Hluboko: muž, který přežil

Hrdina, který hrdinu ničím nepřipomíná. Gulli totiž není žádný fešák, žije s rodiči, ačkoliv už má věk na založení vlastní rodiny, nic moc v životě nedokázal a nemá ani žádné ambice. A přesto je to právě tento obézní Islanďan, který jako jediný přežil tragické ztroskotání rybářské lodi. Proč? Odpověď hledá film Hluboko islandského režiséra Baltasara Kormákura. Snímek rekonstruuje událost z roku 1984, kdy se potopila rybářská loď u ostrova Západních mužů. K téměř třicet let staré události autoři přistupují skrze osobní perspektivu. Pohlíží na událost očima Gulliho, který diváky provádí veškerým děním a s nímž také diváci vše přímo prožívají. Snímek začíná expozicí, která sleduje noc a ráno všech členů posádky před naloděním. Lodní sebranku tvoří mimo jiné opilecký otec se synem, který kráčí v jeho alkoholických šlépějích, dále mladík na postu lodního kuchaře, který podle vlastních slov ani neumí vařit, či otec dvou chlapců, jehož žena čeká další dítě. Pomalé tempo úvodní pasáže divákovi evokuje pocity klidu před bouří. Temná noc, do níž loď vyplouvá, dává tušit, že se blíží tragédie. Jakou roli v ní má sehrát islandská příroda?

Obrazy neuvěřitelné krajiny obklopené Atlantickým oceánem působí na našince velmi exoticky. Záběry rozlehlého oceánu, na nějž vyráží rybáři na staré lodi, se přitom zprvu tváří jako přítomné jen mimochodem, jakoby jen dokreslovaly samotný děj. O to s větším důrazem však odhalí svou krutost a nadvládu. Právě přírodní živly zaviní ztroskotání lodi, část posádky zůstane uvězněná v útrobách lodi a ostatní zády pohltí nelítostný mrazivý oceán. Scény, v nichž rybáři pomalu mizí v hlubokých vodách, jsou natáčeny pod hladinou a oceán tak demonstruje svou sílu přímo před očima diváků. Hrdina náhle zjistí, že zůstal zcela sám. Podle mě zůstává nejsilnějším obrazem celého filmu záběr vzdalující se od hrdiny zmítajícího se ve vlnách. V umně komponovaném velkém celku představuje už jen kapku v celém oceánu a prokazuje se tím nesmírnost vodního živlu, proti němuž člověk nemá šanci. Záchrana se zdá nemožná. Ale hrdina se nevzdává.

Sekvence snahy o záchranu je pojata velmi syrově. Divák dlouhé minuty sleduje potemnělé záběry Gulliho nočního boje s vlnami, při němž zcela vysílen téměř podléhá. Do zoufalé situace tvůrci již poněkolikáté nechávají vkračovat komiku. Prvně se podivný černý humor objevil už v začátku filmu. Jeden z členů posádky si hned poté, co se mu udělá v kocovině jemně řečeno nevolno (bez zástěrky – zvrací do kýble), přihne bez zaváhání z další láhve. Obdobně absurdním humorem vyznívá scéna Gulliho vyprávějícího rackovi anekdotu o třech ztroskotancích. Svůj vtip však nikdy nedořekne, zapomenul totiž zápletku. Další ukázkou severského smyslu pro černý humor jsou scény, v nichž si kněz i v kněžském hábitu zapaluje jednu cigaretu za druhou. Vraťme se však ke Gullimu – když se mu záhadně podaří připlavat k břehu a vyprostit se přes kameny z oceánu, zjistí, že ještě zdaleka nemá vyhráno. Náhle zborcené očekávání šťastného konce udeří diváka vší silou. Gulli musí překonat ještě dlouhou cestu do bezpečí, přičemž drsnou a promrzlou krajinou prochází značně podchlazen a bez bot. Na kamenech po něm zůstávají krvavé šlépěje, které se stávají jednoduše čitelným symbolem jeho bolesti a utrpení. Šťastný konec nepřichází ani při Gulliho návratu do civilizace. Film se z dobrodružného příběhu o nezdolnosti lidské vůle přežít láme v reflexi moderní doby, lačné po jakékoliv senzaci. Gulliho příběh se totiž stane lákadlem nejen pro média, ale i pro vědce, který chce vyzkoumat příčiny jeho přežití. Absurditu vědeckého měření Gulliho predispozic zpochybňují i slova jeho matky: „Jak chcete zkoumat zázrak?“ Scény z mediální kampaně působí přehnaně a veškeré pokusy, kterých se Gulli musí účastnit vůbec nedávají smysl. Jaký vliv mají scény vědeckých experimentů a strhlé mediální kampaně na žánrové zařazení filmu?

Stojí před námi dobrodružné drama s prvky společenské reflexe, tedy hraný film, ovšem s dokumentárním charakterem. Rekonstrukce události je totiž založena na faktografické přesnosti, kterou dokazují mimo jiné titulky, jež doplňují záběry z noci ztroskotání aktuálním časem a teplotou vody i vzduchu. Ve filmu figurují i další dokumentární vsuvky, které objasňují tragickou historii ostrova i jeho obyvatel sužovaných vulkanickými jevy. Nejočividnější snaha o dokumentární přesnost se vyjeví až na konci – titulky jsou doplněny reálnými záběry skutečného Gulliho na nemocničním lůžku, který říká tatáž slova jako hrdina ve filmu. Odhaluje se i pravdivost nadneseně působících událostí po jeho záchraně.

Na stranu negativ filmu lze přičíst přílišný sentiment některých scén či nečitelnou psychologii hlavního hrdiny. Osobně mi však výtky přebila výtvarná kvalita záběrů i filozofický přesah celého díla zkoumající urputnou snahu přežít. Hluboko se stává dalším z důkazů, že ten ostrov na severu, který Islanďané z menších ostrovů nazývají pevninou, má v oblasti kultury co nabídnout.