Fresh Film Fest 2013: Korsická mládež a američní delikventi

Coldwater – Vincent Grashaw

Žánr filmů odehrávajících se v různých nápravných zařízeních má dlouhou a divácky poměrně vděčnou tradici. Za léta jeho existence vzniklo i několik specifických podžánrů, které naklánějí převládající tón jednotlivých snímků tu více k akci, tu více k psychologii. Každopádně má ale divák, který se vydá na film z takového prostředí vcelku bohatou přípravu a logicky i celou řadu očekávání založených na již zhlédnutých dílech. Drama Coldwater (2013), celovečerní debut Vincenta Grashawa, není primárně žánrovým snímkem. Je spíše poměrně vrstevnatou úvahou nad nepříliš průhledným fenoménem, která je sympatická mimo jiné i proto, že spoustu diváckých očekávání narušuje a nemilosrdně zadupává do země párem vojenských bot. Už méně sympatické je, že snímek v tomto ohledu není důsledný, a proto je to ta stejná žánrová struktura, která výsledné kritické výpovědi poněkud obrušuje hrany.

Děj je z velké většiny situován do nápravného zařízení pro mladé delikventy kdesi v americké divočině. Brad, kterého sem rodiče poslali, protože dealoval drogy a nepřímo zavinil smrt své přítelkyně, se s tvrdým režimem uprostřed „káznice“ nejdříve odmítá srovnat. Je konfrontován s všudypřítomným násilím, šikanou ze strany dozorců, agresivním zacházením s chovanci a tresty za jakékoliv drobné provinění. Postupem času se sice systému zdánlivě podřídí a začíná stoupat v místní hierarchii, ale v okamžiku, kdy se do výchovného programu dostane jeho kamarád z doby, kdy byl Brad ještě „na svobodě“, se situace začíná měnit.

Film vznikal dlouhých čtrnáct let (včetně prvních črtů scénáře) a Grashaw po tu dobu sbíral o zařízeních podobného typu informace a co nejvíce dostupného materiálu. Podobných nápravných zařízení jsou údajně v USA desítky a jeví se jako vysoce problémová už jen proto, že neexistují žádné právní regule pro jejich provoz. Režisér komunikoval s rodiči i lidmi, kteří si těmito „podniky“ prošli, a snaha zúročit ve filmu co možná nejvíce sesbíraného materiálu obohaceného o vlastní kritický náhled je z filmu cítit každým krokem. Přesycenost motivy však může za to, že se syrové a relativně realisticky laděné psychologické drama stáčí k naplňování těch přetažených řešení žánrového filmu, jejichž rámec se mu jinde dařilo nápaditě ozvláštňovat. Zároveň je několik potencionálně zajímavých témat pouze nadhozeno a dál se s nimi pracuje minimálně, či vůbec.

Výsledkem je tudíž snímek, jehož tři čtvrtiny jsou zdatně strukturovaným dramatem, obdivuhodně pracujícím s divákem, jež je nucen neustále přehodnocovat jak vlastní očekávání, tak způsob uvažování o dění na plátně. V závěru však z tohoto pečlivě rozvíjeného systému film uhne a utopí se v laciném pokusu o co největší emocionální dopad a polopatě podanou kritiku. Třecí plocha, která nedokonalým spojením vzniká, vrhá stín na jinak poměrně zdařile zpracovanou úvahu nad tématem.

Film soutěží v sekci Fresh Generation a je možné ho zhlédnout v neděli ve 21:30.

Apači – Thierry de Peretti

Jakmile skončila projekce Apačů (2013) a v sále se rozsvítila světla, odstartovala diskuze s jejich tvůrcem Thierrym de Perettim. Režisér se v ní, mimojiné, vyznával ze všech témat a přístupů, jež chtěl do svého celovečerního debutu promítnout. Není třeba je vyjmenovávat, stačí poznamenat, že jich není málo. Nicméně onen výčet částečně vrhá světlo na to, proč je výsledná podoba snímku právě taková, jaká je.

Příběh filmu, inspirovaný krátkou informací v novinách, se točí okolo skupiny arabských chlapců žijících v nejmenovaném korsickém městě. Ti se jeden večer „vloupají“ do luxusní vily, kterou otec jednoho z nich v nepřítomnosti majitelů spravuje, přičemž souhrou okolností z domu ukradnou několik věcí a také velmi drahou pušku. Tím se spustí lavina událostí, která především pro jednoho z nich skončí nanejvýš tragicky.

Film se snaží být jakousi kombinací kriminálního thrilleru typu Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007) Sidneyho Lumeta a psychologického dramatu zaměřeného na skupinu lidí v krizové situaci. Zatímco první druh filmu funguje na jednoduchém vzorci vršících se problémů na začátku spuštěných určitou akcí, druhý předpokládá především rozvinuté postavy a práci s nimi. Jakkoliv jsou ale Apači vcelku funkční a relativně sympaticky rozvolněnou variantou na thrillerový vzorec, v tom psychologickém narážejí. Postavám ve většině případů chybí jakákoliv motivace či hlubší propracování důvodů jejich jednání. Není jasné, proč jednají tak, jak jednají (krom občasného vágního a velmi otevřeného zdůvodnění o jedné větě), či proč se chovají v určitých chvílích neuvěřitelně hloupě a v následujících relativně profesionálně. Nejde přitom o to, že si k postavám nelze vypěstovat náklonnost či se s nimi ztotožnit. Takový ostatně ani není záměr. Problémem je, že způsob, jakým se postavy chovají, pouze vhodně vyplňuje šablonu, již jim udává načrtnutá zápletka, a jakákoliv plastičnost či víceznačnost tu nemá místo.

Argument, který v důsledku diskuze s tvůrcem může někdo předložit – tedy, že jak psychologická, tak thrillerová rovina je především prostorem pro představení Korsiky a jejích kulturních specifik -, se přitom míjí účinkem. Veškerá kulturní specifičnost je podřízena výše zmíněnému a její rozeznání je natolik regionálně orientováno, že ji neobeznámený divák nemá šanci rozeznat. Film tak ve vytvoření jakéhokoliv výraznějšího obrazu země selhává a ponechává po všech stránkách nerozvinutý výsledek, jehož závěrečný záběr působí jako zoufalá snaha o interpretační bohatost.