Před půlnocí: Nahořklá studie vztahové krize

Richard Linklater je jedním z těch režisérů, kteří se nebojí experimentovat a během své tvůrčí dráhy často přecházejí i mezi zcela odlišnými žánry a styly. Při pohledu na jeho filmografii lze nalézt několik důležitých snímků americké nezávislé kinematografie (Slacker, Předměstí, Omámení a zmatení), komedie s Jackem Blackem (Škola ro(c)ku, Bernie), konverzační dramata (Přiznání) i stylově experimentální počiny využívající rotoskopickou animaci Sním či bdím a Temný obraz. I přes tuto eklektičnost ale v Linklaterově tvorbě existuje stálice v podobě již tří filmů, jejichž názvy uvozuje předložka „Před.“

Romantická konverzační dramata o Američanu Jessem a Francouzce Céline, jejichž pokračování vznikají po zhruba deseti letech, pracují z velké části na přizpůsobení se perspektivě svých postav, z čehož plyne i specifická nálada jednotlivých snímků. Jestliže v Před úsvitem byli hlavními hrdiny naivní mladí lidé, plně prožívající romantiku svého seznámení ve vlaku do Vídně, volné pokračování Před soumrakem se sice jisté dávky idealizace nezbavilo, ale přeci jenom se snažilo sledovat osoby zralejší, které si svou mladistvou bláhovost uvědomují a nějakým způsobem ji reflektují. Třetí dílek do skládanky jejich životních příhod jde v tomto ohledu nejdále, je o poznání temnější a pesimističtější a ukazuje oba protagonisty ve věku přesahujícím čtyřicet let, mající děti a vůbec poprvé zasazené do kontextu okolního světa a jeho problémů.

Bylo-li totiž pro předchozí „díly“ něco typické, tak izolovanost hlavních hrdinů. Absence vedlejších postav či výraznějších problémů a zásahů „z vnějšku“ umožňovala dokonalé soustředění na kouzlo aktuálního intimního momentu, dialogy dovedně mísící nejrůznější odpozorované životní situace a přirozené herectví obou představitelů hlavních rolí. Díky tomu lze do značné míry propadnout dojmu, že se díváte na velmi realisticky pojatý film. Je tudíž nutno si uvědomit, že jak postavy, tak situace, ve kterých se nacházejí, jsou pouze promyšleně seskládány z tu většího, tu menšího množství dílčích prvků (někdy až stereotypů) dávajících dohromady ideálně působící výsledek, v němž drtivá většina diváků snadno nalezne „to své“. Což má za následek mimo jiné i skutečnost, že je leckdo schopen tolerovat postavám i jednání, které by jinak objektivně odsoudil (například Jesseho odchod od manželky s dítětem).

Před půlnocí značně ubírá na idealizovaném zobrazování vztahu hlavních hrdinů a posouvá se do vážnější polohy. Jesse i Céline jsou nuceni vyrovnávat se s rozhodnutím, jež před deseti lety učinili, i s následky, které se promítají do jejich aktuální životní situace. Jinými slovy, zažívají svou verzi krize středního věku a okolnosti, za kterých vznikal jejich vztah, jim příliš nepomáhají. Linklater vůbec poprvé ukazuje své hrdiny v delší interakci s jinými postavami (ironicky obsazenými například kameramanem Walterem Lassallym či režisérkou Athinou Rachel Tsangari), nechává na ně dolehnout tíhu, únavu i starosti plynoucí ze společného a společenského života (jako exemplární příklad slouží brilatně vystavěná večeře s hostiteli, plná vyprázdněného plkání o lásce) a sarkasticky glosovat vlastní stáří a situaci, do níž se za ta léta dostali. Oba řeší všednodenní banality (nákupy, starost o děti apod.) i ryze světské problémy (změna zaměstnání, snaha o převzetí syna z původního manželství do vlastní péče) a jejich láska, ač se na první pohled zdá stále tolik planoucí jako ta, co byla před lety zažehnuta v osudovém vlaku, na tom nejspíše rovněž není tak báječně, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vrcholem posunu od vztahové idealizace ke kritické reflexi dlouhodobějšího soužití je potom závěrečná půlhodina, skrz kterou se Jesse s Céline prohádají k nebývale pesimistickému zakončení (na poměry série), jež i přes svou hravost nezakryje značně nahořklé vyznění.

Před půlnocí do jisté míry zachovává všechny výše zmíněné prvky předchozích snímků série. Jesse a Céline jsou stále postavy napsané tak, aby odpovídaly co možná největšímu počtu odpozorovaných či zažitých životních situací. Mění se ale pozice, ze které jsou nahlíženy. To jim, především díky autentickému herectví Ethana Hawka a Julie Delpy, nijak neubírá na životnosti, ale na rozdíl od předchozích setkání v některých momentech ztěžuje identifikaci s tak širokým spektrem diváků, jaké zprostředkovávaly jejich mladší verze. Nejde přitom o záležitost věku a frází typu: „To oceníš, až budeš starší,“ jelikož vztahová či obecně životní krize není omezena pouze na onen pověstný „střední věk.“ Linklater se, spolu s Hawkem a Delpy, kteří se od druhého pokračování podílejí na scénáři, svým rozhodnutím zobrazit konflikt přesunul od postav, které působily natolik univerzálně, že se v nich mohla zhlédnout drtivá většina diváků, k charakterům, jež se hlasitě projevují jako vyhraněné osobnosti a nebojí se vrhnout svůj názor do tváře toho druhého. Což vede na jedné straně k faktu, že dialogy místy působí poněkud uměle, ale na straně druhé nemíří celková výpověď k žádnému hodnocení či jasnému východisku, kterým bychom měli postavy nahlížet. Před půlnocí zůstává u pozorování a předkládá v rámci série výjimečně nahořklou vztahovou studii, jejíž civilnost a střízlivost dokáže až nečekaně tnout do živého.