Můj pes Killer: Palčivé, ale nevěrohodně podané téma rasismu

V česko-slovenské koprodukci vznikl film Můj pes Killer, který se zabývá tématem soužití s Romy v oblasti dvou příhraničních měst. Režisérka Mira Fornay natočila minimalisticky pojatý příběh, v němž do hlavních rolí obsadila neherce. Oceňovaný snímek mladé slovenské režisérky si kvůli aktuální problematice právem zaslouží diváckou pozornost, nicméně zpracování filmu v sobě obsahuje mnoho slabých míst, které výsledný divácký dojem značně ovlivňují.

Nejnovější počin slovenské režisérky Miry Fornay sice ještě nebyl oficiálně uveden do českých kin, ale už ho předchází série informací, které budí divácká očekávání. Již scénář obdržel několik ocenění. Byl podpořen v rámci festivalu v Karlových Varech [1] a pozornost si vysloužil i na Berlinale [2]. Výsledná podoba filmu pak sklidila významné ocenění na festivalu v Rotterdamu, kde si tvůrci odnesli jednu ze tří sošek Tiger Awards [3]. V české kotlině si Můj pes Killer vydobyl výsadní pozici v rámci Febiofestu, který mu zajistil četná promítání i v regionálních ozvěnách festivalu. Pestrý festivalový život snímku sice svědčí o tom, že téma rasismu je v rámci filmových přehlídek stále žádaným zbožím, ale už méně vypovídá o výsledné kvalitě. I přes značný posun od debutového snímku Lištičky se režisérce Fornay nedaří téma zpracovat jednoznačnějším způsobem tak , aby se zaměřila na hlavní sdělení filmu.

Příběh se odehrává v jednom pošmourném dni na hranicích mezi Českem a Slovenskem. Sledujeme osud mladického Marka, který již několik let žije pouze se svým otcem, jemuž pomáhá obstarávat vinohrad. V komplikované rodinné situaci se jeho jediným skutečně blízkým přítelem stává pes bojového plemena jménem Killer. Ten je mu vhodným společníkem i v prostředí jeho alternativní rodiny, kterou představuje parta skinheadů. Nedořešené problémy se svou matkou přivedou Marka do situace, v níž se musí rozhodnout, zdali je důležitější rodina nebo jeho okolí.

Celý film je ponořen do chladných barev, které přeměňují krajinu mezi městy Hodonín a Skalica v nehostinné místo. Celkové pochmurnosti přispívá i absence jakéhokoliv hudebního doprovodu. Kameraman Tomáš Sysel, jenž s Fornay spolupracoval již na jejím debutu, i tentokrát jednotnou vizuální formou zastírá mezery, které nese struktura vyprávění. Kamera často vytváří zcizující efekt tím, že ji nezajímají herečtí představitelé před kamerou, ale soustředí se na okolní prostředí, v němž se příběh odehrává. Dlouhé záběry vyvolávají napětí, se kterým očekáváme jednání hlavního hrdiny.

Na rozdíl od nedávno uvedeného maďarského snímku Je to jen vítr (2012) na problém rasismu tvůrci nahlíží zvnějšku, pohledem místního obyvatelstva, které stojí v opozici vůči Romům. Hlavním romským představitelem se stává Markův nevlastní bratr Lukáš, který kvůli svému původu dostává Marka do nelehké situace. Ten svými sympatiemi ke skupině skinheadů dává jasně najevo svůj postoj vůči romskému obyvatelstvu. Proto se po seznámení se svým vlastním bratrem musí rozhodnout, je-li pro něj důležitější dysfunkční rodina, nebo jeho postoj vůči Romům, který si musí obhájit před svým okolím.

Podobným způsobem, jaký známe z filmů bratří Dardennů (Kluk na kole (2011), Mlčení Lorny (2008)), se ve filmu Můj pes Killer tvůrci zaměřují především na sociální rozměr tématu. Naopak téměř dokonale opomíjejí psychologické motivace postav. Marek se od začátku příběhu stává prostou figurkou, která je postrkována po herním poli tak, jak si tvůrci přejí. Bez většího objasnění se krátce po začátku vydává splnit úkol, který mu byl přidělen, ale už se více nedozvídáme tolik potřebné okolnosti. Po krátkém setkání se svou matkou a jejím romským synem vzniká mezi oběma nevlastními bratry blíže neurčené pouto, které malého Lukáše přitahuje k Markovi. Tento vztah si oba představitelé k sobě vytvoří během několika minut, ale nikde v příběhu se již nedočkáme žádného opodstatnění. Celé jejich náhodné sblížení působí pouze jako záminka k tomu, aby se mohla o chvíli později odehrát hlavní zápletka filmu. Následný zvrat sice velmi přímočaře poukazuje na onen sociální rozměr, ale co naplat, když veškeré jednání postav působí tak uměle. I když bratři Dardennové ve zmiňovaných filmech nekladou důraz na psychologii postav, vždy sociální vyznění jejich snímků vychází z jasně definovaných vztahů mezi protagonisty.

Chybějící psychologické motivace postav, které vycházejí ze samotné struktury díla, se stávají podstatnou překážkou i pro neherce. Jejich omezený herecký projev není tvůrcům oporou ve chvílích, kdy jejich motivace není zřejmá ze scénáře. Zatímco profesionální herec by psychologii postavy dokázal vyjádřit svým výrazem, zvolení neherci touto schopností nevládnou. Také forma, která na jedné straně snímek vizuálně obohacuje a vhodně dokresluje atmosféru, působí spíše kontraproduktivně. Dlouhé záběry vedoucí diváka k zamyšlení sice svůj účel plní, ale bohužel špatným způsobem. Místo toho, aby měl příležitost zamyslet se nad širšími souvislostmi spojenými s hlavním sdělením filmu, forma ho nutí přemýšlet nad základními motivacemi charakterů. Sociální rozměr se pozvolna z filmu vytrácí a se závěrečnými titulky spíše divákovi začínají docházet psychologické rozměry hlavní postavy, které už mohly být zřejmé od počátku.

———————————

[1] Před dokončením byl snímek vybrán do kategorie Works in Progress. Tato sekce pro filmové profesionály každoročně představuje nadějné projekty ze zemí střední a východní Evropy.

[2] Film byl vybrán do sekce Berlinale Co-Production Market, kde se prezentují kvalitní mezinárodní produkce. Tvůrci filmu tak mají možnost najít nové distributory nebo možnost navázat spolupráci s novými investory.

[3] Do této soutěžní sekce jsou nominovány první nebo druhé filmy mladých režisérů.