Domů » Literatura

Kieślowski o Kieślowském: těžký úděl režiséra

Autobiografie polského režiséra Krzysztofa Kieślowského (1941−1996), která před pár týdny konečně vyšla i v českém překladu, zaujme již na úvod tím, jak skepticky přistupuje známý tvůrce ke svému životnímu povolání. Když mají proslulí autoři líčit své osudy, mnohdy nadšeně tvrdí, že práce režiséra pro ně byla největším stupněm seberealizace, vyšším posláním a vysněným cílem už od raného mládí. Kieślowski se na svou profesi dívá poněkud jinak: daleko více než filmu si váží literatury a režíruje prý hlavně proto, že nic jiného neumí. Práci filmového režiséra sarkasticky shazuje, ukazuje, jak může být obtížná, frustrující a často nesmyslná a jakých bolestných kompromisů je třeba, aby snímek vůbec mohl vzniknout. Přesto však opakovaně zažíval momenty, kvůli nimž stálo za to v sisyfovském snažení pokračovat. Právě otázku „Proč má smysl točit filmy?“ řeší Kieślowski v první řadě. Zároveň na ni nelze odpovědět, aniž bychom se seznámili s režisérovým filosofickým postojem, tvůrčím étosem a bohatou životní zkušeností: zejména z tohoto ohledu je kniha Kieślowski o Kieślowském ohromně cenným svědectvím.

Publikace vznikla na základě dlouhých interview, jež Danuta Stoková s režisérem pořídila mezi lety 1991 a 1993. V tomto období Kieślowski vyšel z ulity své domoviny a obrátil pozornost k Evropě jako celku. Rozhovory jej zachytily v poslední etapě jeho tvůrčí dráhy, kdy už byl rozhodnutý, že po dokončení trilogie Tři barvy s prací režiséra skoncuje, nastala tedy ideální příležitost k tomu, aby se ohlédl za svým životem a porozprávěl o svém mnohovrstevnatém díle. Z knihy je patrná režisérova nevybíravá upřímnost, nadhled a smysl pro ironii, zároveň však i pesimismus a celková rezignovanost, zvláště v otázkách politických. Co se týče struktury, autobiografie je víceméně chronologicky rozdělená do pěti kapitol. V první z nich vypráví Kieślowski o svém dětství a studiu na lodžské filmové škole. Skrze různé historky z mládí poznáváme režisérův silný, byť notně kritický vztah k rodné zemi (svou lásku k Polsku přirovnal k lásce v dlouholetém manželství) a hluboce zakořeněnou touhu po návratu domů. Zážitky ze studií pak prozrazují, jací umělci jej nejvíce inspirovali (nepřekvapí, že jmenuje především spisovatele) a jak vypadaly jeho první kroky na režisérské dráze. Další dvě části jsou věnovány Kieślowského dokumentární, respektive hrané tvorbě. Autor nám zde přibližuje svůj přístup k režii a vztah ke spolupracovníkům, odhaluje četná úskalí natáčecího procesu a představuje základní ideje, jež za jednotlivými filmy stály. Nejkratší čtvrtou kapitolu s názvem Nemám rád slovo úspěch tvoří několik dílčích postřehů, v nichž Kieślowski reflektuje svůj status slavného tvůrce nebo si stěžuje na dekadentní Ameriku. Editorce se zjevně jinam nehodily, a proto z nich udělala samostatnou část. V poslední pasáži pak režisér hovoří o filmové sérii Tři barvy, na níž pracoval v době pořizování rozhovorů.

Jak jsem už naznačil, Kieślowského autobiografie je v první řadě meditací nad smyslem režisérské práce. Polský tvůrce opakovaně dává najevo, že film považuje za méněcenné umění, které má zvláště ve srovnání s literaturou omezené vyjadřovací prostředky. Cinefilním nadšencem podle svých slov nikdy nebyl: na filmovou školu šel údajně jen ze ctižádosti a v pozdějším věku byl příliš líný na to, aby svou profesi vyměnil za jinou. Za své největší vzory neoznačuje filmové režiséry, ale literáty (Dostojevského, Kafku či Shakespeara), byť neskrývá svůj obdiv k Wellesovi či Tarkovskému. Film je pro něj příliš doslovný, příliš málo inteligentní, proto nedokáže proniknout pod povrch věcí. Zatímco literatura nám umožňuje nahlédnout vnitřní stav člověka, filmovým režisérům (mimo pár géniů) zůstane tato sféra nepřístupná. Kieślowski ve své až přehnané skromnosti tvrdí, že mezi výjimečně nadané umělce nepatří, a tak mu nezbývá, než se tomuto vysněnému cíli („spatřit to, co je uvnitř, v nás, ale nafilmovat se to nedá“) pouze přibližovat. Nevděčná a komplikovaná práce režiséra pro něj nabývá smyslu tehdy, když se mu podaří natočit film,ve kterém diváci naleznou sebe sama.

Kieślowského přístup k tvůrčí činnosti nelze oddělit od jeho životního postoje, obecného náhledu na svět, který nám kniha odhaluje. Znalost režisérových filosofických názorů umožňuje pochopit, proč přešel od dokumentárních filmů k hraným, z jakého důvodu přesunul pozornost od politiky k metafyzickým otázkám nebo co způsobilo, že ochladl jeho vztah k rodné zemi. Celou autobiografií prosvítá autorův skepticismus, jenž nespočívá v cynismu či škarohlídství, ale spíše ve smyslu epoché, snaze vyhýbat se unáhleným soudům. Ani ty na první pohled nejprohnilejší hrdiny svých filmů nikdy přímo neodsuzoval: ctil Renoirovo heslo “každý má svoje důvody“ a chtěl především pochopit, jak tyto postavy přemýšlejí a proč se chovají daným způsobem. Kieślowského touha po hlubším porozumění člověku jej také vedla k tomu, aby svůj zájem přesměroval od dokumentárních snímků k hraným. V knize říká, že čím více se chce v dokumentu přiblížit lidem, tím více se před ním uzavírá jejich vnitřní podstata. Některé životní zkušenosti (například milování nebo umírání) zkrátka nemohou být nafilmovány, neboť jsou až příliš intimní: režisér vstupuje na zakázanou půdu a sociální herci přestávají být sami sebou. Jednoduše řečeno, pokora a úcta k lidskému soukromí mu nedovolily, aby nadále natáčel skutečné slzy.

S režisérovým skeptickým postojem souvisí i odpor k utopickým teoriím a samozvaným majitelům pravdy, kteří chtějí vnucovat ostatním své představy o světě. Bytostný pesimismus jej nutí nedůvěřovat ideologiím, jež tvrdí, že znají univerzální lék na lidské problémy a slibují lepší zítřky, proto také Kieślowski nikdy nesympatizoval se sovětským komunismem. Nicméně, z textu vyplývá nejen autorova nechuť k univerzalistickým emancipačním projektům, nýbrž i averze k politice jako takové. Nepochybně ho poznamenalo zklamání z  nepodařených pokusů o zlepšení poměrů v Polsku. V době stanného práva prý pochopil, že politická praxe nemůže změnit svět k lepšímu, protože skutečně důležité lidské problémy neřeší. Na základě těchto slov můžeme pochopit Kieślowského příklon k metafyzice: politika nebyla schopná najít odpověď na základní otázky: „Proč žít?“, „Proč ráno vstávat?“ nebo „Co je skutečně smyslem života?“. Režisérův obrat ke spiritualitě měl dvojsečný efekt: na jednu stranu díky němu natočil své nejlepší a nejpodnětnější dílo (seriál Dekalog), na tu druhou však zamrzí, že postupně ztratil chuť ovlivňovat svou tvorbou veřejné dění.

Rezignace na politické ideály se projevuje i v Kieślowského vztahu k rodné vlasti, který je jedním z hlavních témat knihy. Režisér neskrývá hořkost z porevolučního vývoje v Polsku a opakovaně vyjadřuje pochybnosti nad tím, zda Poláci po pádu komunistického režimu skutečně dosáhli svobody. Poukazuje na nešvary, jež budou Čechům znít zvlášť povědomě: opožděný antikomunismus, pocházející často od lidí, co s režimem nejvíce kolaborovali, falešné přesvědčení o vlastní jedinečnosti, maloměšťácká zapšklost a tak dále. Polská otázka jej zároveň vede k zajímavým úvahám nad povahou lidské svobody. Lidé, kteří vyšli z politického vězení, zůstávají tváří v tvář novému životu bezradní. Nabyli sice formální svobody, ale nevědí, co si s ní počít. Nechme pro jednou mluvit samotného autora: „Nemá žádný význam, že máme pas do všech zemí – svobodu najdeme uvnitř, v nás samých, to je přísloví staré jako svět sám. A je to pravda.“ S tímto pojetím, které opět obnažuje režisérovu nedůvěru v politiku, lze jistě polemizovat. Mnozí by namítli, že k nalezení této opravdové svobody je především zapotřebí takových společenských změn, jež by připravily půdu pro skutečnou seberealizaci jedince, přesto však Kieślowského poznámky o svobodě stojí za zamyšlení. Obzvláště rezonují jeho názory na nové postavení polských umělců. Podle něj vznikl zvláštní paradox: kdysi režiséři měli peníze, avšak neměli svobodu, kdežto v porevoluční situaci je tomu naopak, tudíž nedokážou volnost adekvátně využít. Ekonomická cenzura po vzoru Západu prý omezuje tvůrce více než cenzura politická. Také si stěžuje, že za minulého režimu měla jejich tvorba společenský význam, zatímco teď sice mohou říct všechno, ale nikdo je neposlouchá. Velká část intelektuálů v posttotalitní střední Evropě tento oprávněný, byť možná zbytečně vyhrocený sentiment sdílí dodnes.

Kdybych měl zmínit věci, které mi v Kieślowského zpovědi chybí, uvedl bych na prvním místě absenci vysvětlení, proč počínaje Dvojím životem Veroniky tak radikálně změnil vizuální stránku svých filmů. Poznáme důvody, proč odvrátil pozornost od polských reálií, ale můžeme se jen domýšlet, kvůli čemu vyměnil syrový minimalismus za okázalý styl hýřící barvami. Obecně bych u jednotlivých filmů uvítal, kdyby autor zacházel více do detailu, zejména ohledně formální stránky, nicméně rozumím, že cílem bylo spíše vystihnout ideová východiska, jež se za jednotlivými snímky skrývala. Rovněž zamrzí, že v knize nenajdeme vyjádření například k dokumentu Mluvící hlavy nebo k okouzlujícímu krátkému filmu Tramvaj, ale vesměs se jedná pouze o kosmetické chyby.

Na českou verzi této zásadní knihy jsme čekali až moc dlouho, přesto však můžeme říct, že trpělivost přinesla kýžené ovoce. Na kvalitu překladu si nelze stěžovat, potěší i kvalitní obrazová příloha a přehledný souhrn informací o jednotlivých snímcích. Kieślowského autobiografie nám toho má hodně co říct i po dvaceti letech od prvního vydání a řadí se mezi nejlepší počiny svého druhu. Jako doplněk k četbě doporučuji knihu Fright of Real Tears od Slavoje Žižka, která nabízí psychoanalytický výklad režisérova díla prokládaný více či méně povedenými obscénními vtípky.

Danuta Stoková (ed): Kieślowski o Kieślowském

Přeložila Lenka Daňhelová

Vydalo nakladatelství Academia. Praha 2013. 239 stran

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 11. 6. 2013 ve 21.45 a zařazen do kategorie Literatura ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.