Meteora: moderní podobenství křesťanského života

Je tak trochu ironií, že se film pracující s křesťanskou věroukou dostává do české distribuce v době, kdy je tu většinová společnost proticírkevně a protinábožensky naladěna. Ne, že by v Česku nebyla nevraživost vůči církvím dlouhodobým trendem, ale dění kolem restitucí, několik mediálně výrazných skandálů a přinejmenším kontroverzní politická angažovanost některých církevních představitelů jí dodaly na mnohem větší viditelnosti. Tvrdit, že si za to nejviditelnější církve částečně nemohou sami, by přitom bylo značně naivní. Hlavní problém je ale jinde. Jde o vlnu agrese vyvolávanou lidmi, kteří svůj odpor a nesnášenlivost staví převážně na nedostatku informací a neochotě jakkoliv se v kritizovaném tématu vzdělat nebo nad ním alespoň přemýšlet. Averze ke křesťanství (či jakémukoliv jinému náboženství) přitom nutně nemusí mít, a dost často také nemá, nic společného s tím, nakolik dovedete, či nedovedete pochopit něčí víru jako takovou. Nemusím chápat, proč někdo věří v Boha, ale k tomu, abych mohl o jeho víře vyjadřovat jakékoliv soudy, se musím dostatečně informovat o základech, na kterých jeho náboženské přesvědčení stojí a co vlastně ona náboženská tradice říká. Hlouběji, ale přitom stále relativně přístupně proniknout do základů křesťanské nauky pak umožňuje právě nový film Spirose Stathoulopoulose Meteora.

U snímků zabývajících se nějakým způsobem duchovnem či duchovní zkušeností bývá často záměrem neadresnost daného duchovního prožitku. Podobné filmy se mnohdy zabývají spíše nedefinovaným transcendentálnem, jakousi univerzální duchovní silou než spiritualitou konkrétního náboženského směru. Křesťanství přes své rozšíření (či naopak právě pro něj) navíc trpí množstvím snímků, které se sice věnují ryze křesťanskému duchovnu, ale zůstávají u prosté ilustrace biblických a náboženských textů. U Meteory, ačkoliv i ona svým způsobem čerpá z náboženské literatury a ústní tradice, byl zvolen přístup vymezující se vůči oběma zmíněným „proudům”.

V podstatě generický příběh o mnichu a jeptišce, kteří se do sebe zamilují a jež následně sužují výčitky vůči Kristu, jemuž přísahali zasvětit svůj život, celistvě prostupuje kontrast mezi světským a duchovním, přičemž tato dualita se nepromítá pouze do příběhu, ale i formální a stylové stránky. Nejde ale o budování transcendentálního zážitku jako v případě Blažejovského definice spirituálního filmu (a děl např. Andreje Tarkovského či Carlose Reygadase), ale spíše o zhmotnělou teologickou úvahu, moderní podobenství, ve kterém je duchovní poznatek zprostředkován skrze jednoduché, ale stále teologicky hluboké metafory. Tento přístup podporuje i zvolená kombinace hraného a animovaného filmu – předkládané poselství je dostatečně srozumitelné, ale zároveň nechává prostor pro vrstevnatou konfrontaci s divákem.

Stathoulopoulos se v hraných částech pečlivě vyhýbá narušení fyzické reality jakýmkoliv nadpřirozeným zásahem. Uplatňuje polodokumentární přístup k natáčení, při němž využívá neherce žijící v blízkém okolí kláštera či přímo v něm a digitální kamerou zaznamenává denní rutinu klášterního života a jeho blízkého okolí – bohoslužby, jeptišky dopravující nákup do budovy i pastevce podřezávající kozu na oběd. Zároveň silně odbočil z experimentálnějšího směru, kterým pojal svůj režijní debut P.V.C.-1, a hrané části Meteory natočil v duchu moderních uměleckých filmů – vyprávění zprostředkovává skrze dlouhé (mnohdy statické) záběry, minimalistickou práci s narací a minimum dialogů. Duchovní a psychologická rovina se plně přesouvá do animovaných vsuvek, ve kterých pochyby a výčitky hlavních postav dostávají mytologický nádech a otevřeně metaforický charakter – ve stylizaci středověkých obrazů se tu otevírají brány pekelné a Kristova krev zaplavuje klášterní údolí. Kontrast duchovní a světské roviny je sice značně doslovný, ale právě tím velmi funkční – snaží se ukazovat nepřikrášlený, drsný realismus a zároveň zprostředkovává neznalému divákovi teologické myšlenky efektní, nicméně stále relativně jednoduchou a srozumitelnou formou. I tím se blíží spíše k náboženským příběhům či starokřesťanským legendám než radikálním uměleckým filmům tématizujícím náboženství a víru, jaké natáčí například Bruno Dumont.

S Dumontovými díly však Meteoru spojuje mnohoznačnost reakcí, které nepochybně vyvolá. Paradoxem je, že i přes jasné ukotvení v křesťanské teologii budou mít nejspíše někteří křesťané (a obvzláště ti pravoslavní) s filmem větší problém než lecjaký ateista. Téma volnosti skrze Kristovu oběť je sice bytostně křesťanské, ale v kombinaci s klášterním životem jde o poněkud ožehavou záležitost. Osobně bych se nedivil, kdyby výrazně tradicionalistické kruhy (nejen) pravoslavných církví měly s liberalismem, který Stathoulopoulos ve svém snímku uplatňuje, velký problém.

Na druhou stranu je ale Meteora skutečným moderním podobenstvím. Snímkem, který zobrazuje křesťanskou víru se vším, co ji do značné míry charakterizuje. Sice stylizovaným, ale do značné míry unikátním počinem, který na jednoduchém a snadno přijatelném příkladu ukazuje většinu toho, čím věřící člověk během svého duchovního života prochází, a přitom se vyhýbá lacinému agitování či jednoduché ilustrativnosti.