Vojta Lavička: Nahoru a dolů

„Moje cesta je nestydět se za to, že jsem Rom. Naopak poukazovat na to, kde se dá.“[1]

Šestnáct let sledovala režisérka Helena Třeštíková hrdého Roma, Vojtu Lavičku, nejprve mladíka bez závazků a nakonec dvojnásobného otce. Dokument s příznačným názvem Nahoru a dolů sleduje Vojtovy životní úspěchy i pády a stává se důkazem snahy jednoho člověka něco na světě dokázat. Vojta se prosadil jako hudebník i jako aktivista v otázkách etnické menšiny, již je sám členem. Centrem, kolem něhož se film točí, je právě romská identita. Sám Lavička si už v mládí předsevzal v životě uspět a tím dokázat, že Romové jsou rovnocenní „gadžům“. Jakým způsobem je tedy romská otázka nahlížena a v čem je pro ni dokument přínosný?

Snímek se zabývá Romy optikou jednoho z nich a divák tak může nahlížet komunitu z jejího středu. Dokument přináší příběh Roma, který se ke svému etnickému původu vždy hrdě hlásil a který se snaží odvážně postavit rasistickým předsudkům naší společnosti. Snažil se svou komunitu všelijak podpořit, ať už svým působením na hudební scéně jako romský houslista, prací v rozhlase zaměřeném na romskou problematiku, či jako terénní pracovník Člověka v tísni pomáhající konkrétním rodinám. Film bez příkras poukazuje nejen na nelítostný rasismus majoritní společnosti, ale i na problémy, za které si menšina může sama. Tváří v tvář rodinám závislým na sociálních dávkách Lavička vyjadřuje strach z osudu dalších generací, které nemají vzor ve svých rodičích a nejsou vedeni k práci. Ani společnost jim svými předsudky nepomáhá vyjít z bludného kruhu dávek. Sám Lavička však nikdy nezapřel svou identitu, ani tváří v tvář skutečnému rasismu, jehož obětí se při práci opakovaně stal.  Dokument otevírá také otázku neexistence romské vlasti. Vojtův romský učitel houslí si posteskne, že jejich předci udělali chybu, když si také neurčili nějaké místo jako svou vlast a „neobsadili“ si ho. Film této pravdivé poznámce dodává na významu hned o chvíli později, když žena dotazovaná Vojtou Lavičkou v anketě pro rozhlas hřímá, že by se Romové měli vrátit do své vlasti. Etnickou otázku symbolicky rámuje romská hudba, která se line celým filmem. V neposledním příkladě je romská problematika osvětlena na příkladě kapely Gipsy.cz, která v průběhu filmu vzniká i téměř zaniká.

Film se z Vojty Lavičky nesnaží stvořit uměle pozitivního hrdinu. Ač mnohého dosáhl, mnohé také pokazil a ztratil. Přiznáním omylů a chyb se i jeho osud stává věrohodnějším. Vzniká plastický obraz muže, který je sice schopen reflektovat problémy vlastní komunity, ale zároveň nedovede odolat pokušení, které sám označí za typicky romské. Je neschopen dostát rodinným závazkům a opouští svého prvního syna i jeho matku. Po několika letech tvůrkyni filmu odkrývá svou slupku nadaného hudebníka a angažovaného muže a přiznává se ke gamblerství. Sám toto odhalení komentuje slovy: „Nejdřív jsem před Helenou skrýval věci, na které jsem nebyl hrdý, za které jsem se styděl. Ale postupem času jsem ji začal své třinácté komnaty sám odemykat. Především proto, že čím méně jsem toho skrýval, tím lépe se mi dýchalo a žilo. A také jsem chtěl poskytnout co nejpravdivější výpověď, aby měla skutečnou hodnotu.“[1]

Film Vojta Lavička: Nahoru a dolů zaujme nevšední tematikou a vyzařuje z něj inspirující pochopení jeho autorky pro prohry i výhry protagonisty. Dílo může oslovit i skutečností, že barvitě dokumentuje velkou část života jednoho z nás a naší společnosti jako takové. Paradoxně, je to právě zvolená časosběrná metoda, která zapříčinila největší nedostatek filmu. Prostřednictvím observačního dokumentu stvořeného touto metodou, se „díváme na život tak, jak se žije“.[2] Aby sledovaný životní osud působil přesvědčivě a komplexně, jeho aktéři by měli být sledováni kontinuálně. To je bohužel u dokumentu Vojta Lavička: Nahoru a dolů porušeno. Ona mezera v natáčení byla dána okolnostmi, které Helena Třeštíková objasnila divákům po premiéře filmu na festivalu Jeden svět. Po pěti letech natáčení byly Lavičkovy osudy uvedeny v roce 2001 ve filmu s názvem Být Romem. Režisérka se z finančních a produkčních důvodů nemohla hned pustit do dalšího natáčení. Vznikla tak bohužel několikaletá mezera, která filmu ubírá na kontinuitě a kompletnosti. Divák má pocit, že o něco přichází, film je nepravidelným obrazem Lavičkova života a postrádá jasnou a souvislou dramatickou linii. Film, který je v jiných ohledech chvályhodný, právě kvůli tomu postupně a nenávratně ztrácí divákovu pozornost.