Mizející vlny: rozhovor s režisérkou Kristinou Buožytė

Váš celovečerní debut a Mizející vlny od sebe dělí čtyři roky. Napomohl realizaci vašeho nového filmu právě festivalový úspěch Sběratelky a jak se vám podařilo získat zahraniční partnery z Francie a Belgie?

Ano, je to tak, protože Sběratelka byla zpočátku absolventský film, který neměl téměř žádný rozpočet a pracoval na něm studentský štáb. Až později vstoupil do projektu producent Mizejících vln, který pomohl film dokončit a když byla Sběratelka přijata na festivaly, podařilo se díky ní vzbudit zahraniční zájem o litevské filmové tvůrce. Tím byl vytvořen důležitý základ, bez něhož by Mizející vlny vzniknout nemohly, a tudíž je mezi oběma filmy  přímá spojnice. Kromě dotace z litevského ministerstva kultury a dotace z programu Media jsme se rozhodli zažádat o grant z fondu Eurimages, kde je pravidlem navázat spolupráci alespoň se dvěma zahraničními společnostmi. Ale to, jak přesně se jejich spolupráci podařilo získat, je otázka spíše pro producenty.

Aurora je nazývána prvním litevským sci-fi filmem. Jaký je váš vztah k tomuto žánru? Nechala jste se inspirovat konkrétními sci-fi filmy během příprav vašeho filmu?

Osobně mám science fiction ráda, ale Mizející vlny rozhodně nejsou čistým zástupcem tohoto žánru. Výrazně v něm převažují prvky romance a spíše bych se klonila k zařazení filmu právě do této kategorie. Před natáčením jsme ale s Brunem (spoluscenárista Mizejících vln, Bruno Samper, pozn. JJ) sledovali mnoho sci-fi filmů, rozhodovali se o tom, co je pro nás funkční, a co už ne, čeho by bylo možné využít, aniž bychom opakovali postupy jiných. Navíc je Bruno zblázněný do filmů Stanleyho Kubricka a chtěl vytvořit malou poctu tomuto režisérovi, ovšem pouze vložením odkazu na temný monolit z filmu 2001: Vesmírná odysea. Nechtěli jsme napodobovat něčí styl a už vůbec ne se poměřovat s Kubrickem. Rozhodně jsme neměli tak vysoký rozpočet, abychom mohli dosáhnout dokonalosti v každém detailu a v pojetí lokací, jako je tomu u jeho Odysey. V rámci litevské kinematografie jsme disponovali průměrným rozpočtem, rozhodně nešlo o nejdražší litevský film roku, a pro dosažení kýžené kvality jsme více peněz ani nepotřebovali.

Stála na počátku realizace touha natočit film v žánru sci-fi, nebo jste nejprve měli téma a až poté hledali možný žánrový klíč k jeho ztvárnění?   

Nebylo to tak, že bych si na začátku řekla, že teď chci natočit sci-fi film. Naopak, chtěla jsem se inspirovat filmy Michelangela Antonioniho, jejich svobodou a jazykem. Právě ony jsou pro mě kinematografií s velkým “K”. Toužila jsem více proniknout do této svobody, zaměřit se na dvojici charakterů a jejich vztahy, vstupovat do jejich vášní a tužeb podobajících se tak trochu rock’n’rollu. Když jsem začala s Brunem více promýšlet, jaký typ příběhu by se dal z tohoto nápadu rozvinout, nabízelo se nám mnoho možných přístupů. Mohli jsme napsat sociální drama, mohla vzniknout romance. Nakonec jsme se dohodli na tom, že se vyhneme sociálním otázkám a pojmeme příběh více dobrodružně. Že se samotný vztah dvou lidí stane dobrodružným a zároveň zábavným  pro publikum vzhledem k proměně všedního světa a vizualizaci lidské mysli. Až tehdy jsme se dostali k sci-fi prvkům, ale jen proto, že jsme potřebovali ztvárnit určitý vědecký experiment. Ovšem zvolili jsme co nejrealističtější přístup, nechtěli jsme stvořit vymyšlený high-tech svět. Bruno se tedy během psaní scénáře zaměřil na průzkum příslušné vědecké oblasti, setkával se s vědci, psychology a lékaři. Proto pro mě film nakonec není sci-fi, jelikož pracuje s realistickým pozadím, jenom trochu dobrodružněji pojatém, než bývá obvyklé.

A co si myslíte o tom, že je váš film označován za „erotickou sci-fi“, nejedná se spíše o marketingový tah distributorů?

V Mizejících vlnách je erotiky dost, to je pravda. Náš příběh se týká intimního vztahu dvou lidí, a i když se romance odehrává jen v mysli, je velmi těžké obejít se bez nahoty, vášně a erotiky. Je přirozené, že se distributoři snaží přitáhnout pozornost, aby film nejlépe prodali. Nenamítám nic proti tomu, že erotika a zařazení do určitého žánru jsou v tomto ohledu stejně důležité proto, aby se film stal atraktivním.

Sexualita v Mizejících vlnách přesto nese celou škálu významů, co se týče jak intelektuálního, tak fyzického splývání muže a ženy, či nekontrolovatelné nadvlády podvědomých tužeb. Film je přesto některými diváky charakterizován jako samoúčelný až pornografický. Neobávali jste se, že by explicitní scény mohly sklouznout do povrchní lascivnosti a tím by jejich významy vybledly?

Vůbec jsme tyto obavy neměli, naopak jsme brali erotismus jako povinnou složku, abychom mohli u příběhu dosáhnout věrohodnosti. Dodává pravdivost charakterům a celému tématu. Kdybychom naopak erotické prvky nepoužili, pak by podle mě hrozilo, že vznikne povrchní film. Když jsme diskutovali s naším hercem nad tím, jak nejlépe pojmout jeho roli, řekl: „V pohodě, někdo vidí při sledování filmu pouze kozy a jiní diváci jsou schopni ve stejnou chvíli vnímat hlubší významy.“  Myslím, že je to přirozené, že každý má právo mít svůj názor a já ho vítám.

Váš první film Sběratelka se zabýval tématem destruktivního dopadu současných způsobů vizuální reprezentace na přirozenou emocionální zkušenost. V Mizejících vlnách se zabýváte podobným motivem technického zprostředkování mezi dvěma lidskými bytostmi a jejich emocemi. Je toto vaše bytostné téma a zároveň pohled na náš současný svět? Není ve vašich příbězích o ztrátě přímých emocí příliš skepse a hyperbolizace?

Právě přemýšlím o tom, jestli je zrovna toto mé téma, či ne. To spíše kritici určují, která témata jsou režisérovi vlastní. Za sebe bych řekla, že možná tomu tak je, toto téma mě určitým způsobem zajímalo a bylo by to vidět spíše v raných verzích našeho filmového scénáře. Větší roli ale přesto hrál můj zájem o psychologii, chování a činy jednotlivce, o to, jaké vlivy vůbec mají dopad na naše konání, nálady či cíle. Pak může jít o cokoli z našeho okolí, klidně i o technické prostředky. Důležité ale pro mě není sledovat důsledky našeho vnitřního stavu, snažím se pátrat spíše po jeho příčinách, které mohou pocházet i ze sociální sféry.

Zůstaňme ještě u otázky emocí. Mně osobně přišel snímek natočený velmi chladně, až na hranici sterility a bezcitnosti. Bylo pro mě obtížné vypořádat se s odstupem vůči charakterům, kteří jsou navzájem v těsné blízkosti, ale zároveň jejich vztah navozuje spíše pocit odcizení. Byl neemotivní přístup vaším záměrem, nebo je to pouze můj pocit a měl bych se správně identifikovat s prožitky postav?

Opravdu to tak cítíte? Tak to máme na film odlišný pohled, protože mým účelem rozhodně nebylo vyvolat dojem sterility, alespoň ne, aby tak působil celý film. Váš názor je podle mě příliš nekompromisní (smích).

A je tedy vztah mezi oběma hlavními postavami pro vás jistým druhem lásky? Předtím jste vlastně zmínila, že Mizející vlny jsou spíše romancí než science fiction…

Láska je základem mého filmu a je v něm všudypřítomná. Přesněji se ve filmu zabývám vášní, bez níž by láska byla nudná. Lidskou vášeň je ale třeba nahlížet z hlediska vzájemného ohledu a respektu. Milovat není nic jednoduchého, protože lidský jedinec je komplikovaný a láska se pak pojí se značným úsilím v zápasu s egoismem a egocentrismem.

Sexualita má pro mě ve vašem filmu spíše temnou až nebezpečnou povahu a v tom smyslu na mě Mizející vlny působí jako značně mrazivá romance. Je pro vás osobně lidská sexualita něco temného a nevylučuje se to pak s adjektivem „romantický“?

Jediné nebezpečí bych v Mizejících vlnách viděla v tom, že hlavní postavy příběhu ve filmu činí cosi zakázaného, jak se říká, jedí zapovězené ovoce. Když to vztáhnu ke společnosti, obecné morálce nebo k náboženské víře, tak sexualita, která probíhá mimo vztah manžel – manželka a mimo účel reprodukce, se může jevit jako něco nevhodného.  I v naší hlavě je přítomno něco, co dělá ze sexuality tabu a v určitých ohledech ji vnímá jako cosi temného. V našem příběhu však nanejvýš dochází k určitému dění mezi dvěma postavami, ty jej oboustranně přijímají a nevnímají na něm nic špatného. Je to jen divákovo vnímání, které může posuzovat vzájemný vztah charakterů jako temný, či dokonce nebezpečný.

A není přeci jen jistá temnota spjata se silami lidského podvědomí, v němž se příběh převážně odehrává?

Téma podvědomí je určitě velmi důležitým pozadím pro náš film, díky němu jsme právě mohli zbavit vyprávění morálního náhledu na téma sexuality, a proto jsme příběh také umístili do mysli jedné z postav. Kdyby se příběh odehrával ve vnější realitě, byl by naprosto odlišný, stejně jako vývoj vztahu mezi hlavní dvojicí. Ta by musela následovat pravidla společnosti a přípustného chování, zachovávat etické principy. V naší vlastní mysli ovšem nejsme nikým sledováni, neplatí pro nás žádná omezení a můžeme se řídit jen našimi vlastními instinkty či fantaziemi. To je pro nás značně osvobozující, ale zároveň nelze vyloučit ani destruktivní dopady.

Na závěr našeho rozhovoru by mě zajímalo, zda-li již máte v hlavě nápad pro další film. Je vaší ambicí v příštích letech pracovat mimo Litvu, či naopak napomoci vaší kinematografii dále se otevírat světu?

Určitě budu i nadále spolupracovat se svým tvůrčím partnerem Brunem Samperem. Chtěli bychom vytvořit něco více vizuálního a emocionálního, protože pro mě osobně má být film místem fantazie, kde se realita přetváří ve velmi osobní prostředí, v němž může naše představivost volně plynout a kde máme možnost snít. Přitom bych ale chtěla, aby byl příští film trochu temnější, možná aby se postavy chovaly více perverzně (smích). Přijde mi vlastně velmi zajímavé sledovat, co se děje s psychikou člověka, když morálka ustupuje do pozadí. Jestli budou mé další filmy vznikat v Litvě, či mimo ni, to záleží na tom, jaké budou nadále v mé zemi podmínky pro filmaře. Pro mě teď bude především důležité dostat se k větším projektům a mít možnosti dosáhnout toho, co chci. Právě totiž pracujeme s Brunem na projektech, které jsou všechno, jenom ne malé, a pravděpodobnost jejich realizace v Litvě je nyní opravdu omezená.