Locarno 2013: Ohlédnutí za soutěžní sekcí

Locarno rádo mate a překvapuje. Už při příjezdu na návštěvníka dýchne atmosféra přímořského italského městečka, nicméně jde o pouhou iluzi – jsme ve Švýcarsku a jezero Lake Maggiore, do něhož se poloostrov města Locarna a Ascony zarývá, má pouze sladkou vodu.

O překvapení nemá nouzi ani program festivalu, jehož uměleckým ředitelem byl letos poprvé Carlo Chatrian. Ten stál dosud spíše nenápadně v pozadí festivalu, nicméně profesně je na svou pozici vybaven – byl kritikem, pedagogem a dramaturgem již více než dekádu (zodpovědným taktéž za pečlivé retrospektivy v minulých letech festivalu). Navzdory tomu, že byl mnohdy chápán spíše jako poněkud slabší náhrada jeho předchůdce Oliviera Pera, se mu podařilo do letošní soutěže dostat řadu uznávaných tvůrců.

Co nepříliš zkušeného návštěvníka, za něhož se vzhledem k mé dosud pouze druhé návštěvě festivalu považuji, nejvíce zaskočí, je fakt, že v hlavní soutěžní sekci jsou vedle sebe uváděny filmy jak hrané, tak i dokumentární, víceméně ale i experimenty. Vybírat z takto nesourodé selekce vítěze může být pro porotu těžkým oříškem, protože se filmy od sebe liší naprosto dramatickým způsobem.

Absolvovat v této sekci film je dobrodružné už jen proto, že ani ve festivalovém katalogu není specificky vyznačeno, zda jde o hraný či dokumentární film, a i synopse mohou být lehce matoucí. Očekávat lze od projekcí tedy téměř cokoli. Mezinárodní soutěž zde nemá tak dramaturgicky jasně vymezený koncept, jako jsme tomu zvyklí například od jiných mezinárodních festivalů. Obzvláště zrádný může být fakt, že není výjimkou ani uvedení filmu ryze lokálního významu, jehož sdělení není bohužel přenositelné na mezinárodní publikum.

Vítězem letošního festivalu se stal španělsko-francouzský snímek Story of My Death (Historia de la meva mort) Alberta Serry, jenž je znám především pro své neobvyklé přístupy k filmové estetice. Serra zde pokračuje v hledání unikátní a dostatečně nosné koncepce, která by vyhovovala charakteru filmových postav a celému ústřednímu tématu. Jeho dílo se však zásadně lišilo od ostatních soutěžních snímků, které povětšinou celkovou představu filmového umění nijak zásadněji nenarušovaly. V tomto smyslu se vyjádřil i filipínský režisér Lav Diaz, který letos zasedl jako prezident v porotě hlavní soutěžní sekce.

U Story of My Death Serra poprvé Serra změnil svůj tvůrčí postup a namísto improvizace s herci byl nucen dialogy nejprve napsat a dopředu scény rozpracovat. I tentokrát se centrální postavy nacházejí ztraceny ve svém světě – Casanova se ze svého panství vydává do Karpat, které dokreslují pomalou přeměnu doby konce osmnáctého století. Film opět pracuje se značnou distancí diváka od těžce přístupných postav, které však nepostrádají psychologickou propracovanost. Snímek je typicky Serrovský – originální, vzpouzející se znuděnému snobství a s troufalostí i vysmívající se divákovu očekávání.

Cenu za režii získal festivalovými dramaturgy velmi oblíbený jihokorejský režisér Hong Sang-soo, který jen s necelou půlroční odmlkou po svém předchozím filmu Haewon, dcera nikoho, promítaném na letošním Berlinale, dokončil další film Our Sunhi (U ri Sunhi). Opět jde o lehce komediální sondu do mladého univerzitního kolektivu. Základní zápletka o dívce, jež chce odcestovat za studiem do zahraničí, a za tím účelem požádá svého profesora o napsání doporučujícího dopisu, značně pracuje s motivem repetice, který prostupuje do jednání postav, ale i výrazových prostředků filmu. Snímku nelze upřít fakt, že se jedná z mého subjektivního pohledu  nejspíše o režisérův dosud nejvtipnější počin, nicméně navzdory tomu působí vyznění některých scén příliš prvoplánově a inscenovaně, což bohužel mírně narušuje jinak velmi organický a ladný způsob, s jakým Hong Sang-soo obyčejně filmy natáčí.

Podobně divácky vřelým byl i jediný americký zástupce v hlavní soutěži Short Term 12 Destina Crettona, který byl oceněn Speciálním uznáním poroty i cenou za hlavní ženský herecký výkon pro Brie Larson. Snímek byl již dříve tohoto roku uveden na SXSW, kde získal podobně pozitivní reakce jako u evropského publika a médií – rozhodně šlo o největší crowd-pleaser v letošní soutěži. Vážné téma náhradní pěstounské péče v domově pro děti se sklony k sebepoškozování je totiž rovnoměrně vyváženo s nenásilně zapracovaným humorem. Film je zajímavý i v tom ohledu, že hlavní postavou je mladá žena, jejíž charakter je opravdu komplexně vykreslen a nestává se sexuálním objektem mužských fantazií. Bohužel jde však rovněž o film, který byl ve svém ději velmi předvídatelný a nevybočoval z mnohých klišé filmů o výchově mládeže.

Spolu s ním byl Speciálním uznáním poroty oceněn i švýcarský dokumentární film Blackboard (Tableau noir; rež. Yves Yersin), jenž zachycuje poslední rok existence odlehlé základní školy, kde se stále ještě vyučovalo jako před desítkami let – jeden učitel se staral o několik sloučených ročníků v jedné místnosti. Dokumentárně veskrze průměrný nenápaditý film je spíše aktivistickým a jednostranně vyznívajícím pošťouchnutím do medializovaného případu v jednom ze zdejších kantonů. Pro mezinárodní publikum je téma příliš lokální a tvůrčí rukopis vlastně zaměnitelný. Dokumentární film navíc nedokáže prostředí školy mimo sentimentální rovinu blížeji představit – způsob jejího fungování zůstává zahalen mlhavostí a pro neznalého diváka tedy chybí pojmenování toho, čím je vlastně tento případ tolik výjimečný.

Z hlavní soutěžní sekce byl dále oceněn Zvláštní cenou poroty film What Now? Remind Me (E Agora? Lembra-me), v němž jeho autor Joaquim Pinto odkrývá svůj komplikovaný boj proti žloutence a HIV. Jeho uvedení na festivalu v Locarnu doprovázely velmi pozitivní recenze, ale já jsem jej bohužel neměl příležitost vidět. Nestihl jsem ani projekci snímku El Mundo peruánské tvůrčí dvojice Daniela a Diega Vegy (jejich předchozí film byl uveden v sekci Un Certain Regard v Cannes). Ten se soustředí na policistu, který poté, co jej zasáhne zbloudilá kulka, začne být posedlý snahou najít lidi, kteří by z jeho smrti mohli profitovat. Hlavní herec Fernando Bacilio za svou roli získal cenu Leoparda za nejlepší mužský herecký výkon.

Mezi oceněné v hlavní soutěžní sekci bohužel chyběl velmi zajímavý film tvůrčí dvojice Bruno Forzani a Hélène Cattet. The Strange Colour of Your Body’s Tears (L’Étrange Couleur des larmes de ton corps) bych osobně zařadil mezi nejlepší filmy, které jsem zde měl možnost zhlédnout. Stylově navazuje na předchozí společný počin Forzaniho a Cattet Amer – opět jde o značně stylocentrický film (způsob, jakým je natočen, dominuje nad dějovou zápletkou, která je na rozdíl od něj lehce zaměnitelná). Snímek naprosto uhrančivým způsobem pracuje se záběrováním, montáží, detaily i vedením konstantně dynamické kamery. Svými narativními odbočkami, prolínáním různých realit a neustálým znejisťováním diváka připomene kupříkladu i Lost Highway Davida Lynche (aniž by však působil nepůvodně).

Mimo tyto filmy však byla značná část soutěže utvořena méně zajímavými, často i zcela nenápaditými snímky. Dva romantické filmy Une autre vie (rež. Emmanuel Mouret) a Tonnerre (rež. Guillaume Brac) sdílejí velmi dobré řemeslné zpracování, uvěřitelné herecké výkony a celkový civilní ráz vyhýbající se přílišnému patosu. Oba však ničím nedokážou vystoupit z proudu desítek či stovek podobných filmů – jde jen o další z mnoha romancí, které jsou scenáristicky předvídatelné a v některých aspektech jednorozměrné. Ani jednomu z nich se nedaří přesáhnout žánrovou kategorii a poskytnout výraznější významový přesah, který by dodal filmům specifičnost.

Účast známých tvůrců tvořila v programové selekci určitou jistotu kultivovaného, leč v několika případech taktéž neoriginálního filmu. Nejnovější počin Cornelia Porumboia When Evening Falls on Bucharest or Metabolism (Când se lasă seara peste Bucureşti sau metabolism) nabízí až sebereflexivní téma – pohled na režiséra připravujícího se na natáčení svého nového filmu. Spolu se svou hlavní herečkou tak procházejí jednotlivými fázemi preprodukce. Výtvarně jde o precizní dílo prokazující cit režiséra pro práci s kompozicí a mizanscénou. Občasná cinefilní pomrknutí obsahují kupříkladu explikaci používání 35 mm materiálu – postava režiséra vysvětluje, že mu toto omezení pomáhá formovat jeho kreativitu ovlivněnou právě konečností filmového pásu v kameře, jež pobere pouze omezené množství metráže. Film však působí jako značně sebestředné cvičení etablovaného režiséra, jenž nedosahuje tvůrčích kvalit jeho předchozích filmů.

Podstatně větším zklamáním byl i nejnovější film Kiyoshiho Kurosawy Real, jenž se odehrává v blízké budoucnosti, v níž lze proniknout díky počítačové technologii do mysli druhých. Toho využívá přítel dívky, aby zjistil, co ji vedlo k nezdařené sebevraždě, po níž zůstala ležet v kómatu. Film však postrádá hlubší psychologii a zůstává pouze na povrchních atrakcích a vyloženě hloupoučké doslovnosti. Kombinuje v sobě několik žánrů, ale přecházení mezi nimi se mu nedaří dostatečně organicky propojit.

Filmem zcela lokálního významu byl soutěžní Pays barbare (rež. Yervant Gianikian,  Angela Ricci Lucchi), který osciluje mezi formou archivního dokumentu, experimentálního filmu a aktivistického komentáře. Jde o jakousi formu celovečerního mash-upu, v němž oba režiséři za sebe skládají archivní záběry z bývalých italských kolonií v Africe, nad nimiž se v předválečné atmosféře začal objevovat plíživý přízrak fašismu. Místy historicky poutavý film však destruuje didaktický komentář tvůrců i náhle aktivistický tón na jeho konci poukazující na současnou atmosféru ve společnosti, která nabírá podobného charakteru jako v minulosti. Snímek by pravděpodobněji daleko lépe vyzněl v sekci Fuori concorso, která je vyhrazená experimentálněji laděným filmům.

Více o celém programu a kompletním přehledu oceněných snímků lze nalézt zde.