Vary 2013: Halleyova kometa aneb krutá meditace nad (ne)smrtelností

Halleyova kometa (2012) je celovečerním debutem vystudovaného designéra a tvůrce experimentálních filmů Sebastiana Hofmanna. Jeho nynější dlouhometrážní počin  byl vybrán do oficiálního programu filmového festivalu v Rotterdamu, Sundance a aktuálně jsme měli možnost seznámit se s ním také v Karlových Varech. Hofmannovo dílo patří k těm, které svým náročným stylem apelují na soustředěnou pozornost diváka a zároveň u něho dokáží spolu se zvoleným námětem vyvolat silnou psychologickou odezvu. Což ostatně dotvrdil fakt, že již po několika úvodních sekvencích začali odcházet první návštěvníci kinosálu a než snímek přikročil k závěrečné titulkové fázi, plátno ozařovalo již notně prořídlé řady promítacího prostoru. A není divu. Halleyova kometa je „nepříjemný“ film, jenž dokáže donutit sklopit zrak jinam. Na smysly se valí takřka hodina a půl deprese a neustálého napětí, co by se mohlo stát v následujícím momentu.

Celý příběh filmu se soustředí na postavu Alberta (sugestivní výkon Alberta Trujilla), bytost nakaženou zhoubnou nemocí, jež stojí za prudkou zranitelností jeho tělesné schránky. Albert se doslova rozpadá a  mění v cosi nelidského; ne náhodou je jeho život spojován v detailních záběrech s kafkovsky hmyzí podstatou. (Neplánovanou shodou okolností tomu také bylo při psaní textu 130 let od narození Franze Kafky.) V pomalém horečnatém tempu, podpořeném hypnotickou ambientní hudbou, se jindy banální okolnosti, jako mytí nádobí, utírání ručníkem či jízda metrem, mění v trýznivé drama na život a na smrt. U diváka je díky takovému konceptu vyvoláván pocit konstantního napětí kdy a co dalšího by se mohlo rozpadající figurce stát. Halleyova kometa zároveň nepostrádá černohumorný nadhled, když pomocí několika bizarně vystavěných situací ladně shazuje ze svých beder vážnost uměleckého filmu. (Albertova destruktivní onanie, porovnávání jeho těla s přebujelou dokonalostí kalokagathie ve fitcentru). Vyprávění se překlenuje od pašíjové variace na cestu utrpení svatého mučedníka přes smrtelnou apoteózu až po opětovné vzkříšení, jež má v Albertově případě mnohem blíže k zombie nežli evangelickému výkladu zmrtvýchvstání.

Film je vedle thrilleru žánrově spřízněn s body hororem, jak ho proslavil například David Cronenberg. Halleyova kometa přitom nepatří k dílům, jejichž estetika je spojena s hektolitry krve a všeobecně okázalého odhalování toho, co je možné nalézt v lidských útrobách (Herschell G. Lewis, Frank Henenlotter, John Waters a další). Proto by mohl leckteré „kované“ fandy hororových obhroublostí typu gore nebo splatter kinematografie zklamat. Obsahuje sice několik trýznivých scén, u nichž máme možnost ocenit brilantní práci maskérů, avšak film nemá tendenci šokantní prvky lascivně exploatovat. Než aby se uchylovala k explicitnímu vyjadřování hrůzností, Halleyova kometa je spíše intimním dramatem kruté deformace a odcizení od vlastního těla a svého okolí, jež nabízí mnohem intenzivnější prožitek, než většina groteskních krvavých exhibicí. Linda Williams řadí podobné typy filmů do tělesných žánrů (body genres). Vedle hororů do nich spadá melodrama a pornografie – skrze svou estetiku si vynucují od diváka výraznou tělesnou reakci v podobě děsu, dojetí či slasti. Halleyova kometa upomíná na naši vlastní zranitelnost a smrtelnost, na neustále se vracející koloběh zrodu a zániku, tak jako se pravidelně vrací Halleyova kometa každých 75 let minimálně od doby, kdy byla zaznamenána na tapisérii z Bayeux.