Hledá se prezident: Našli, občané moji? Našli, našli?

Necelé dva týdny po inauguraci prvního přímo zvoleného prezidenta Miloše Zemana přináší režisér Tomáš Kudrna dokument ze zákulisí volebního klání. Je sice pravda, že v okamžiku definitivního uzavření volebních místností, přibližně před měsícem a půl, se asi jen málokterý občan cítil emotivní kampaní nenasycen, ale navzdory tomu je brzké uvedení filmu zároveň velkou výzvou. Divák bude moci z výmluvných střípků konfrontovat vlastní volbu a srovnat mediální a zákulisní obraz jednotlivých kandidátů. Před výzvou stál i režisér Kudrna – ten se vyjádřil, že chtěl vystupovat jako věcný a nezaujatý pozorovatel. Idea je zajímavá a některé nápady slibné, ovšem zcela naplnit tento předpoklad bylo zjevně nad jeho síly.

První kolo: Devět statečných

 V českém (respektive československém) prostředí má „prezidentský dokument“ proslulého a dodnes nepřehlédnutelného předchůdce – film Karla Vachka Spříznění volbou (1968), který rekonstruoval události těsně po odstoupení prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného až do následného zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem republiky. Dlouhá léta uzavřený stranický aparát se v uvolněné atmosféře pražského jara okázale pootevřel, čehož mladý dokumentarista s lehkou kamerovou technikou bezezbytku využil. Vachek zachytil komunistické politiky tak, jak je veřejnost dosud neznala – při kuloárním jednání, vyprávění historek nebo momentech únavy. Neosobní obraz funkcionáře v dobových týdenících nebo na stylizovaných plakátech nahradil více či méně kameru registrující straník, zachycený klidně i s nedopnutým sakem či při nevhodné poznámce: zkrátka člověk.

(Nejen) v tomto ohledu se doba výrazně posunula a obraz politického zákulisí proměnil – denně máme možnost na televizní obrazovce sledovat desítky záběrů politiků při vzájemné rozpravě všeho druhu. V případě současného dokumentu o volebním klání by nebyly plodné ani zlidšťující či osobní momenty jednotlivých kandidátů, protože ty jsou součástí kampaně. Obraz politika je na nich opět plakátově stylizovaný, což dokládalo například posezení v křesle s dcerou ve volebním spotu Miloše Zemana nebo přátelská a nekonfliktní rozprava v útulném bytě v sérii předvolebních rozhovorů Karla Schwarzenberga se Zdeňkem Svěrákem. Jak křečovitě může působit snaha o neformální oslovení, pak v prvním oficiálním spotu předvedl Jan Fischer, když z okna chaloupky tragikomicky ujišťoval, že „já se ale přece vůbec neschovávám“.

Nejvíce stylizované obrazy politiků ale nakonec přinesly předvolební debaty, a proto se právě na ně od první chvíle dokument zaměřil – snažil se narušit dokonale promyšlený mediální obraz a přinést vlastní přesnější nebo výstižnější verzi, která vznikala souběžně s tou mediální. Jinak řečeno: velká část dokumentu zachycuje momenty bezprostředně před zahájením či ukončením rozhovoru nebo pohled na totéž z jiného úhlu (pohledem cizí kamery). V úvodním záběru zaznamenal Kudrna příchod všech devíti kandidátů do předvolebního speciálu Otázek Václava Moravce – za oponou se nervózně nebo razantně tísní devět lidí, kteří po vyvolání moderátorem vstoupí na scénu. Jeden jako druhý přicházejí v ideálním nasvícení a za velkého potlesku, nervozitu či razanci mediální obrazy pomyslně vyretušovaly, zůstal jen úsměv a sebevědomé přistoupení k pultíku. Tyto stylizované výjevy už Kudrna v této fázi tolik nepotřeboval, jeho kamera totiž efektivně figurovala právě za oponou.

Při zachycení prvního kola tvůrce kombinoval toto „komentování“ mediálních obrazů ještě s dalšími postupy. Kudrna ve filmu ponechal velmi zajímavou pouliční debatu prostých občanů – konkrétně mladého příznivce Vladimíra Franze, příznivkyně Jana Fischera a postaršího odpůrce Fischera kvůli jeho členství v KSČ. Potenciál veřejných hádek se zdá jen stěží vyčerpatelný a tiše doufám, že byl vytěžen Filipem Remundou a Vítem Klusákem v souběžně vznikajícím televizním dokumentu Spřízněni přímou volbou (2013). Příznivě působí také zařazení krátkých poznámek politologů, jejichž prognózy a „hlášky“ osvěžily materiál a zároveň mu poskytly serióznější podklad. Kudrna těmito výjevy šetřil a velmi moudře vypustil mediálně vděčné pasáže (například vyřazení třech kandidátů Ministerstvem vnitra po přepočítání volebních archů), aby udržel celistvost a tempo filmu.

V poměrně vyvážené první polovině režisér ponechal prostor všem kandidátům zprvu podle společného klíče (oznámení o zahájení kampaně či sběr podpisů pod kandidaturu). Přirozeně nejmenší prostor dostala Zuzana Roithová, která musela skloubit volební klání s povinnostmi poslankyně v Evropském parlamentu. Délka zachycení ale příliš neovlivňuje promítající se rysy kandidátů, které jsou dostatečně konkrétní a přitom nepůsobí účelově přehnaně – kupříkladu politology často komentovanou gestikulaci Jana Fischera tvůrci vystihli krátkou sekvencí při oficiálním fotografování, aniž by sklouzli k lacinému zesměšnění. Výmluvné byly také scény zachycující vzájemné antipatie Miloše Zemana a Jiřího Dienstbiera, k nimž opět nemusel být přidán sebemenší autorský komentář. Kromě zmíněného nahlížení za oponu dokázal Kudrna místy předat nový význam i odvysílaným pořadům – právě tím, že je nahlížel z jiného úhlu. Přesně to dokládá sekvence jedné z debat, při níž Jiří Dienstbier vyčítá vedle sedícímu Janu Fischerovi členství v normalizační KSČ. Fischer se následně snaží pochopitelně bránit. Standardní televizní či internetový přenos by nejprve zaznamenal detail Dienstbiera u tohoto tvrzení a pak detail Fischera při odpovědi. Kudrna zvolil jinou metodu – polodetail na Dienstbiera i Fischera při celém dialogu. Sekvence po tomto jednoduchém zásahu najednou nese mnohem více významů, neboť můžeme sledovat jak utrápenou gestikulaci Fischera při formulování ostré teze, tak drzý úšklebek Dienstbiera při nejisté odpovědi.

Dokumentarista při střihu pochopitelně znal výsledky, což postupně stále více ovlivňovalo jeho materiál. Od jisté chvíle se z dokumentu vytrácí nakonec předposlední Přemysl Sobotka a kroky Jany Bobošíkové jsou sledovány s ironickou distancí (byť by se dalo namítnout něco o tom, že „kdo s čím zachází…“). Do prvního kola režisér vložil několik prozatím nenápadných paralel pozdějších finalistů – lidová tramvaj s Milošem Zemanem a elegantní „šalina“ s Karlem Schwarzenbergem jsou v porovnání s materiálem následujících minut ještě nadmíru snesitelným a trefným srovnáním.

Druhé kolo: Hodný, zlý a Kudrna

Pokud se autor zaměřil na zákulisní pozorování, tak se pochopitelně nabízí otázka, zda tímto přístupem prozradil něco nového o jednotlivých kandidátech. Osobně si to nemyslím – stylizaci před publikem či televizními kamerami nahradilo více či méně škrobené zaznamenávání skupinky zvídavých dokumentaristů (dopad je v obou případech velmi podobný). Miloš Zeman se nad tímto jevem dokonce sebevědomě pozastavoval, když opakovaně chválil přínos své dcery pro kampaň. Jinak řečeno – před jinými kamerami ironicky komentoval stylizované obrazy, které tvořily jeden z obratlů jeho volební kampaně. Další kandidáti sice takto otevřeně na filmaře nereagovali, ale jen stěží dokázali při jejich přítomnosti nevystoupit z role. Hledat v této oboustranně výhodné a nepsané dohodě „upřímnější“ obraz politika (nebo si dokonce myslet, že takto se kandidát přirozeně chová) je opravdu velmi bláhové a divák čekající momenty odmaskování bude s postupem filmu čím dál více zklamaný. Dokumentaristé sice během šesti měsíců trvajícího monitorování kampaně zaznamenali několik chvil, jejichž vystřižení by si dotyčný kandidát snad dokonce i přál, ale tyto záběry v zásadě neozvláštňují mediální obraz politikova dlouhodobého veřejného působení.

Aby nedošlo ke zmatení – rozhodně tím nechci tvrdit, že měl Kudrna skrytou kamerou objevovat a pečlivě dokumentovat aféry nebo protimluvy kandidátů. Problém tkví v tom, že přenesl tento naivní postup na prostředí volebních štábů. Architekti kampaně jsou zaznamenáni při probírání taktiky, u níž se dokument nejistě tváří, že je autentická. Divák si tedy vyslechne několik povinných technických poznámek (například připomínka ve štábu Miloše Zemana o špatné pozici jejich kandidáta v Praze), které zní jako učesaná verze pro ty naivnější investigativní novináře. Navzdory tomu, že si tvůrci zjevně nedělali o žádném ze štábů přehnané iluze, hrají s nimi tuto neplodnou hru a bezděčně vytvářejí vlastní verzi stylizovaných obrazů. Ve vztahu k nim podvědomě rozlišují minimálně tři typy kandidátů: (a) ten, který se bez svého štábu neobejde (Jan Fischer, Vladimír Franz), (b) ten, který je de facto sám o sobě volebním štábem (Jana Bobošíková, Jiří Dienstbier), (c) ten, který má silný štáb, ale sám je ještě silnější (Karel Schwarzenberg, Miloš Zeman). Třetí typ je důležitý – pomohl do jisté míry vydělit tyto dva kandidáty od svých spolupracovníků. Ve filmu zůstalo poměrně málo scén finálových kandidátů pohromadě s volebním štábem: u těch několika pak, v souladu s touto zjednodušenou logikou, první občas lehce nedoslýchá a druhý často vůbec neposlouchá. V duchu vyváženosti byly přiznány některé fauly obou stran, které ale měly podle všeho ulpět právě na pragmatických štábech. Co je podstatné? Nic už nebrání tomu představit pro druhé kolo jednoho z kandidátů jako myticky čistou postavu, která není spojená s nečistým jednáním štábů a jejíž zákulisní obraz dokonce podle tvůrce filmu pravděpodobně odpovídá tomu mediálnímu.

Druhé kolo postavilo dokumentaristy před více výzev – probíhala hektičtější a stále více improvizovaná a vyčerpávající kampaň, k tomu se přidal nevídaný tlak z mediálního prostoru a společnost byla rozdělená. Právě poslední bod donutil zaujmout Tomáše Kudrnu určité stanovisko, což později učinil podporou Karla Schwarzenberga. Tento krok vůbec nekritizuji – naopak je mi velice sympatický. Připadá mi o poznání poctivější sdělit vlastní názor než pohodlně mlžit a tvářit se přitom jako objektivní pozorovatel. Jenže spolu s tím se měla částečně změnit povaha dokumentu: přiblížit ho subjektivní eseji nebo alespoň vlastní postoj reflektovat. Nic takového se nestalo: tvůrce sdělil názor a tvářil se, že nadále může zůstat objektivní pozorovatel. Je však velmi nepravděpodobné, že tak nedávnou a emotivní událost zobrazí mladý režisér „nestranně“ a poodstoupí od názoru, jenž si dlouhodobým sledováním vytvořil. A výsledek je bohužel ještě horší, než jsem čekal – osciluje mezi rádoby objektivní žurnalistikou a nesolidním upravováním faktů.

Pojďme si to konkrétněji doložit – Kudrna od druhého kola u kandidátů prakticky vůbec nerozlišuje mezi mediální stylizací a škrobením pro dokument. Od převládajícího mediálního obrazu a soustavného pozorování obou finalistů odvodil jejich charakterové vlastnosti na jednoduché ose „dobro-zlo“. První finalista byl zachycen při vznešených okamžicích pro stvrzení aury, druhý schválně při momentech určité ztráty sebekontroly, aby došlo k nabourání mediálního obrazu. Je to celkem mechanické a povrchně stylizované, kvůli čemuž se dokument postupně nestane ničím užitečnějším než zhuštěnou verzí mediálních obrazů. Film rezignoval na to nejpodstatnější, co při prvním kole utvářelo jeho svébytnost – vytvoření jiného obrazu politika v opozici k těm, které nabízela média a kandidát samotný. Poněvadž bylo zjevně složitější dostat se v této fázi ke Karlu Schwarzenbergovi nebo Miloši Zemanovi blíže, tak se většina záběrů ze zákulisí příliš neliší od zkušebních nebo nepoužitých materiálů komerčních televizních stanic. U debat samotných byl použit pouze televizní materiál, takže „jiný úhel“ zmizel.

Kudrna navíc zasáhl do mediálních obrazů a posunul jejich význam. Například první vystoupení Karla Schwarzenberga po vyhlášení výsledků prvního kola sice nahlížel opět ze svého „jiného úhlu“, ale silně pozměnil význam této konfrontace mezi kandidáty, která probíhala právě mediální cestou. Po Schwarzenbergově tezi pro novináře o tom, že Miloš Zeman reprezentuje minulost, by divák očekával záběr na Zemana, který v reakci na to odvětil, že Schwarzenberg zase představuje (podle něj horší) přítomnost. Nic takového se ale neobjeví – namísto toho střih o něco později nekorektně vybral nesouvisející pasáž, při níž se Zeman žoviálně vyjadřuje o Jiřině Bohdalové. Schwarzenberg rázem dostal v dokumentu výrazný prostor pro prezentování svých názorů, které jsou ale zachyceny jako objektivní připomínky – při jednom vystoupení varuje před spojením Zemana a tehdejšího prezidenta Václava Klause. Naopak výroky o spojení ministra zahraničí se současnou vládou nebo ministrem financí Miroslavem Kalouskem zachytil Kudrna předně od členů Zemanova volebního štábu (byť je třeba říct, že i vzkaz ministra zahraničí je zachycen při předchozí konzultaci se štábem). Ten posun byl přesto mimořádný – první stanovisko působilo jako upřímně naléhavý apel občanům, zatímco druhé pouze jako pokrytecké spřádání zákulisních hrátek. Nemá zde cenu se pouštět do polemiky, které z těchto dvou spojení je více oprávněné nebo více zavádějící. Podstatnější je, že obě tato hesla bez rozdílu byla v základní rovině pragmatickou taktikou, jak uškodit protikandidátovi. Režisér filmu toto opomněl a nepřímo řekl, že první je pravda a druhé lež. Názor je to legitimní (mně osobně bližší než opačný výrok), ale měl by se takto chovat nezaujatý pozorovatel?

Paradoxním důsledkem je, že v průběhu nejostřejší fáze kampaně začne být film poměrně únavný. Nepřináší totiž skoro nic nového, jen subjektivně opakuje většinou obyvatel stále ještě pamatované mediální milníky. Nevyužitý zůstal potenciál televizních debat – dokonce i zásadní pasáž o Benešových dekretech byla podivně sestříhána, takže to působí, že Karel Schwarzenberg reagoval na Václava Moravce. Ten sice v debatě téma nastolil, ale Schwarzenberg odpovídal na otázky Miloše Zemana, který se v ten moment velmi neomaleným způsobem ujal pozice moderátora. A zvolit ze závěrečného emotivního duelu pouze předem naučený vzkaz voličům (ještě ke všemu sestříhaný na cca třicet sekund) působilo skutečně jako hodně nepovedený vtip na úkor diváků…

Přesvědčivé a něčím původní bylo ve druhé polovině filmu vlastně jen sledování stranicky ošemetné situace Jiřího Dienstbiera a rozčarování aktivního podporovatele Jana Fischera, který ke konci vedl několik zajímavých rozhovorů, mj. i se svým kandidátem. Samotný závěr pochopitelně nemohl být s ohledem na výsledky vylíčen jako happy end, ale neměl působit ani jako otevřený výraz zklamání, protože masku nestrannosti se tvůrci křečovitě snažili držet až do posledního záběru. Konec je tím pádem velmi mdlý a neupřímný, plně v duchu druhé poloviny filmu.

Co dodat? Tomáš Kudrna nezačal vůbec špatně, ale nakonec sklouzl k nekritickému a zavádějícímu dokumentu, který nedokázal překročit stín vyhrocené kampaně před druhým kolem. Jeho film začal připomínat spíše občanský postoj, což je v obecné rovině zajisté inspirativní, ale pro formát pozorujícího (podle tvůrce vyváženého) dokumentu poměrně nevhodné. Kudrna nepřiznal své zaujetí a lpěním na údajné nezaujatosti se dopustil křiklavých manipulací. Mohl jim přitom zabránit velice snadno vyjádřením svého postoje. Okamžitá reflexe tak vypjaté události je skoro z principu do jisté míry předpojatá, týká se to nejen filmu, ale také kupříkladu této recenze. Nenapadlo by mě prohlásit, že jsem zde zhodnotil politiky a jejich obrazy vyváženě, a jsem na pochybách, zda je tato forma zdánlivé autorské distance vůbec vhodná. Zdá se mi spíš módní snahou o objektivitu za každou cenu, která začala být od určité chvíle na obtíž. Tato metoda nemohla prezidenta “najít”, protože v nejdůležitějším okamžiku se tvůrci rozhodli (i vlivem vnějších okolností) přestat hledat v oblasti, která jim přinesla nejvíce výsledků – tedy za oponou.

Nezbývá mi než doufat, že proklamovaná teze o vyváženosti byla pouze reklamním trikem, jak dostat do kina obě skupiny znesvářených voličů. Tím by se mnohé vysvětlilo, byť na výsledné podobě to nic nemění. Pokud tomu tak ale není a režisér si tímto způsobem představuje vyváženost, tak je to opravdu tristní. Nepochybuji o tom, že za několik let se bude jednat z logiky zobrazené věci o cenný dokument (doby) a rád se na něj s odstupem opět podívám. Nicméně pouze jako na trefné připomenutí vyhrocené a jednostranné rétoriky, která se tváří, že taková není. Možná právě v tomto se film Hledá se prezident nakonec přiblížil volební kampani vlastně nejvíce.

P. S. – v prvním kole jsem volil Jiřího Dienstbiera. Ve druhém kolem jsem nevolil Miloše Zemana.