Tore bude tančit ve Varech

48. ročník Karlových Varů se již blíží a naše redakce měla možnost zhlédnout jeden film z letošního programu, pozoruhodný snímek Tore tančí od německé režisérky Katrin Gebbe. Třicetiletá režisérka ukázala svůj talent již ve svém absolventském filmu Sores & Sirin, který získal mnoho ocenění na řadě filmových festivalů. Není tedy divu, že první celovečerní film této tvůrkyně měl premiéru na letošním festivalu v Cannes, kde byl uveden v sekci Un Certain Regard. V Karlových Varech bude součástí její české obdoby, sekce Jiný pohled, která každoročně představuje nekonvenční umělecké snímky.

Tore tančí vypráví o mladém chlapci, který je členem křesťanského punkového hnutí Jesus Freaks. Život mu obrátí naruby okamžik, ve kterém pomocí modlitby spraví auto muži jménem Benno, do jehož rodiny se posléze dostává. Po zdánlivě idylické pasáži, kdy se Tore stává součástí nové rodiny, se nám však začíná odkrývat pravá tvář sadistického Benna. Začíná nekončící série brutálních scén, které mají testovat chlapcovu víru. Zlo se rozpíná postupně mezi většinu postav, i těch, u kterých jsou takové projevy zpočátku neočekávané. Především Bennova přítelkyně trpí pod fyzickým a psychickým týráním ze strany svého partnera nesmírnou frustrací, kterou posléze ventiluje zvláště brutálním způsobem. Přesto všechno zůstává chlapcova víra nezlomná v každém okamžiku utrpení. Toreho pasivita vůči tyranům jakožto akt sebeobětování kvůli dívce Sanny pro nás může být nepochopitelná a nedovoluje plnou identifikaci s hlavní postavou. I přesto nás okolnosti nutí s Torem soucítit. Jestli však mělo jeho neustálé sebeobětování smysl, je otázkou. Toreho cesta je těžká nejen pro něj, ale také pro diváka, kterého výjevy na plátně v některých chvílích nutí odvracet zrak. Závěrečné odhalení, že byl snímek natočen podle skutečné události, zážitek rozhodně nijak neulehčí.

V Cannes se objevilo po premiéře mnoho rozporuplných, až odmítavých reakcí, které se stavěly především proti bezvýchodnému vyznění filmu a nekompromisnímu přístupu autorky. Diváci jí vyčítali především přístup k postavám a příliš explicitní a syrové ztvárnění násilných scén. Takovou kritiku si však film nezaslouží. Režisérka, která je zároveň autorkou scénáře, bravurně zachází s filmovými prostředky. Po celou dobu filmu udržuje diváka v napětí, ve strachu z nadcházejících událostí. Brutální scény se objevují ve filmu často, to, co však vzbuzuje největší děs, je pozorování každodenních činností postav v případech, kdy se jedná o běžné, násilí prosté situace. Děj postupně graduje a udržuje diváka ve stavu paranoického napětí. Z formálních prostředků nejvíce upoutá uhrančivá kamera a práce se zvukem. Kamera je roztřesená a často používá subjektivní pohled, čímž vzniká děsivý dojem reálnosti. Po většinu filmu zní znepokojující zvukový podkres, který úzkostnou atmosféru filmu působivě dotváří. Nejvíce oba prvky rezonují ve scénách Toreho epileptických záchvatů, které jsou dle jeho slov spojením s duchem svatým. Propojení rozostřené kamery a zesíleného zvuku pak utváří skutečně až psychedelický odraz Toreho zážitku. Věrohodnost podporují i herecké výkony protagonistů. Nejvýraznější je tyranský Benno v podání Saschy Gersaka, který ztělesňuje samotné zlo – jen jeho pohled dokáže znepokojit i v jinak zcela klidných okamžicích.

Režisérčino pojetí násilí může vágně připomenout styl Larse von Triera nebo Michaela Hanekeho, zejména jeho snímek Bennyho video. Katrin Gebbe však na rozdíl od obou zmíněných tvůrců nahrazuje intelektuální odstup vypjatě emocionálním přístupem, skrze nějž s divákem bezohledně manipuluje. Přesto by se diváci neměli extrémní brutalitou nechat odradit: film je natolik působivý, že by jej diváci karlovarského filmového svátku neměli opomenout.