Domů » Filmy, Recenze

Febiofest 2013: Augustina – Historie hysterie

V rámci letošní přehlídky Febiofest stál za pozornost mezi řadou dalších snímků sekce „Soutěž nová Evropa“ také celovečerní debut francouzské režisérky Alice Winocour, který nese jméno hlavní hrdinky: Augustina. Komorní intimní drama z druhé poloviny 19. století líčí příběh mladé služebné, jež po silném hysterickém záchvatu a následné poststresové strnulosti končí v lékařské péči Hôpital de la Salpêtrière, kde vládne věhlasný profesor Charcot (jehož hraje Vincent Lindon). Přestože schéma vychází z konvenčního romantického dramatu, Alice Winocour si ho přizpůsobuje ke svému obrazu, přičemž zajímavě zobrazuje tehdejší společnost i nelehkou roli hrdinky.

Pomáhat a chránit

Augustina narativně čerpá ze známých konceptů: vztah mezi hrdiny je utvářen třídními či intelektuálními rozdíly, přičemž počáteční odstup pracovního poměru postupně přechází ve vášeň. Následný průlom citů pak představuje problém, tedy kolizní bod vyprávění, v němž se rozdílné pozice hrdinů střetnou a musí projít změnou. Snímek je však utvořen sofistikovaněji, než by se z takto povrchního náhledu mohlo zdát. Film má dvě dominantní významové roviny – feministickou či emancipačně angažovanou a historicko-deskriptivní, zaměřenou na soudobou úroveň lékařství a společnosti. Obě vytyčená témata jsou však ve snímku pevně spjata a tvoří organický celek vyprávění. Film akcentuje rozpor mezi dvěma zdánlivě shodnými společenskými požadavky: uzdravovat a vyšetřovat. Stanislav Komárek ve své knize Spasení těla (1) popisuje paradoxní funkci instituce lékařství, kterou nazývá „medicínsko-farmaceutický komplex“. Jeden z jeho hlavních faktorů spočívá právě v konfliktu mezi společenskou potřebou pomáhat, tedy ozdravováním prodlužovat lidský život v ideálních podmínkách do nekonečna, a nutností vědeckého výzkumu. S touto paradoxní rolí pak souvisí také samotný obtížně vymezitelný pojem „nemoc“. Lidský život je ve své podstatě spěním ke smrti jakožto vlastnímu završení. Z hlediska čistě vědeckých účelů, jejichž hnacím motorem je dvojice základních otázek „jak?“ a „proč?“, je praktičtější nechat nemoc bujet a zkoumat ji než se pokoušet o její vymýcení. Role lékaře/vědce je tedy ve svém základu rozporná (vzpomeňme třeba scénu z Trierova seriálu Království, kde si jeden z lékařů pěstuje pro vědecké účely ve vlastním těle vzácný nádor tak dlouho, jak jen to je možné). S touto obtížnou rolí pak souvisí také značná izolovanost lékařů coby nepřístupné sekty zasvěcených, jimž jediným je vyhrazeno rozhodovat nad lidskými životy v jejich tělesně a duševně intimních sférách. Žádný jiný obor lidského vědění snad není takto impregnován proti laickým vetřelcům – je možné se amatérsky věnovat ledasčemu, těžko však například chirurgii (což je vtipně glosováno ve scéně z Jarmuschova filmu Kafe a cigára, kde se Tom Waits svěřuje Iggymu Popovi, že se zdržel při provádění tracheotomie kuličkovým perem, jelikož ve volném čase operuje).

Milujte svého doktora

V Augustině je tento konflikt akcentován rozporem v Charcotově proklamované snaze Augustině pomoci a jeho potřebě prezentovat hrdinku před učenou společností s jejími hysterickými spasmaty, neboť tato exotická podívaná je pro něj příslibem štědrých dotací. Vidíme jej, jak ji zkoumá, sleduje, zkouší, dělá si poznámky a vyhotovuje nákresy, přičemž léčebný účel a účin všech procedur je poněkud pochybný. Lékařská věda byla v oné době skutečně spíše výzkumem poznávajícím fakta a slibujícím lepší zítřky, což ovšem není informace, již by soudobí pacienti ocenili. Dívčiny opakované dotazy, zda bude někdy zdravá, odbývá Charcot neurčitě kladnou odpovědí, kterou však není schopen podpořit praktickým úsilím. Z množství hospitalizovaných dívek si ji ostatně pro zvláštní péči vybral spíše proto, že její nebývale silné symptomy hysterie podnítily jeho vědecký zájem, než že by ji chtěl (nebo mohl) skutečně pomoci. Charcot k pacientkám obecně přistupuje jako k objektům: na začátku jedna z dívek (nejspíš se jedná o známý případ Blanche Wittmanové) předstoupí před skupinu pozorovatelů, následně se nahlas vyslovuje nepříjemná diagnóza ohledně jejích nevalných vyhlídek, jako kdyby tam sama nebyla. Přestože je Charcotova práce zcela jistě chvályhodná, neboť je podepřena humanistickým ideálem, je pro něj charakteristické, že u společenské večeře vysvětluje, jak chce především „porozumět“, nikoliv pomáhat. Snímek v tomto směru nese zajímavé analogie s filmem Abela Kechiche Černá Venuše. Hotentótská dívka pózující pro jinou významnou osobnost učené Francie 19. století – Georgese Cuviera, však hraje čistě tragickou roli kuriózního objektu, jemuž je Evropanům zatěžko vůbec přiznat lidský rozměr. Alice Winocour ve svém snímku tento aspekt redukce lidské osobnosti na případovou studii glosuje také opakovanými kvazi-dokumentárními vstupy, v nichž některé pacientky postavené před objektiv kamery popisují své symptomy (jedná se dle slov režisérky o skutečné pacientky) 2. Přestože jejich výstup nepůsobí „nelidsky“ (a „případová studie“ rozhodně není synonymum pro „chladný přístup“, jak dosvědčují například věhlasné texty neurologů či neuropsychologů Alexandra R. Luriji a Olivera Sackse), scény doplňují popisný aspekt snímku jako společenské sondy.

Peep show

Feministická či emancipační rovina snímku je daná vzájemným vztahem hrdinů, který se z čistě formálních mezí postupně dostává do emocionálních výšin, kde i proslulý profesor Charcot ztrácí kontrolu. Jak již bylo naznačeno, režisérka romantické schéma nevyužívá laciným způsobem. Mladičkou, nevzdělanou, avšak bystrou dívku Charcot fascinuje a postupně odmítá všechny ostatní lékaře mimo něj. Charcot v ní vidí pohlednou, a nikoliv hloupou dívku stiženou osudem, jež jej začne vábit svou ženskou živočišností. Lékařské ohledávání tak začne nabývat lehce erotických konotací, což záhy vycítí i Charcotova manželka (Chiara Mastroianni). V tomto směru je zajímavé obsazení hlavní hrdinky, jelikož vzled mladé herečky jménem Soko neodpovídá současným obecně přijímaným ideálům krásy, ale disponuje spíše dobovou atraktivitou. Na rozdíl od „hysterického“ ztvárnění „sexy pacientky“ Keirou Knightley v Nebezpečné metodě nemusí Soko ve své roli přehnaně gestikulovat, aby vznikl žádaný kontrast půvabu a bizarnosti. Její postava působí přirozeně ve všech aspektech, včetně proměny ve flirtující nymfičku.

Nejen na Charcota ostatně působí její vystoupení pod hypnózou coby autoerotická peep show – záběry na dychtivě pokuřující výhradně mužské obecenstvo učené obce jsou dostatečně výmluvné. Charcotova počáteční arogance se nejprve láme do otevřeného přátelství, načež se úhybnými manévry střídavě vrací zpět do chladného odstupu lékaře. Dívka přetváří své zdánlivé slabosti, tedy ženskou křehkost, nezkušenost, svou nemoc a podřízení autoritám sanatoria ve zbraň svádění. Muž naopak tradičně představuje autoritativní logocentrickou (tedy falocentrickou, chcete-li) nadvládu intelektu a ponižuje Augustinu výchovným přístupem role přísného otce. Je charakteristické, že nemoc zvaná hysterie byla lékaři považována za vyhrocený projev přecitlivělosti vlastní ženským povahám (hysterie je odvozena od „hystery“ – latinského termínu pro dělohu) a je s ní spojené předstírání či předvádění nápadných projevů před veřejností (klinický psycholog Václav Pinkava alias Jan Křesadlo poznamenává, že je s podivem, že tato nemoc s druhou polovinou dvacátého století ve svých dobových symptomech téměř vymizela, jako by vyšla z módy) 3. Augustina, která se nakonec ze své permanentní křeče vyléčí spontánně díky neočekávanému zážitku (což ovšem Charcot předtím předpověděl, aniž by byl schopen terapeutickou situaci sám navodit), celé klíčové závěrečné představení zahraje coby žádané divadlo, čímž interně (tedy jen pro filmového diváka a Charcota) zcela demaskuje Charcotovu „vědu“ jako ve své podstatě falešnou snahu. Její herecký výstup, tolik důležitý pro prezentaci Charcotovy výzkumné práce před mecenáši, je pro obecenstvo k nerozeznání od nesimulovaného záchvatu. V příběhu se tak navíc status hysterie jakožto patologického citového „předvádění se“ tímto divadlem zdvojí. Pokořený Charcot však ze své paradoxní situace společensky těží, jelikož si uvědomuje, že pro přihlížející byly jeho prezentace od začátku jen vábivým divadýlkem, které jim dle plánu dodal, ačkoli pro něj postrádalo jiného smyslu než obdržet sponzorský dar. Augustina je pro něj vzhledem ke své nově nabyté síle již zcela neodolatelná, a tudíž jí docela propadá.

Formální stránka snímku je velmi přesvědčivá díky promyšlené kameře. Impresionisticky laděné záběry korespondují s tématem subjektivity a duševního zpytování. Z interiéru se postupně přesouvají i do exteriéru, kde příroda z hnědavé zimy začíná divoce bujet v temně zelených barvách. S nastupující animálností se objevují zvířata (slepice, opice); šaty, které si hrdinka obléká, jsou v průběhu filmu čím dál víc barevnější a kontrastně se odrážejí od okolí. Scény zachycující záchvaty navíc zřejmě vizuálně odkazují k dobové dokumentaci (režisérka si údajně o daném tématu a době načetla bohatou bibliografii) 4. Augustina je tedy po všech stránkách slastnou a podnětnou podívanou.

——————————

1. KOMÁREK, Stanislav: Spasení těla, Mladá fronta, 2005

2. http://www.nowtoronto.com/guides/tiff/2012/story.cfm?content=188630

3. KŘESADLO, Jan: Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie, Periplum, 2001

4. http://www.nowtoronto.com/guides/tiff/2012/story.cfm?content=188630

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 10. 4. 2013 ve 15.10 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.