LFŠ 2013: Quo vadis, LFŠ?
10. 8. 2013 # 20.40 # Festivaly, Glosa # Jeden komentářRočník na hranici
Před několika dny ukončený 39. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti se ukázal být do značné míry ročníkem přelomovým. Vzestupná tendence přiblížit festival i diváku, který by na něj jinak nezavítal, byla zřetelná jak loni, tak v průběhu celoroční propagace. Teprve v podobě letošní programové skladby však v jistém směru dosáhla zatím nejvyšší hranice únosnosti. Je jenom otázkou, do jaké míry přispěla k výsledné podobě festivalu údajně značně nepříznivá finanční situace. Nicméně právě s ohledem na ni odráží letošní ročník ještě výrazněji směr, jímž se vedení LFŠ poslední roky ubírá.
Nechci samozřejmě propagovat jakoukoliv formu elitářství či snobismu a netvrdím, že by se měl festival uzavřít do sebe a být utvářen pouze pro úzce vymezenou skupinu diváků. Ale je-li jednou z jeho nedílných součástí propagace filmů mimo povšechnou znalost a rozšiřování obzoru svých návštěvníků, zastávám názor, že převažující koncepce by měla jít dále než k pouhému naplňování cinefilního požitku „vidět klasiku na plátně“ či volbě divácky zdánlivě vděčných témat. V tomto ohledu deklamované poslání naplňoval především portugalský Fokus a poměrně osvěžujícími se v úmorných vedrech ukázaly býti i sekce Nenápadný půvab krize či Nástup nacismu. Většina české produkce působila dojmem sázky na jistotu (Jasný, Širokoúhlá šedesátá, novější distribuční filmy apod.) a jako odstrašující případ posloužila Zlatá éra Hollywoodu, kterou by bylo záhodno koncipovat jinak než jako přehlídku notorický známých děl s nepříliš kvalitními lektorskými úvody.
Letní filmová škola se letošním ročníkem ocitla na hranici dvou přístupů. Snahu o přilákání návštěvníků mimo cílovou skupinu lze samozřejmě v mnoha ohledech pochopit. Obzvláště vezmeme-li v potaz zhoršující se situaci v oblasti financování kulturních akcí. Znepokojující je ale způsob, jakým se tak děje – cestou nejmenšího odporu, na úkor samotného smyslu festivalu. Cíle, který si sám vytyčil. Zůstává tedy otázka, jakým směrem se organizátoři do budoucna vydají – pokusí se o inovativnější přístup či se definitivně překlopí do míst, v nichž vládnou pokusy o humor z pera Ondřeje Vosmíka a bodré buranství Ivy Hejlíčkové?
Autor: Ondřej Kosnar
Quo vadis, LFŠ?
Jelikož „Filmovku“ navštěvuji jen několik posledních let, tak mohu letošní ročník porovnávat pouze s těmi od začátku druhé dekády 21. století. Přesto však mohu konstatovat, že letos došlo oproti minulým ročníkům ke znatelnému snížení zajímavosti jak hostů, tak promítaných filmů. Fridriksonovi, Loachovi a Tarrovi (2010), Kaurismäkimu, Weerasethakulovi a Kusturicovi (2011) nebo Kiarostamímu, Szabóvi, Saurovi a Fliegaufovi (2012) se zkrátka letošní Costa s Paskaljevićem nevyrovnají a to se také odrazilo v kvalitě programu, který byl z velké části tvořen retrospektivami pozvaných tvůrců. Ačkoliv si uvědomuji, že je těžké na festival dotáhnout velké jméno a že to v minulých letech mohla být jen shoda šťastných náhod, tak se musím ptát, proč to dříve šlo, a letos ne? Zatímco loni jsem pilně a s nadšením doplňoval pro mě dosud neznámá díla vynikajícího Íránce Kiarostámího a o rok dříve viděl neméně fascinujícího filmy Thajce Weerasethakula, tak letos se bohužel podobný úkaz nekonal. Možná je to také tím, že až na sekci věnovanou Kanetu Šindóovi (díkybohu za ni!) se letos festivalový program bohužel vypravil za hranice cinefily více méně prozkoumané Evropy a Severní Ameriky jen výjimečně. Naopak mě velice potěšila odvážná a pány Kourou a Římanem skvěle uváděná sekce Rok 1933: Nástup nacismu. Stejně tak mě zaujala originálně koncipovaná sekce Nenápadný půvab krize, jež dramaturgům umožnila poměrně svobodný výběr filmů, které si přesto dokázaly udržet jistou souvislost. Do třetice všeho dobrého zmíním ještě půlnoční sekci pečlivě vybraných zombie filmů a doprovodnou přednášku Jiřího Flígla, který mi odhalil mnohé poklady světové kultury nemrtvých. Uvidíme, co přinese jubilejní ročník, přinejmenším by se na plakátu mohla objevit méně polopatická symbolika (vagina zakrytá vinným listem nikdy více!).
Autor: Ferdinand Fořt
Tropický rok
Atmosféra 39. Letní filmové školy byla podbarvená tropickými teplotami. Festivaloví návštěvníci tak jistě ocenili, že místo pekelného nafukovacího kina Espace Dorleans opět přibylo Slovácké divadlo. Festival se i nadále nese na vlně zvyšování profesionálního přístupu a jasnějšího vymezení programových sekcí. Sentiment minulých ročníků však mohly vzbudit znovu zavedené projekce v sále Orlovny a v klubu Mír, přičemž z festivalové mapy naopak zmizela Sportovní hala, jejíž surreálnou tělocvičnovou atmosféru si před projekcí svého filmu Tajemný předmět o polednách pochvaloval předloňský host Apichatpong Weerasethakul.
Letošní Škola opět dostála svému didaktickému poslání, když uvedla řadu snímků mapujících nástup nacistické ideologie od roku 1933. Navázala tak na 36. ročník, kdy byla podobná přehlídka snímků ideologie komunistické. Množství sekcí, zastoupených filmů a přítomných osobností se letos, především oproti minulému ročníku, zdálo slabší: z tvůrčích osobností Uherské Hradiště navštívil především Goran Paskaljevič, polský režisér historických velkofilmů Jerzy Hoffman, portugalský tvůrce Pedro Costa, kameraman Rui Posac a scénograf Allan Starski. Z tuzemských hostů pak například Dušan Hanák či Josef Abrhám. Bohužel se k pořádaným retrospektivám nedostavil ani jeden ze dvou stoletých tvůrců: japonský klasik Kaneto Šindó náhle zemřel a portugalský “metuzalém” Manoel de Oliveira je údajně zaneprázdněn natáčením svého nového filmu. Dominující sekcí byl letos průřez portugalskými filmy, čímž LFŠ opět navazuje na systematické mapování filmografických regionů. Iva Hejlíčková pro tentokrát nepřipravila retrospektivu žádného hollywoodského velikána, ale sestavila poněkud svévolný, i když dosti zajímavý koncept sedmnácti snímků (od King Konga až po Občana Kanea) charakterizujících „zlatou éru Hollywoodu“. Zábavnou stránkou celé akce pak bylo kromě tradičně populární sekce němých filmů s živým doprovodem (letos zastoupené tvorbou G. W. Pabsta) také menu „půlnočních delikates“ v podobě děsivě tlejících zombií. Je však škoda, že z festivalu zřejmě zcela zmizel výběr snímků redakce časopisu Cinepur. Alternativa v podobě sestavy rozličných filmových děl na téma „krize“ byla sice v rámci jednotlivých projekcí zajímavá, ale svou dosti nesourodou podobou a namátkovostí vzbuzovala spíše rozpaky.
Autor: Marek Jančík
Ospalá letní filmová škola 2013
Každá Letní filmová škola má svou jedinečnou atmosféru, se kterou na ni zpětně vzpomínám. Můj první ročník před dvěma lety se nesl ve znamení okouzlení z nového světa, ze kterého mi v hlavě utkvěla především dynamická znělka a filmy Akiho Kaurismakiho. Loňská Filmová škola mi dala možnost objevit zásadní autory, jakými jsou Abbas Kiarostami a Bence Fliegauf. Z letošního roku se mi však vybaví pouze ospalá atmosféra. K ní sice výrazně přispěla enormní vedra, která ztěžovala koncentraci horkem vyčerpaným divákům v často vydýchaných sálech, kde už ani klimatizace nestačila, ale jde o věc, již organizátoři samozřejmě ovlivnit nemohli. Ospalý byl hlavně program, který oproti minulým letům nepředstavil žádného ani zdaleka tak zajímavého tvůrce, a až na pár sekcí, jako byla retrospektiva Kaneta Šindóa, nacistická propaganda a cyklus s názvem Nenápadný půvab krize, nepřinesl nic nového, spíše divákům umožnil doplnit si individuální mezery v klasických dílech kinematografie. Kromě snímků se zombie tématikou se jevil nešťastným i výběr půlnočních filmů, které byly mnohdy na tak pozdní hodinu velmi náročné, a mnoha zajímavým dílům (zvláště z již zmiňované sekce věnované krizi) uškodil, zejména těm bez reprízy. V poslední řadě je namístě zmínit i velmi ospalou propagaci a nevýrazný vizuál letošního ročníku – je smutné, že diváky více zaujal úsměvný spot na Lesy ČR než samotná znělka festivalu.
Autor: Zuzka Černá
Tropy, klid a říšský utopenec
Vedení Letní filmové školy se ani v letošním ročníku nenaučilo mocensky poroučet větru a dešti. A ke škodě návštěvníků ani klimatizačním zařízením v jednotlivých sálech, což při urputné vlně veder způsobovalo perné chvilky. Ač chápu, že nahrazení prostorné a relativně vzdušné Sportovní haly intimnějším (čti: malým) a nedýchatelným objektem zvaným Kino Orlovna zřejmě nebylo žádným rozmarem, právě v letošních podmínkách se žel stalo symbolem boje s tropickou teplotou při sledování filmů. Potkal jsem v průběhu festivalu několik lidí, kteří kalkulovali výběr filmu na základě aktuální vzdušnosti sálu, což opravdu nepokládám za optimální situaci. Ale, jak jsem ironicky předeslal, příroda si (naštěstí) vládne sama, a proto by má posmutnělá úvodní poznámka měla být brána s jistou rezervou.
Začal jsem počasím. Mohlo by se tedy zdát, že zamýšlím popisovat „okurkovou“ LFŠ, které chyběla jiskra, vzrušující hosté, neklidné události. Letošní ročník si dokázal opravdu udržet klidný režim, díky čemuž možná působil poněkud předvídatelně a bez velkých překvapení. Na tom samotném však nevidím pranic závadného, nemluvě o tom, že vzrušující často znamená skandální a neklidné se blíží nejistému. Vedlejším produktem poklidného plynutí je nicméně lákavá snaha o zalíbení se všem a podobně kompromisní mi přišli některé programové bloky i samotné úvody (přednášky naštěstí nikoli). Dále uznávám, že milovník či milovnice velkých jmen si na své tentokrát nepřišli, neboť lesk hostů vesměs neoslepoval, jen mírně ozařoval (při vší úctě). Pravděpodobně scházela osobnost, která by byla zpětně pro daný ročník emblematická. Ve vztahu k mediální prezentaci festivalu navenek bych to označil za chybu, osobně mě to však nikterak netrápilo.
Pokud jde o samotné filmy: uvedení propagandistických filmů z období nacistického Německa (sekce „Inventura: Rok 1933 – Nástup nacismu“) bylo mimořádně záslužné a v kladném slova smyslu vzrušující. Jako jeden z vrcholů bych označil úvodní slovo Aleše Římana před uvedením filmu Žid Süss (1940), při němž dokázal nejen plasticky načrtnout kontext, ale současně velmi obratně utlumit domnělou diváckou atraktivitu spočívající v možnosti vidět „skandální film“. Velmi kvalitní byly rovněž ostatní úvody kolegů k této sekci, přesto jedna nasupená poznámka – obšírně vyzradit zápletku filmu bohužel není dobrý nápad. O to horší, když se v konkrétním bodě pojme jako vtip: asi čtyřikrát (mj. též u Římana) jsem byl nucen protrpět historku o tom, kterak své postavy nechávala prominentní herečka Kristina Söderbaum na konci s velkou radostí utopit, načež ji zlé jazyky začali přezdívat „říšský utopenec“. Abych to objasnil – i jednou bylo příliš. Škoda, že například Zlaté město (1942) běželo v nesprávném formátu 16:9 (Kristina Söderbaum v něm působila ještě otřesněji než normálně). Opulentní Velká láska (1942) byla zase puštěna z DVD, které se ke konci samovolně sekalo, což bylo ještě otravnější než bonmot o „říšském utopenci“. Charismatická Zarah Leander se chystala před publikem tklivě zapět Ich weiß es wird einmal ein Wunder geschehen, ale zastavující se a následně zrychlující se obraz publikum spíše připravoval na výstup Harolda Lloyda… Tyto drobnosti ovšem na výborném dojmu vůbec nic nemění. Přehlídka byla pestrá, skutečně reprezentativní a nezaujatému publiku vhodně představená. Opravdu se těším, co tatáž sestava vymyslí a uvede příští rok.
Autor: Martin Mišúr
Fotografie: LFŠ, David Kumermann, Marek Malůšek
Byl jsem na LFS po asi 12 letech. Pokud mohu srovnat kvalitu roku 2001 a 2013 zcela jiste si mne vice ziskal rocnik 2001 a starsi. Programova nabidka a filmove osobnosti mne letos take ne zcela uchvatili. Asi je to tim, ze jsem jiz o 13 let starsi a filmove vyzralejsi. Nicmene jsem rad, ze tato prehlidka existuje a urcite prijedu do UH opetovne. Osobne preferuji filmy ne bezne dostupne ackoli si rad i na hollywoodske klasiky na platne zajdu. Verim, ze dalsi rocnik bude jeste vic progresivni.