Fresh Film Fest 2013: Sociální tematika

Ztráta panenství Evy van End – Michiel ten Horn

Ztráta panenství Evy van End (2012) patří mezi nejhorší typ filmů, na nějž můžete na mezinárodních festivalech s širším záběrem narazit. Shodou okolností se právě filmy tohoto druhu často těší poměrně velkému diváckému úspěchu a dojmu, že se ve společnosti bezútěšných sociálních dramat a uměleckých experimentů nacházejí i snímky, které i přes vysokou míru stylizace dokáží společnost reflektovat s nadhledem i přesahem zároveň.

Snímek vypráví o středostavovské rodině, která už delší dobu žije tak trochu na setrvačník ustálených (a neuspokojivých) vztahů. Šedou nudu rutiny však naruší výměnný německý student, který se v domě na několik týdnů ubytuje v rámci studijního pobytu a který díky svým návykům (či tomu, co za ně na veřejnosti prezentuje) značně rozčeří do té doby relativně klidné vody. Potud v pořádku.

Ztráta by však ráda patřila do skupiny komediálně laděných filmů, které pod nánosem nekorektnosti a zdánlivě kontroverzních témat skrývají hřejivé srdíčko plné lásky a porozumění, a ještě stačí hravě reflektovat společenské problémy a trable lidí, které přece všichni tak nějak známe. Nedělá však ani jedno. Postavy jsou přepálené karikatury definované pouze svými problémy a většina nekorektnosti spočívá v tom, že si někdo maže sperma po obličeji, škrtí králíky a vypráví rasistické vtipy. Co se snaží tvářit jako reflexe kontroverzního společenského problému či stereotypu (smrt dítěte, rasismus, vyčpělé manželství, frustrace, new age spiritualita…) v podobě ironického štulce s přesahem, je pouze vypočítavým konstruktem, který v lepším případě nic nereflektuje, v horším stereotypy potvrzuje a dění na plátně prezentuje jako freak show. Závěrečné, okázale pozitivní poselství v duchu hesla „vše zlé může být pro něco dobré“ je pak pouze kýčovitou utopií, která stejně jako celý film, zahalený do pastelkově barevné stylizace, nic nereflektuje, ale hloupě zjednodušuje.

Film soutěží v sekci Fresh Generation.

Schovejte si své úsměvy – Daniel Patrick Carbone

Přechod z jedné životní etapy do jiné je vděčným a hojně zpracovávaným námětem. Nástup puberty a především její konec je přitom často (především v Hollywoodu) zobrazován pomocí bouřlivých a relativně agresivních prostředků a příběhů. Drama Schovejte si své úsměvy (2013) vůči takovému pojetí stojí v jasné opozici a příběh dvou chlapců, z nichž jednomu puberta již klepe na dveře a druhého pomalu zadním vchodem opouští, pojímá jako tíživý a pomalu plynoucí psychologický portrét.

Na situaci rozdílně starých bratrů, jejichž životy otřese smrt kamaráda, se Carbonovi s minimálními prostředky daří vystihnout prázdnotu, odcizení či pocit tíživého dusna, který v podobných etapách života člověka prostupuje a může vést i k extrémním výkyvům v chování. Tím, že jsou oba bratři a pár jejich přátel z okolních samot odříznuti od větších známek civilizace, je navíc jediná možnost ventilace emocí omezena na toulky po nekonečných lesích a občasnou amatérskou variaci na Klub rváčů. Sebemenší podnět k uvolnění napětí pak v takovýchto podmínkách může mít až destruktivní následky.

Schovejte si své úsměvy je formálně velmi jednoduše zpracovaný snímek, nekonají se žádné stylistické kličky, vyprávěcí struktura je poměrně rozvolněná, vše je snímáno v dlouhých záběrech. To samozřejmě požaduje po divákovi poměrně velké soustředění, jelikož i když film nikdy nedosahuje radikality, jakou ve svých filmech ukazuje například Bruno Dumont, Carbon divákovi nic neusnadňuje. Vše důležité se většinou odehrává uvnitř, nikoliv na povrchu, a skrze osamění jednotlivých postav přechází podobně tíživá situace i na diváka. Až na jeden moment se navíc snímek drží ve velmi civilní rovině, přestože se tu mluví o smrti a sebevraždách, nejde o samoúčelnost, ale o vcelku přirozené vyústění dané situace.

Film soutěží v sekci Fresh Generation a je možné ho zhlédnout v neděli v 18:30.

Jíst, spát, umřít – Gabriela Pichler

I sociální dramata patří mezi další tradiční zástupce festivalových filmů. Severské provenience se navíc těší poměrně velké divácké popularitě a relativně kultovnímu statusu. Pokud ale pomineme, že tento status je utvářen hlavně několika výjimečnými díly, je zajímavé, že konkrétně ve Švédsku (odkud Jíst, spát, umřít pochází) se sociální dramata téměř odmítají zabývat poměrně palčivým problémem multikulturalismu i jakémukoliv civilnějšímu zobrazení pracujících vrstev společnosti. Jíst, spát, umřít (2012) přitom představuje dokonalý příklad toho, jak takový film může vypadat.

Na jednu stranu se přímo nabízí obvinit celovečerní debut Gabriely Pichler z vypočítavosti. Svět přistěhovalců a sociálně slabých vrstev (často jedno a totéž) nahlíží skrze příběh postavy, s níž nelze dost dobře nesoucítit a nefandit jí. Raša, původem z Černé hory, je energický buldozer, jehož mentalita se i přes humpolácký zevnějšek nejvíce blíží dobrosrdečnému, bezprostřednímu dítěti. Práce v závodě na zpracování zeleniny a péče o nemocného otce pro ni znamená víceméně celý svět. Není žádnou velkou myslitelkou, chybí jí jak vyšší vzdělání, tak jakékoliv vyšší ambice. Její původ se odráží maximálně na zevnějšku, jelikož ve Švédsku vyrostla a ovládá jazyk, sama sebe vnímá spíše jako Švédku než imigrantku. Po vyhazovu z práce se ale najednou ocitá mimo úzce vymezený okruh toho, co dosud tvořilo její život, a díky dětskému uvažování se ve světě sociálních zákonů a společenských pravidel nedokáže plně zorientovat. Její dětská mentalita je pak poněkud dvousečná: na jednu stranu si občas sama (mnohdy nevědomky) háže klacky pod nohy, na stranu druhou jí umožňuje začínat stále znovu, s nezlomnou vírou v lepší zítřky a dobrý konec. Podobně postižení lidé z jejího okolí s poněkud realističtějším náhledem na svět jsou na tom přitom hůř a hůř (chlapec milující zvířata je nucen pracovat na jatkách, bývalý odborář hledá útěchu v alkoholu).

Právě takto zvolená hlavní postava však umožňuje nenásilně reflektovat prakticky všechny problémy, se kterými se sociálně slabší vrstvy a imigranti musí ve Švédsku potýkat. Film nemusí zobrazovat nejtěžší marast, zcela bezvýchodné situace či kriminalitu, aby poukázal na to, jak se žije mimo vyšší a střední životní úroveň. Naopak, většina aktérů (včetně hlavní postavy) se „pouze“ nachází v nepříjemné životní situaci, která však není neřešitelná. O to nepříjemněji působí systém, jenž není dostatečně flexibilní a nedokáže tudíž bezradným, zmateným dělníkům poskytnout adekvátní pomoc. Obě zúčastněné strany (systém i samotní postižení) se tedy nepotýkají s neochotou, ale spíše s neschopností adaptace.

Film je tak ve svém sdělení opravdu plastický, s dokonale odpozorovanými charaktery i specifiky prostředí, v němž se odehrává. V širokém poli témat, která reflektuje, je vyvážený, působivý i odzbrojujícím způsobem dojemný. To vše bez sebemenší známky vykonstruovanosti, okázalé prezentace špatných životních podmínek a s famózním hereckým výkonem debutující Nerminy Lukac.

Divná kočička – Ramon Zürcher

Divná kočička (2013) je přesně tím druhem filmu, který působí ve společnosti svých kolegů ze soutěžní sekce Fresh Generation jako vzpruha. Pokud pominu agresivní afektovaný kýč Ztráta panenství Evy van End, jsou všechny letošní snímky buď meditativního nebo relativně depresivního vyznění. Film, který stojí na úplně jiném přístupu, je plný roztomile absurdního humoru a zároveň je promyšlenou stylově-narativní hříčkou, a tím pádem je neobyčejně osvěžující. Jako jediný se navíc nezabývá mladými lidmi a nejrůznějšími stránkami jejich života jako hlavním tématem.

Snímek, který původně vznikal v rámci cvičení vedeným Bélou Tarrem, je přitom založen na jednoduchém konceptu – skupina lidí, které k sobě váže tu více, tu méně definovaný vztah (rodina, přátelé…), se během jednoho dne nachází, či naopak nenachází v jednom bytě. Stísněná plocha několika pokojů slouží nejen jako místo k setkávání, ale i odcizení. Pocitu blízkosti i osamění, naplnění i prázdnoty. Svérázný systém má vlastní (někdy dosti bizarní) pravidla, zvláštnosti a díky velkému počtu (někdy dočasných) obyvatel i množství minipříběhů. Tyto příběhy, které jsou v nejlepším slova smyslu všední (a právě proto často získávají nádech příjemné absurdity), se neustále překrývají, přerušují a zase pokračují. Divák je tak nucen neustále udržovat pozornost a jednotlivé nitky pečlivě sledovat. Zürcher vše snímá statickou kamerou zaměřenou především na detaily, drobné výseky z celku a v mnoha případech i na sílu nezobrazeného. Spolu s posílenou funkcí zvuku a občasným odskokem mimo prostor bytu pomocí flashbacků rozehrává na minimální ploše uvolněnou, ale přesto dokonale promyšlenou hru.

Pokud tedy hledáte na poslední den festivalu snímek, který je příjemně ozvláštňující, zábavný a přitom vyžaduje aktivní diváckou spoluúčast, můžete Divnou kočičku zhlédnout v neděli v 19:30.