K zázraku: Není kam utéct

12. 9. 2013 # 20.56 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Chtělo by se říci, že tvůrce, který natočí film se zamlženým příběhem, v němž vypráví obrazy archetypální příběh o kráse a lásce, chvění a fascinaci, projevuje značnou odvahu. V recenzích či diváckých reakcích na webu se často objevuje, že o Malickově filmu lze těžko psát bez toho, abychom se neuchylovali k podobné básnivé abstrakci, kterou vytváří jeho chimérické plující vize. Terrence Malick je bezpochyby erudovaným filmařem — vlastní harvardský doktorát z filosofie, kterou také vyučoval na MIT, a má za sebou též překlad Martina Heideggera (1). Již díky tomu jeho kontemplativní snímky získávají specifickou autoritu závažného a hlubokého díla. Reflexe jak jeho předchozího filmu Strom života (2011), tak aktuálního snímku K zázraku (2012) však často svádí k vyhraněným reakcím, kdy je Malickův přístup kritizován za vyprázdněnost a líbivost, nebo je naopak adorován pro svou duchovní hloubku (2). Zdá se, že Malickův poslední film vyvolává v řadách diváků až jisté duchovně-estetické zanícení (3). Otázkou tedy je, jakými prostředky a případně i s jakým záměrem je tento účinek vyvolán a proč u někoho Malickovy obrazy naopak vzbuzují kritický odpor. Jinak řečeno, zda jsou protichůdné reakce na jeho poslední snímek spíše věcí nedostatečné divácké citlivosti, či zda jde o dvě strany téže mince ukryté v srdci jeho tvůrčího gesta.

Láska není láska

Přesto, že je v ohlasech předchozí film Strom života téměř automaticky stavěn do souvislosti s novým počinem K zázraku, díky podobnému „duchovnímu rázu“ obou snímků, je třeba hned na začátku říci, že takovéto zjednodušení divácké percepce není příliš nosné. Přes řadu podobností na tematické i stylistické rovině nelze říci, že by film K zázraku byl nějakým pokračováním či pouhou variací Stromu života. Strom života tematizoval celý proces stvoření se zvláštním důrazem na vývoj člověka a jeho konflikty během celého jeho životního cyklu. K zázraku je však především o lásce mezi mužem, ženou a Bohem, respektive o třech variantách tohoto vztahu: láska mezi mužem a ženou (erós), mezi člověkem a Bohem (agapé) a o jejich syntéze — tedy o lásce mezi mužem a ženou skrze lásku Boží.

Děj Malickova opusu je odzbrojujícím způsobem jednoduchý. Muž (Ben Affleck) a žena (Olga Kurylenko) se seznámí za blíže nespecifikovaných okolností (ve snímku nezazní jejich jména, i když v titulcích jsou jmenováni jako Neil a Marina). Prožívají spolu radostné chvíle patřící raně zamilovaným, které jsou zhmotněny jednak neustálým vířením Mariny kolem svého milence, jednak komplementárně vířícím pohybem kamery v součinnosti s rychlým střihem, který dává celému snímku ráz pozvolnějšího hudebního klipu. Těsně před tím, než se spolu odeberou do Neilova domicilu – Oklahomy, navštíví spolu Horu sv. Michaela (Le Mont-Saint-Michel) s tamějším historickým klášterem. Právě tohle místo dává symbolický název snímku, jelikož hlavní hrdinka situaci komentuje jako „výstup k zázraku“ (to the wonder). Následný děj odehrávající se téměř výhradně v Americe je příběhem jejich lásky, nevěry, nenávisti a opakovaného hledání nového východiska. Do vztahu ústřední dvojice postupně vstupují dvě další postavy: Jane (Rachel McAdams) — Neilova přítelkyně z mládí, s níž neukotvený hrdina prožije kratší vztah končící jeho odmítnutím manželského svazku, a katolický kněz Quintana (Javier Bardem), jehož urputná snaha nalézt Boží přítomnost a lásku připomíná hrdinu Bergmanova snímku Hosté večeře páně (1963).

Skotačení a dovádění

Celý děj se záměrně odehrává na zcela schematické rovině. Dozvídáme se pouze příběhovou kostru, téměř všechny informace o protagonistech zůstávají skryty. Plující obrazy podkreslené klasickými hudebními skladbami (Čajkovskij, Górecki…) a voice-overovým komentářem vnitřního hlasu některého z protagonistů tvoří celý korpus snímku. Malick během natáčení poměrně zajímavě pracoval s herci (4): dal jim ke čtení řadu klasických románů, jejichž postavy měly určitým způsobem souviset s charaktery protagonistů. Benu Affleckovi režisér údajně navrhl číst Fitzgeralda, Tolstého a Dostojevského; Kurylenko se měla seznámit rovněž s Dostojevským (s Bratry Karamazovými a s Idiotem – hlavně kvůli postavám Nastasji Filipovny a Agláji Ivanovny) a s Tolstého Annou Kareninou. Dále jim poskytl k nastudování soupis replik odpovídajících vždy určité scéně a následnému volnému použití dle uvážení. Tvůrčí volnost byla všudypřítomným a klíčovým prvkem při utváření snímku. Herci dostali pokyn následovat vlastní pocity, poddat se scéně a vložit do snímku přirozenost v souladu s vymodelovanými profily hrdinů. Vnitřní hlas postav – především ženských a otce Quintany, Neilova role zůstává ve všech svých projevech zásadně rigidní a neurčitá – je však ani tak moc necharakterizuje, jako spíš reprezentuje jakési pocitové či myšlenkové obsahy ve vágních výrocích typu: „Co je to za lásku, která nás miluje, která přichází odnikud… přichází odevšad?“ (Marina), nebo „Jsi všudypřítomný a stále tě nevidím… Jsi uvnitř mne… Proč nedokážu udržet, co jsem již našel?“ (Otec Quintana). Děj snímku je podáván jako svého druhu mýtus, čemuž odpovídá i silný dojem, že se příběh odehrává v jakémsi bezčasí, kde se scény lásky a nenávisti střídají ve věčném koloběhu bez jasnějšího kauzálního vývoje. Malickovi hrdinové jsou tak univerzální, jak jen to jde (muž, žena, kněz a druhá žena) a jeho obrazy jsou tak krásné, jak oko dnešního diváka dokáže neproblematicky přijmout.

Na talíři

Potíž s Malickovým dílem na téma lásky není v rozvolněné struktuře vyprávění ani v nastolené benevolenci při vedení herců. Zásadní otázkou je, s jakými obrazovými a myšlenkovými celky film pracuje a co tím divákovi sugeruje. Malickova estetika působí poněkud prefabrikovaně. Obrazy K zázraku není obtížné přijmout (či naopak ze stejného důvodu odmítnout), jelikož jsou zcela sebestředné. Malick neukazuje „svět“, neukazuje žádné „dění“ ani „událost“ hodnou pohledu, nýbrž jen do sebe uzavřené obrazy, symboly, gesta, jejichž sémantika a jazyk jsou natolik rigidní, že dávají prostor pouze k jasnému přitakání či naopak subverzivní dekonstrukci. Jestliže avantgarda hledá a problematizuje zažité estetické a významové vzorce, Malick je naopak stvrzuje a předkládá jako jasně interpretovatelnou výzvu. Jeho snímek tak není nepodobný známým pompézním fotografickým prezentacím kolujícím coby spam mailových schránek, které ukazují „krásy života“ či „krásy přírody“, často se srdceryvným doprovodem nějaké notoricky známé klasické skladby. Ve snímku K zázraku můžeme vidět dlouhý řetězec výjevů, jejichž křiklavou „nádheru“ a „půvab“ by vykoupila jen tvůrčí ironie, která však snímku zcela chybí: západy a východy slunce, paprsky osvětlující ženskou dlaň, překrásné krajiny, skotačící děti a půvabně se točící ženy (resp. jedna se neustále točí, druhá je spíše zadumaně vláčná). To vše pak doprovázené hudební stopou, jejíž krása je již všeobecně přijímaná (což samozřejmě nesnižuje kvality samotných skladeb, jde o jejich specifické použití v jiném díle, tedy o jejich citaci, která takto působí). Negativní stránky života — nemocní lidé a zločinci — jsou pak zobrazovány v zásadě stejným stylem, pouze s „opačným znaménkem krásy“, což pochopitelně celý hodnotový systém nenabourává, naopak jej dále posiluje. Kamera Emmanuela Lubezkiho je sofistikovaná a technicky velmi zajímavá (například jeho práce s přirozeným světlem je skutečně hodná obdivu), Malickův film je tedy krásný po zásluze – nemůže krásným nebýt, neboť jím zkrátka je. Právě toto lze však považovat za směřování ke kýčovitosti. Zatímco v umění je krásu třeba hledat (a s trochou štěstí i nalézt), neboť umělec nám k interakci předkládá určité výseky či vrstvy skutečnosti, jejichž význam není na první pohled samozřejmý, Malick nám ji servíruje na stříbrném podnose a podbízí k opulentním hodům. Ukazuje však pouze takovou krásu, která demonstruje sama sebe, aniž by zapojoval diváka k aktivnímu hledání.

Bůh tě miluje!

Jasné formě odpovídá simplicistní reprezentace. Niterné emocionální záchvěvy v pohybech herců vyjadřují neurčitost křehké hranice psychologického zkoumání reakcí či citových hnutí. Jedná se však o mýtický příběh lásky a víry, v jehož hře figuruje především jednoznačná symbolika. Křehká a vždy dvojznačná hra svádění, jež je vlastní ženskému elementu, je zde prezentována již zmíněným neustávajícím kroužením a poletováním, k němuž tvoří kontrapunkt statická Neilova mužnost — Ben Affleck se po většinu snímku pohybuje jako loutka a podobně se také tváří (pokud se naskytne vzácná příležitost a lze zahlédnout jeho strnulý obličej). Malickův snímek vyjadřuje tezi, kterou s oblibou prohlašuje ve svých populárních přednáškách a knihách také například Tomáš Halík: sice, že každá láska musí být ukotvena v lásce k Bohu, jinak není dostatečně pevná. Čili erós je zastíněn agapé. Otec Quintana potřebu Boží lásky chápe, ale chybí mu spontaneita i vřelost, a tak trpí vnitřní vyprahlostí. Marině spontaneita ani náboženské zanícení nechybí, erós u ní však jednoznačně přesahuje. Sama sebe vnímá jako dvojznačnou nestálou bytost: „Jsou ve mě dvě ženy, jedna je plná lásky k Tobě, ta druhá mne táhne směrem k Zemi“. Neudržitelnost vztahu mezi Marinou a Neilem se tedy nachází již v samotné podstatě jejich impulzivního zanícení. To totiž zůstává ve vášni, jež je záhy lehce negována v nenávisti. Jane coby rančerka snad představuje protestantismus s jeho umírněnou citovostí a pragmatickým kalkulem. Neilovi pak náleží role ohniska, v němž se sváří sféry vlivu, ovšem sám zůstává „mužem bez vlastností“. K prozření dojde teprve tehdy, když doprovází otce Quintanu na jeho dobročinných akcích mezi chudými a vězněnými — uvědomí si podstatu Boží sebeobětavé lásky a na tomto základě dokáže Marině odpustit její nevěru. Celé schéma je ve své průzračnosti „nedělní školy“ a new age vizuálu poplatné hladu po jakémsi „cool“ duchovnu, jež sekularizovaná západní společnost dlouhodobě pociťuje a které vede k vyšvihnutí instantních duchovních eintopfů, jako jsou kupříkladu romány Paola Coelha. Publikum jihne, když vidí, že Boha lze nalézt v roztomile laškujících dívkách (že je například v dinosaurech už všichni vědí z minulého autorova opusu). Je pak ovšem K zázraku něčím víc než pěkně natočeným náboženským kýčem? Stejně jako fanatický hlasatel pokřikující před stanicí metra Anděl, známý z dokumentu Terezy Nvotové Ježíš je normální!, i Malick na diváky svým filmem křičí: „Bůh tě miluje, podívej se, jaká je to krása!“. Není však co hledat a není ani kam utéct.