléze hovoří, a tím pevně srůstají s prostředím, jež je samo celoživotním uměleckým dílem prostoupeným duší umírajícího muže. Tato síť zprostředkovaných vazeb k člověku, který jakýkoli přímý kontakt odmítá, vytváří onen magický kruh, v němž jsou všichni přítomní lapeni bez možnosti úplného úniku. Vymezuje heterogenní prostor traumatu, fascinace, iniciace i zasněných vzpomínek, navrstvených a těžko prostupných sfér, které znesnadňují naladění na stejnou frekvenci vnímání, a tedy i vzájemné porozumění a pochopení.

Zatímco dějová kostra může připomínat příliš rozkošatělý vztahový spletenec, do nějž vstupuje mnoho nedostatečně rozvinutých témat (ztráta kreativity a její přenesení na mladší ženu, hranice mezi nezištnou pomocí a hlubokým citem, složitý vztah otec-syn, dávné trauma vytvářející osudové životní pouto atd.), osobitý způsob vyprávění nakonec nevytváří pocit povrchního náhledu. Jako nikdy je snímek výrazně evokativní, čerpající sílu z nedoslovených a občas i jemně iracionálních momentů. Někdy je třeba hledat klíč ke scéně v tajuplných výtvorech těžko přístupné duše, jindy stačí jen prožívat podivuhodně naplňující soulad postavy s určitou částí „zakletého“ domu (Vladimír čekající před prázdným plátnem na příchod světla, zvláštní gesto malé dívky nad lůžkem umírajícího či nevyjádřitelná přitažlivost opuštěného ateliéru pro snoubenku Vladimírova syna). I v dialozích se často objevují neurčitá místa, jež podněcují k domýšlení a dohadům nad minulými a současnými vztahy. Postavy si ponechávají určitá tajemství a právě divácký zájem hlouběji proniknout do vyvážené struktury psychologických výpovědí, bezprostředních citových prožitků a letmých náznaků vytváří bližší vztah ke každé z nich i snadnější projekci do jejich niterného světa.

Svérázný scenáristický přístup tímto s sebou přinesl nadstandardní nároky na herecké ztvárnění, u něhož bylo nutné scelit poskytnuté indicie do vnitřně soudržných charakterů a udržet jejich jádro v složitých interakcích s ostatními mikrokosmy. I zde se tvůrcům podařilo dotáhnout záměr až do konce. Petra Špalková po dlouhé době opět dostala příležitost hodnou jejího talentu a postava „spoutané bohémky“ i díky svým kontradiktorním polohám a nejrůznějším odstínům právem upoutá nejvíce pozornosti. Zdárnou sekundantku ovšem nachází v Taťáně Medvecké, která postavu obětavé Jaruny dokázala obdařit celou škálou odstínů s naprosto přirozenými přechody a učinit tak z ní hlavní nositelku jemných emocí i katarze. Jiří Schmitzer zůstal tímto silným ženským tandemem zastíněn, spíše fascinuje svým zjevem a mimikou, ale zejména v druhé polovině snímku se z něj stává čím dál více upozaďované statické ohnisko. Ženský trojúhelník příjemně doplňuje i mladá Jana Pidrmanová, jež představuje důležitý protipól minulostí nezatížené „vetřelkyně“. I když herecky nijak nezaostává a dojme kouzelnou etudou s polomrtvými rybami, která do filmu vnese osvobozující humor, bohužel tratí na tom, že její postava dívky neschopné citového prožitku jako jediná zavání samoúčelnou konstrukcí a explicitní zdůrazňování její poruchy narušuje celkové pojetí snímku.

Film Jako nikdy osobně považuji za dosud nejkvalitnější a nejpozoruhodnější český film tohoto roku. Především díky jeho odvaze odpoutat se od země, otevřít se kreativním impulsům na hranici iracionality a skrze ně nahlédnout téma smrti jako svým způsobem tvořivý princip. I když zpočátku malebné rurální obrazy hrozí prázdným manýrismem, nevšední prostor domu pomalu obestře dějové prvky silnou atmosférou, která filmu dodá až spirituální nádech. A s ním se v tak průzračné a samozřejmě působící podobě v našem filmu již téměř nesetkáváme. Zdeněk Tyc se v tomto ohledu dokázal co nejvíce přiblížit svému výjimečnému debutu Vojtěch, řečený sirotek (1989), a to po téměř čtvrtstoletí marné snahy navázat na tento jeho předčasný umělecký vrchol. Setkání se scenáristkou Markétou Bidlasovou se ukázalo být velmi šťastným a dalo vzniknout přirozeně plynoucímu dramatu, které v mnoha okamžicích dokáže nevšedně proniknout skrze postavy a přitom přesáhnout dějovou rovinu a zbavit jí tak povrchní roztříštěnosti. Její jemná a neokázalá rafinovanost je určitě nadějným přínosem pro náš film a nezbývá než doufat, že se s ní brzy setkáme i u dalšího snímku této dvojice Červená knihovna, nad jehož scénářem dlouholetá a plodná spolupráce začala.