Domů » Festivaly, Rozhovory

LFŠ 2013 Rozhovor s Pedrem Costou: Nebudu se nutit dělat „film“

Letošní 39. Letní filmová škola v Uherském Hradišti představila mimo jiné kompletní retrospektivu celovečerních snímků Pedra Costy. Portugalský filmař festival také osobně navštívil a po projekcích se jeho odpovědi publiku nesly v podmanivě plynulém tónu upřímně promýšleného projevu. Na Masterclass tvůrce mluvil o svých rebelských začátcích během filmových studií, o svém příklonu k realismu a o zázraku filmového média, které je schopno zachytit věci v jejich prosté podobě. Snaha vymanit vlastní produkci z iluze filmových triků jej vedla k postupnému upozadění autorské osobnosti. Na východiska jeho tvorby a jejich vývoj jsme se režiséra zeptali i my.

 

Vás první film Krev (1989) je plný odkazů na filmovou historii. Namísto pouhého postmoderního citování specifických scén na „tarantinovský“ způsob však různé stylistické prostředky užíváte a přetváříte specifickým způsobem. Můžete osvětlit, jak se utvářel váš přístup?

Mnoho filmařů se snaží vytvářet „film uvnitř filmu“. Já se tento směr naopak snažím opustit, mimo jiné také tím, že přehodnocuji produkční systém. Tedy to, co tvoří, řekněme, peněžní, nikoli uměleckou stránku filmu. Když se nad produkčním procesem skutečně zamyslíte, zjistíte, že se bez některých věcí můžete obejít, že můžete pracovat jiným způsobem. Jakmile opustíte zaběhnutý řád věcí, vzdáte se hierarchizovaného, třídního světa filmové tvorby, můžete celý proces reorganizovat a tím také vytvořit odlišné umělecké hledisko filmu. V mém prvním snímku lze ještě vnímat jistý příklon k umělecké tradici; nyní mě však více znepokojují a zajímají jiná témata. S tím jde právě ruku v ruce i změna přístupu k produkci. Otázky týkající se toho, kdo bude na filmu pracovat, kolik dostane zaplaceno, jaká bude délka natáčení, byly dříve věcí producenta, nyní jsou to rozhodnutí utvářená mnou a samotným štábem.

A jak se odlišné pojetí produkce odráží v samotné koncepci filmu?

Svůj první film jsem dělal obvyklým způsobem. Často, když sleduji některé snímky, mám pocit, že ještě než byly natočené, byly součástí jiných filmů. Od tohoto druhu působení tradice a historie se však snažím odpoutat. Pořád mám rád stejné filmaře a stejné snímky, které jsem měl rád ve svých začátcích. Viděl jsem příliš mnoho filmů a nyní se spíše než na ty nové dívám znovu na ty již viděné. Film je dost reakční umění uzavřené ve svém vlastním kontextu. Snad to zní příliš abstraktně, ale film je médium, které má tendenci se uzavírat ve své filmovosti. Na rozdíl třeba od literatury, která dokáže své hranice rozrušit a vyjít „ven“.

Co si myslíte o současných portugalských filmařích a vůbec o současné kinematografii ve vztahu k tomu, co jste teď říkal?

Já moc současných filmů nesleduji, portugalských ani jiných. Někdy jeden či dva, třeba během festivalu, ale pokud film vypadá jako „film“, tak mě nezajímá.

Takže se nenajde žádný portugalský filmař, který by upoutal vaši pozornost?

Jsem zvědavý na to, jak používají jazyk, jak pracují s portugalštinou, ale nezajímá mě „filmovost“. Na tohle moc nejsem, nejsem zkrátka cinefil. Přitahuje mě spíš hudba nebo poezie.

Vaše následující snímky Kosti (1997), Ve Vandině pokoji (2001) a Mládí vpřed (2006) spojuje zasazení do lokality čtvrti Fontainhas (jedná se o již neexistující čtvrť v Lisabonu proslulou nízkou životní úrovní obyvatel – pozn. redakce). Tato trilogie se už více obrací k realistickému stylu, jenž míchá dokument a fikci. Je pro vás zajímavá hranice mezi těmito dvěma formami a její proměny?

Beru věci tak, jak přijdou, a tudíž nejsem schopen říci, co je v mých filmech dokumentární a co fikční. Když například Vanda mluví o svých rodičích nebo o svém dětství, skutečně netuším, jestli říká pravdu, a ani to pro mě není podstatné. Pokud říká nebo dělá něco, co je zajímavé pro film, tak je to skvělé, ale nejde mi o to zjistit, zda se jedná o skutečnost nebo ne. Když jsem se snímkem Ve Vandině pokoji jel poprvé na festival, jednalo se o přehlídku dokumentárních filmů. Připadalo mi zvláštní, jaké mi tam kladli otázky  – ptali se jako redaktoři z bulvárních časopisů – chtěli hlavně vědět, co je ve filmu skutečné a co ne. Kouří Vanda skutečného jointa, nebo to jen hraje? Debatovat o dokumentárnosti a fikci snad může být velmi zajímavé v teoretické rovině. Já osobně jsem hledal místo, kde bych chtěl natáčet, a pokoušel jsem se rozkrýt ten prostor a jeho příběh. Mezi místem a lidmi, kteří zde žijí, panuje silné pouto. Protagonisté jsou více spojeni s místem natáčení než se mnou, což posiluje dokumentární hledisko a vyznění filmu – evidentně totiž nejde o mou imaginaci či moje myšlenky. Nemám ale rád rozlišování na dokument a něco jiného.

Po projekci filmu Kosti jste řekl, že s ním nejste úplně spokojený.

Nejsem spokojený s žádným ze svých filmů.

Prohlásil jste, že nemáte rád, když z díla příliš čiší vklad z autora. Domníváte se, že ve filmu existuje ideální prostor mezi vlivem autora a projevem subjektu ve svém přirozeném prostředí? I při potlačení autorského záměru je tvůrce v díle vždycky přítomen…

Samozřejmě mluvím o něčem, co je téměř nemožné. Vlastně nevím, jestli to není utopie. Když jsem navštívil Fontainhas rok nebo dva poté, co jsem tam byl poprvé, představoval jsem si spíše televizní formát natáčení. Pro televizi totiž můžete natáčet cokoli – nejen film, ale také hudbu, rozhovor, divadlo. Nebude to sice realismus čtyřiadvacetihodinového vysílání, ale můžete zachytit každodenní život.

Ve svých filmech často pracujete s neherci. V některých situacích jde evidentně o hereckou akci, jindy jako byste je nechával ve filmu prostě existovat. Jak se v tomto směru vyvíjel váš přístup?

Vyžaduje to větší představivost, od práce s profesionály se to ale zas tak moc neliší. Určitý rozdíl je v tom, že profesionální herci jsou zvyklí si odpracovat svoje scény a za týden už točit někde jinde, kdežto my celou dobu natáčení trávíme pohromadě. V takovém prostředí se ne-herci mohou účastnit i technické stránky filmu, můžou pomáhat s tím, co je zrovna potřeba, třeba držet reflektor. Náš štáb pracuje nehierarchizovaně, všichni zastávají nejrůznější role na obou stranách kamery. Mě na tom zajímá, jak dalece je kdo schopen hrát v rámci svých životů. Nejprve jednoduše pozoruji, co dělají, jaké o sobě vyprávějí příběhy a jak je podávají. Později, když se vzájemně lépe poznáme a máme už za sebou nějakou práci, se snažím zjistit, zda jsou schopni předvést něco více dramatického či expresivního.

Po „fontainhaské“ trilogii jste natočil „hudební film“ Ne change rien (2009). Který film z tohoto žánru vás inspiroval?  Bylo i v tomto případě něco, čeho jste se chtěl během filmování vyvarovat?

Já během natáčení o takových věcech nepřemýšlím, nemám na to čas. Zajišťuji produkci, dělám kameru, světlo, někdy i zvuk. Je to jako generální úklid celého domu. Musíte vyčistit chodby, pokoje, umýt okna a všechno stihnout do dvou odpoledne. Koncentruji se tedy pouze na práci. V případě Ne change rien je zřejmé, že vychází z jiného filmu – Godardova One plus one (oficiální název je Sympathy for the Devil, 1968 – pozn. redakce). Tento Godardův snímek je velmi podobný tomu, co jsem dělal já –  pozoroval skupinu lidí, kteří pracují ve studiu, skládají píseň. Ve filmu jsem se snažil o zachycení té stránky skládání hudby, kterou ve filmech nikdy nevidíte. Jde o určitou komplexitu, která je něčím víc než jen přátelstvím mezi hudebníky. Kapela je určitým způsobem podobná filmovému štábu: spojuje jí něco většího. Všichni se cílevědomě účastní společné práce. I když je režisér nebo leader kapely tím, kdo má hlavní slovo, všichni členové musí tvůrčím způsobem účastnit. Chtěl jsem v tomto filmu analyzovat nebo si spíš ověřit, že v hudební skupině tento proces funguje lépe než ve filmovém štábu, kde režisér řídí ostatní.

Takže když jste u „fontainhaské“ trilogie přešel na štáb o méně lidech, byl to pro vás ideálnější způsob práce, kdy všichni spolupracují, dělají věci bez přesně určených rolí…

Filmový štáb je velmi složitý mechanismus. Pokud přimějete skupinu lidí pracovat na filmu s nějakým rozpočtem, je pravděpodobné, že se budou dopouštět stejných chyb jako milionkrát předtím. Mezi lidmi bude docházet k třenicím, ke střetům. Dlouho předtím, než jsem začal točit vlastní filmy, jsem byl pomocným režisérem. Dělal jsem to deset let a jednoho dne jsem si uvědomil, jak stupidní je to práce. Všichni kolem mluvili jen o ženských, autech a penězích, režisér trpěl, producent stále hlídal časový plán a během toho měl být vytvořen film. Takový druh snímků zrozených v „systému“ pro mě není zajímavý. Nejsou to nic než pouhé filmy – zobrazují úžasné záběry, exotiku, krásu, cizokrajnost. Nejsem takový fetišista. Mám rád některé klasické staré filmy, protože patří k určitému kontextu; byly skutečnou součástí tehdejší společnosti. Většina snímků, které točíme dneska, jsou zcela vzdálené tomu, co prožíváme, jak žijeme, jací jsme. Během natáčení ve Fontainhas jsem byl šťastný, protože jsem spolupracoval s malou skupinou lidí. Mohl jsem dělat, co jsem chtěl…

„Fontainhaská trilogie“ má očividně politický záměr. Je zacílena na život imigrantů žijících ve slumech na okraji sociálního vyloučení. Na popud vlády byli přemístěni do izolovaných částí na okraji Lisabonu. Váš kritický postoj k otázce sociálních problémů v Portugalsku a vládní politiky bydlení je zřejmý. Jaká je však současná situace? Změnilo se něco k lepšímu?

Stalo se jen to, že pokrytecký systém prohlásil: Ach, jaké překvapení, všechno kolabuje! Každý věděl, že situace spěje k tragédii. Ti lidé mají spoustu problémů a teď, se současnou finanční krizí, jsou na tom dokonce ještě hůř, takže lze očekávat velmi dramatickou situaci. Čtvrť Fontainhas už neexistuje; v sociálních domech, kde se bydlelo dříve, platili jejich obyvatelé 150 až 200 euro měsíčně. Teď platí dvakrát tolik, což je pro ně obrovský problém. Je to velmi komplexní otázka, kterou je třeba analyzovat z mnoha stran. Když přemýšlím o tématu svého příštího filmu, chtěl bych to v něm nějak zachytit.

Když mluvíte o příštím filmu, jaké jsou vaše plány do budoucna? Chystáte se jej natočit v podobném duchu jako své starší snímky, nebo chcete zkusit něco nového?

Rád bych dělal přesně to samé jako předtím. Nesnažím se neustále vymýšlet, co na svých filmech změnit. Před sebou vidím lidi, v jejichž už tak dost komplikovaných životech dochází ke změně, která rozhodně není k lepšímu. Připadá mi důležitější si téhle situace všímat než myslet na umění. Nezajímám se o umění ve filmu, protože si myslím, že je to lež. Pokud se pohybujete uvnitř filmového systému, uvidíte, jak je všechno oddělené: záběrování, kompozice, osvětlení, zvuk, práce s herci… Jestliže máte naopak všechno propojené v jeden celek, můžete přemýšlet o tom, co je před vámi: něco, co potřebuje být viděno nebo myšleno. Asi nedokážu pracovat jiným způsobem. Ale to je v pořádku, nebudu se nutit dělat „film“.

Poslechnout si také můžete rozhovor s redaktorem Indiefilmu Markem Jančíkem o filmech Pedra Costy v rámci Čajovny z 22. srpna.

Autor rozhovoru: Marek Jančík

Na přípravě rozhovoru spolupracoval: Jiří Anger

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 8. 8. 2013 ve 21.33 a zařazen do kategorie Festivaly, Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.