LFŠ 2013: Výběr IndieFilmu

Vzájemná důvěra

V našem prostředí méně známé dílo, které skrze intimní mezilidské peripetie otevírá mnohem širší reflexi odvrácené strany kapitalistického systému. Za vznikem Vzájemné důvěry stojí Hal Hartley, uznávaná ikona, která spoluutvářela obraz amerického nezávislého filmu. Příběh o dvou vyděděncích, kteří se snaží poprat s řádem civilizované společnosti, najít si v ní své místo, a potažmo rovněž i cestu k sobě navzájem, je vystavěn pro Hartleyho na typicky vyšperkovaném scénáři, za nějž obdržel cenu v Sundance. Elegantně řešený vizuální styl v sobě slučuje něco z klasického amerického způsobu vyprávění, s jehož rysy se můžeme seznámit v letošním cyklu Zlatá éra Hollywoodu, avšak i z tradice evropského uměleckého filmu 60. a 70. let. v čele s Godardem, Antonionim či Wendersem.

Ostrov

V rámci sekce Inventura budou na letošní Filmové škole promítány snímky jednoho z významných zástupců poválečné japonské kinematografie – Kaneta Šindóa. Ostrov, natočený v roce 1960, bez jediného slova vypráví příběh malé rodiny zemědělců obhospodařujících ostrůvek u břehů Japonska a zobrazuje radosti i strasti jejich prostého, pracovními a soukromými rituály rytmizovaného života. Je poetickým, ale zároveň syrovým zachycením lidského ducha, denně se v různých podobách potýkajícího s přírodou.

Pan Smith přichází

Mezi vrcholy letošní LFŠ bude jistě patřit sekce Zlatá éra Hollywoodu, jež nabídne jedinečnou příležitost vidět na velkém plátně všeobecně oblíbené americké snímky převážně ze 30. let.  Mezi ně patří i Caprův ikonický epos Pan Smith přichází (Mr. Smith Goes to Washington, 1939). Film vypráví o mladém naivním dobrákovi Smithovi (vynikající James Stewart), který je shodou okolností zvolen senátorem a dostává se do světa vysoké politiky, ke které neodmyslitelně patří také prohnilé politické hry a korupce, s čímž se však Smith nehodlá vyrovnat. Caprův slavný snímek Pan Smith přichází překypuje jeho typickým optimismem a americkým idealismem, ale podobně jako u jiného jeho filmu Život je krásný (1946) to v tomto případě není na obtíž. Spíše naopak. Každý kdo tento slavný snímek neviděl, by se na něj měl vypravit, protože je na něj skutečně radost pohledět.

Epidemie

Celovečerní filmový experiment Larse von Triera z roku 1987, na jehož tvorbě se podílel spolu se spisovatelem a scenáristou Nielsem Vørselem, zavádí diváky na tenkou hranici mezi fikcí a skutečností. Samotná imaginace příběhu, jeho tématu, je tím, co nebezpečně prosakuje skrze nepevné hranice do světa svých tvůrců. Jde o konstrukci filmu ve filmu, tedy zobrazení procesu vznikání díla, který se sám tímto dílem stává. Nebezpečná morová nákaza, o níž má pojednávat nový režisérův film (Lars von Trier hraje ve snímku sám sebe), se stává nebezpečnou i pro filmový štáb. Snímek lze tedy sledovat jako demonstraci síly uměleckého díla trhajícího tenké plátno reality. Trier snímek natočil na černobílý materiál jako nízkonákladový projekt, v němž pro dosažení dokumentárního efektu místy nechal obraz zaznamenávat statickou kamerou běžící bez kameramana. Na letošní Letní filmové škole bude možné film zhlédnout v rámci sekce Nenápadný půvab krize.

Maják

Z letošní Letní filmové školy bych si určitě nenechal ujít výběrovou retrospektivu režiséra Vojtěcha Jasného, především kvůli zastoupení několika počinů jeho exilové tvorby. Filmy, které po celé Evropě natočil po opuštění Československa roku 1969, stále nejsou dostatečně známé ani dostupné a neznalého můžou zaskočit nevídanou žánrovou pestrostí. Ta sahá od rodinných fantastických příběhů po nekompromisní (para)psychologické sondy. Důležitou linií v jeho bohaté filmografii jsou ovšem také společenskokritické alegorie, jimž dominuje právě minimalistický televizní film Maják dle předlohy Ladislava Mňačka. Naléhavé monodrama vězně, který dobrovolně přijme dvouletou službu na izolovaném majáku s vidinou, že mu bude poté odpuštěn dvacetiletý trest, a před hrozícím šílenstvím ho zachrání vztah ke kryse, shrnuje Jasného stále čerstvé pocity exulantství a vyhnanství. Snímek se ovšem dá číst i jako vize totalitárního vězeňského systému, který zbavuje člověka práva na důstojnost a štěstí. Tuto myšlenkovou rovinu působivě vyjadřuje kamera Igora Luthera těžící z kontrastu omezeného životního prostoru na ostrůvku kdesi v Rudém moři s nekonečnou šíří mořské hladiny. Pokud se chcete poddat sugestivnímu zážitku a spatřit na plátně magický tanec člověka s krysou, určitě tento snímek neopomeňte, neboť mimo Letní filmovou školu se s ním setkáte jen stěží.

Tabu

Portugalská sekce nabízí mnoho lákadel, včetně snímků Pedra Costy a Manoela de Oliveiry, nicméně největší pozornost si zaslouží film Tabu. Nezvykle pojaté dílo režiséra Miguela Gomese vypráví zdánlivě banální příběh o zakázané lásce, která vzplanula před padesáti lety v jedné z portugalských kolonií. Tabu však zaujme především nebývale invenční formální a narativní stránkou. Rozdělen do dvou stylově odlišných částí, z nichž první je zasazená do odcizeného prostředí současného Lisabonu a druhá do někdejšího portugalského impéria v Africe, a poeticko-filosofického prologu, snímek do sebe unikátním způsobem vstřebává filmovou historii. Nejedná se přitom o prvoplánové odkazy, nýbrž o začlenění mnoha různých stylů do výsledného mixu, od němého melodramatu přes magický realismus až po vrcholný filmový modernismus. Právě ukotvení v kulturní tradici je nejsilnější stránkou díla: umožňuje nám objevovat pozůstatky starého světa, které v dnešní době čím dál rychleji mizí.

Není to film

Sekce Nenápadný půvab krize nabízí rozmanitou směsici filmů, které určitým způsobem poukazují na téma krize. Film Není to film je prvním snímkem íránského režiséra, který společně s kolegou natočil ve svém domácím vězení. Panahi svou kameru tentokrát zaměřuje na sebe a natáčí dokument jehož hranice se snaží překročit tím, že alespoň improvizovaně inscenuje nerealizovaný scénář. Urputná touha točit a bojovat za tvůrčí svobodu se objevuje i v režisérově zatím posledním filmu Pardé (více se můžete dočíst zde), který Panahi opět propašoval za hranice své země a jímž znovu porušil zákaz tvorby na dvacet let. Není to film opravdu není pouhým filmem, ale jakýmsi univerzálním symbolem touhy po svobodě a boje proti oficiální ideologii íránského státu. Více o režisérově případu zde a zde.