Retrospektivní přehlídka Františka Čápa v Ponrepu

Babička, Noční motýl či Mlhy na blatech – filmy pravidelně reprízované na televizních obrazovkách plně svědčí o tom, že František Čáp stále není zapomenutou figurou československé kinematografie a že hodnoty některých z jeho filmů mohou rezonovat i dnes. Čápovy první režijní kroky se kryjí s nástupem protektorátu a již během několikaletého trvání tohoto pohnutého období se zařadil mezi českou filmařskou špičku a podařilo se mu oslovit i zahraniční publikum. Rapidní vzestup kariéry sice může do jisté míry souviset s tím, že se Čáp stal chráněncem hlavního akcionáře barrandovských ateliérů a ředitele největší produkční společnosti Lucernafilm Mlioše Havla, avšak o oprávněnosti privilegované pozice plně svědčí jeho filmy s na svou dobu mimořádným výtvarným cítěním či nevšedním vedením herců. Díky jeho zájmu vytvářet silné ženské postavy v kosmopolitně laděných melodramatech se v jeho rukou řada českých hereček vzepjala ke svým nejvýraznějším výkonům (zmiňme Hanu Vítovou a Adinu Mandlovou ve filmu Noční motýl oceněném na MFF v Benátkách či Marii Glázrovou v kostýmním dramatu Tanečnice). Vedle těchto realizačně ambiciózních snímků František Čáp tíhl i ke střídmějšímu a poetičtějšímu ztvárnění venkovského prostředí, které propojil s řadou vlasteneckých symbolů a jinotajů, k nimž protektorátní publikum přistupovalo velmi citlivě (především „vlajková loď“ dobového filmového vlastenectví Babička, óda na starobylé jihočeské selské rody Mlhy na blatech, ale i kontroverzní Jan Cimbura).

Čápova vzácně vyrovnaná filmová tvorba se ovšem od konce války začala střetávat s vnějšími vlivy, které nakonec učinily z režiséra vyhnance své vlasti. Nejprve ho čekalo obvinění z kolaborace a antisemitských postojů, jejichž důkazem se stala jak scéna vyhnání židovského krčmáře rozlícenými vesničankami v jinak pronárodně zaměřeném Janu Cimburovi, tak nerealizovaný velkofilm Svatý Václav, který měl obhájit na dávné legendě odvěký svazek mezi Čechami a německou říší. Poté se na pořad dne dostala Čápova homosexualita, s níž se během vrcholu své kariéry nijak netajil. Poslední tečkou byl  střet s dělnickou porotou na Filmovém festivalu pracujících roku 1948, s jejímž hodnocením Čáp nesouhlasil a nařkl dobově privilegovanou vrstvu z nekompetentnosti v rozhodování o uměleckých otázkách. Čáp tím definitivně přišel o stále výraznou pozici v rámci zestátněného filmu a rozhodl se odejít ze země. V Západním Německu se mu podařilo poměrně hladce navázat na režisérskou práci a natočil zde šest filmů pro nejširší publikum a nového vrcholu dosáhla jeho kariéra po usazení ve Slovinsku, kde se stal jednou ze zakládajících osobností tamní filmové produkce. Jeho tamější filmy (především uvolněná romantická komedie ze studentského prostředí Vesna a napínavé drama z prostředí jugoslávského odboje X 25 volá) opět dosáhly mezinárodního ohlasu a mladšími generacemi tvůrců je stále považován za „otce“ moderní slovinské kinematografie.

Blížící se sté výročí narození této pozoruhodné osobnosti našeho filmu se stalo příležitostí k rozsáhlé retrospektivě, kterou připravuje Národní filmový archiv ve spolupráci se Slovinským filmovým archivem a Slovinskou kinotekou. Všechny Čápovy celovečerní snímky natočené v Československu a v jugoslávském exilu bude možné v tak ucelené podobě poprvé zhlédnout od 1. listopadu do 7. prosince tohoto roku. Projekce budou doplněny i o doprovodný program, který zahrne tematickou výstavu přímo v prostorách kina Ponrepo, katalog, který režisérovo dílo nahlédne v širším kontextu (například z hlediska filmového průmyslu v období protektorátu, v žánrovém pohledu či skrze téma sexuality, jež je nedílnou součástí řady jeho filmů). Vzhledem k Čápově sexuální orientaci, která je vystopovatelná i v jeho tvůrčích počinech, se k projektu připojí i festival Mezipatra a poskytne prostor pro popularizační přednášku. Nepromarněte tedy příležitost setkat se s odkazem mnohostranného a osobitého režiséra, jenž platil za tvůrce ojediněle oscilujícího mezi bytostně národními snímky a velkorysými náměty oslovujícími mezinárodní publikum. Vždyť jak jinak složit poctu Čápovu nepopíratelnému přínosu našemu filmu než si připomenout po desetiletích jeho filmy v naplněném sále.