Vary 2013: Jaký otec, takový syn, Broken Circle Breakdown

Jaký otec, takový syn – Hirokazu Koreeda

O jeden z nejsilnějších zážitků festivalu se letos bezpochyby postaral Hirozaku Koreeda s filmem Jaký otec, takový syn. Japonský snímek uvedený v Cannes je součástí karlovarské sekce Horizonty, jež představuje současnou světovou tvorbu přicházející mimo jiné i z dalších významných filmových přehlídek.

Autor ve filmu rozvíjí problém vyměněných novorozenců. Rodiče se po šesti letech dozvědí, že v porodnici došlo k záměně a vychovávají tak cizího potomka. Kvůli věku obou chlapců se musí postupovat rychle a pragmaticky, rada “city stranou” ze strany lékářů zde však logicky nemůže zafungovat. Rodiny jsou pod extrémním tlakem a podstupují neuvěřitelnou emocionální zátěž, kterou by si nikdo z nás nepřál zažít. Snímek nijak neexperimentuje s filmovou formou, naopak sází na jednoduché ztvárnění a nechává příběh mluvit sám za sebe. Bez jakéhokoliv náznaku patosu ukazuje, jakými tíživými dilematy se musí rodiče zabývat – zda děti vyměnit, či to druhé adoptovat nebo jak potomkům vysvětlit nastalou situaci.

Velký důraz je kladen především na vztahy mězi oběma rodičovskými páry. Proti sobě stojí rodina elektrikáře a bohatého architekta. Autor se ale více než na třídní rozdíly zaměřuje na výchovné modely, které se zde výrazně liší. Rodiče řeší otázku, jak přistoupit k druhé rodině nebo jaký vliv bude mít na dítě změna prostředí a jak se s ní vyrovná. Větší prostor dostává bohatší pár, zejména přísný otec, vyžadující u syna disciplínu a nadprůměrné výkony. Nastalá situace veškerý řád v rodině zboří a vyvolá hlubokou krizi, která otce donutí k postupné změně dosavadního přístupu.

Film sleduje etapu jednoho roku od chvíle, kdy se rodiče o záměně dozvěděli, a snaží se postihnout všechny aspekty, které celou tragédii provází. Přesvědčivé herecké výkony protagonistů evokují dokumentární styl a zvláště dětští herci působí velmi přirozeně, jako by ani nevěděli, že je snímá kamera. I přesto, že jde o počin japonského režiséra, jedná se o velice univerzální téma přenositelné mezi mnoha kulturami, a jistě tak zasáhne řadu diváků (soudě alespoň podle neustálého šustění papírových kapesníků v sále). Pro svůj citlivý přístup k postavám a silnému tématu lze již teď film Jaký otec, takový syn označit za jeden z nejlepších snímků letošního ročníku.

Broken Circle Breakdown – Felix van Groeningen

Film Broken Circle Breakdown (2012) belgického režiséra Felixe van Groeningena (Smolaři, 2009) byl na karlovarském festivalu uveden v sekci Deset evropských režisérů očima Variety a ani tentokrát kritici nešlápli vedle. Devízou filmu je silný emotivní příběh o lásce, která rychlostí horské dráhy prudce přechází v bolest.

Bluegrassový muzikant Didier se seznámí s tatérkou Elise, dvojice okamžitě propadá vzájemnému kouzlu a jejich štěstí je umocněno narozením dcerky Maybelle. Osudovou ránou z čistého nebe se stane diagnóza leukémie u již šestileté dcery. Nemoc dítěte je pro rodiče zkouškou jejich lásky, především v situacích, kdy vyvstávají na povrch otázky viny. Přestože se pár bezmezně miluje, v určitých chvílích se nemůžou jeden na druhého ani podívat. Vzájemné obviňování a sebeobviňování zdá se být jen hřebíčkem do rakve jejich rodinného kruhu štěstí, který se pomalu láme a rozpadá. Film dále obnažuje rozpor mezi vírou a zdravým rozumem, když Didier, zapřísáhlý ateista, nedokáže vysvětlit na smrt nemocné Maybelle, co se stane s uhynulým ptáčkem. Chtěl by říct, co si doopravdy myslí, jenže když dceru možná brzy čeká stejný osud, nebylo by snadnější předstírat, že se ptáček po smrti promění v hvězdu na obloze? Vypjatá kritika náboženství se projevuje v záběrech připomínajících veto amerického prezidenta George Bushe, který právě kvůli víře zbrzdil výzkum kmenových buněk, jenž by přitom mohl být spásou pro řadu smrtelně nemocných pacientů.

Narativní struktura filmu vychází z komorní divadelní hry, již inscenoval Johan Heldenbergh, představitel Didiera. Hra byla koncipovaná jako vyprávění dvou postav střídající se s hudebními výstupy bluegrassové kapely. Narativní linka filmu se odvíjí nechronologicky, připomíná proces, jakým funguje paměť. Podobně jako lidská paměť zaznamenává nejsilnější zážitky života (ať už šťastné či smutné), představuje Broken Circle Breakdown divákům nejintenzivnější okamžiky života postav, které se jako vzpomínky porůznu nechronologicky vynořují. Sám režisér v diskuzi po projekci přiznal, že při vzniku filmu hrál velkou roli střih v postprodukci, přičemž se s pořadím scén trpělivě manévrovalo.

Princip paměti se symbolicky odráží i v potetovaném těle Elise. Pro Elise je její vlastní kůže jakýmsi odrazem paměti. Pomocí tetování zaznamenává na své tělo šťastné chvíle, které si chce navždy uchovat. Přitom stejně jako naše paměť dokáže některé ošklivé vzpomínky vytěsnit, také Elise čas od času přehodnocuje a své kérky přetetovává. Zatímco samotný film nevytěsňuje nic a vedle radostných okamžiků nakonec odhalí i ty nejbolestivější vzpomínky, které mohly zůstat zasuty hluboko v nevědomí. Ačkoliv je Broken Circle Breakdown ve své podstatě komorním dramatem, v audiovizuálně přebujelém hávu působí jak přirozeným, tak velkolepým dojmem. Režisér Felix van Groeningen předvedl, že mezi mladou generací evropských režisérů jsou talentovaní tvůrci, kteří mají, co říct a vědí jak.

autoři: Zuzana Černá, Štěpánka Součková