Xavier Dolan a jeho kontroverzní videoklip

Quebecký jinoch Xavier Dolan je bedlivě sledovanou postavou novodobé kinematografie. Již v devatenácti letech upoutal pozornost svým do určité míry autobiografickým filmem Zabil jsem svou matku (2009), v němž se vyrovnával s problematikou vztahů, homosexuality a dospívání. Tato témata se ukáží být pro Dolana do budoucna nosnými pilíři jeho umělecké tvorby. Několikerá ocenění provokativního debutu na canneském festivalu umožnilo Dolanovi natočit jeho další film, který se pro mnohé stal kultovním – Imaginární lásky (2010) následovaly mezinárodní úspěchy svého předchůdce, stejně jako jeho prozatím poslední dílo Laurence Anyways (2012). Ještě než se budeme moci seznámit s Dolanovým Tom à la ferme (2013), jenž je prozatím v postprodukční fázi, můžeme si část zkrátit s jeho novým počinem z oblasti hudebního klipu, o kterém bychom snad ani nepsali, kdyby nerozvířil v zahraničí relativně klidné mediální vlny.

Za písní College Boy stojí původně new wave hudební uskupení Indochina, které slavilo úspěchy zvláště v osmdesátých letech, s písněmi jako L’Aventurier, Troisième sexe či Tes yeux noirs, k níž mimo jiné vytvořil vizuální zpracování Serge Gainsbourg. V poslední dekádě Indochina posunula svůj styl od rozverné punkovosti do temnějších poloh rockového rázu. Vyzývavá profilace persony Xaviera Dolana ztělesňuje ze své podstaty vhodnou volbu pro dosavadní image skupiny. Videoklip College Boy byl cenzurován ve francouzské televizi, stejně jako na mnoha jiných kanálech, například quebecké hudební stanici MusiquePlus. Důvod je prostý – krátký snímek není ani tak pobuřující co do kritického obsahu, jako spíše tím, jakým způsobem je kritický akcent realizován. Klip tematizující šikanu totiž pracuje s provokativním zapojením přímočarých šokantních prvků, které postupně vrcholí ukřižováním. V rámci klipu dojde na „gore“ efekty v podobě pomočení študáka, explicitního zobrazení zarážení hřebů do zápěstí a několikanásobného prostřelení hrudníku či zelektrizování paralyzérem. Dolan na konto kritické odezvy pro Le Figaro poznamenal: „Přijde mi absurdní, že je klip cenzurován. Je opravdu o tolik více násilný než většina filmů, co k nám den za dnem proudí na stříbrná plátna? Otázka by neměla znít – zašel jsem příliš daleko? Ale spíše – co zabrání partě studentů zajít tak daleko, vzhledem k silnému lobování za práva držení palných zbraní v USA?“

Dolanův argument má samozřejmě svou váhu, na druhou stranu ospravedlňovat násilí násilím – tedy šokujícím vyvedením toho, že odpornosti jsou všude okolo nás – by vedlo pouze k neustálému posunování etických hranic. Po Dolanovi by tak mohl přijít někdo další, kdo by se se svým vlastním provokativním videoklipem pro televizi odvolal na College Boy, a postupně by se z toho stala estetická norma, která by se zhoubně posunovala dále a dále. Etické hranice by ve veřejném mediálním prostoru měly mít své pevné místo a pro Dolana by nemělo být až tolik překvapující, že jeho video narazilo na cenzurní zásahy. Upozornit na společenský problém právě takovou estetikou, jež pošťouchne ustanovené morální normy, je nicméně více než vhodným prostředkem pro vyvolání diskuze. Právě cenzurní opatření obestírající College Boy vyvolala v pozitivním slova smyslu mnohem větší zpětnou reakci, než jakou by s největší pravděpodobností videoklip podnítil, kdyby hladce zapadl do programové skladby vysílání. Samotné zpracování College Boy není zároveň nikterak nihilisticky surové, ba naopak hravě pracuje se srozumitelnou symbolikou a pro Dolana s typicky nápaditým ztvárněním, které uvědoměle hraničí s manýrismem. College Boy nám pomocí elegantního zpracování předává vážné poselství a současně na nás pomrkává s černočernou drzostí. Merci…