Domů » Literatura, Recenze

Literatura: Jeanne Rucar de Buñuel – Vzpomínky ženy bez piana

V nakladatelství Casablanca, jež se zaměřuje na filmovou literaturu, vyšla na konci loňského roku kniha vzpomínek manželky Luise Buñuela Jeanne Rucarové, kterou napsala ve spolupráci s mexickou novinářkou Marisol Martín del Campovou. Již na konci 80. let v češtině vyšly memoáry samotného Luise Buñuela nazvané Do posledního dechu. V nich však bylo mnoho bílých míst, především, co se týče Buñuelova soukromého života, a právě tyto mezery zčásti vyplňují Vzpomínky ženy bez piana. Nejsou však zaměřeny pouze na osobnost Buñuela, ale jde především o intimní zpověď ženy, která velkou část života prožila ve stínu svérázného umělce.

Ačkoliv Jeanne Rucarová nikdy nezalituje, že se za Buñuela provdala a prožila po jeho boku 53 let, tak z jejích slov vysvítá jeho nový, českému čtenáři dosud neznámý obraz. Ukazuje se, že na veřejnosti zdánlivě volnomyšlenkářský bohém pohrdající konzervativními hodnotami vyznával v soukromí spíše tradiční patriarchální pojetí manželského svazku. Zakazoval své nadané manželce většinu jejích aktivit – kromě všestranného uměleckého talentu byla také schopnou gymnastkou, dokonce získala v roce 1924 bronzovou medaili na olympijských hrách v Paříži. Buñuel byl soudě podle jejího vypravování také velice žárlivý, netolerantní, přísný a někdy až despotický. To dobře ilustruje i příhoda, kdy Buñuel jednou při návštěvě přátel vyměnil manželčino piano za tři lahve šampaňského (odtud pochází i název knihy). Sama Rucarová přiznává, že vzpomínky napsala tak trochu natruc svému zemřelému manželovi a věděla, že by s jejich vydáním nesouhlasil. Když však píše o negativních vlastnostech svého partnera, neopomene vzpomenout také na ty pozitivní: „Byl žárlivý, panovačný, ale taky něžný, veselý a měl smysl pro humor. Patrně taky moje poslušná nátura přispěla k tomu, že jsme se nikdy nehádali.“ (s.90)

Vzpomínky Luise Buñuela se vyznačovaly mimo jiné tím, že v nich příliš nemluvil o svých filmech, ale mnohem více sám o sobě, o svých myšlenkách a názorech. A v této oblasti nejsou Vzpomínky ženy bez piana o nic sdílnější, spíše naopak. Jeanne Rucarová byla natolik vzdálena světu manželových filmů, že často úplně zapomínáme na to, čí manželkou vlastně byla. Buñuel totiž práci a soukromí přísně odděloval a manželku do svého života filmaře příliš nepouštěl (snad s výjimkou raných filmů Andaluský pes a Zlatý věk, u kterých Rucarová Buñuelovi asistovala a zahrála si i malé role). Rucarová tedy maximálně vypráví o tom, jak se několikrát byla podívat na místo natáčení nebo mluví o svých přátelských vztazích s mexickými umělci nebo o tom, jak se v meziválečné Paříži setkala s významnými postavami tehdejší umělecké scény. Tím pádem není tato kniha určena pouze filmovým fanouškům a odborníkům, kteří se toho chtějí dozvědět co nejvíce o osobnosti Buñuela, ale lze ji číst také prostě jako vzpomínky stárnoucí ženy, která prožila zajímavý, byť ne přímo napínavý život ve čtyřech různých zemích (narodila se ve Francii, ve 30. letech krátce pobývala v Madridu, za 2. světové války žila v USA a od roku 1946 až do své smrti v roce 1994 přebývala v Mexiku). Nepříliš rozsáhlá kniha rozdělená do krátkých kapitol je sama o sobě skutečně čtivá, vyhýbá se laciným senzacím, je uměřená a dobře odráží subtilní povahu své autorky.

Za zmínku také jistě stojí velice povedené grafické zpracování knihy, kterého se ujal Bohdan Heblík. Kniha rovněž obsahuje pozoruhodnou fotografickou přílohu z rodinného archivu Buñuelových, dále výběrový biografický rejstřík, který čtenáři výrazně usnadní orientaci ve jménech mexických umělců, prolog Marisol Martín del Campové a v neposlední řadě krátký doslov Buñuelova staršího syna Juana Luise. Ačkoliv Vzpomínky ženy bez piana nejsou knihou, kterou by musel mít každý filmový fanoušek ve své knihovničce, tak jde rozhodně o přínosný a pečlivě připravený vydavatelský počin, vhodný především jako pandán k četbě přeci jen o něco atraktivnějších Buñuelových pamětí.

(Jeanne Rucar de Buñuel – Marisol Martín del Campo, Vzpomínky ženy bez piana. Můj život s Luisem Buñuelem. Praha: Casablanca 2012, 168 s.)

Ferdinand Fořt

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 12. 3. 2013 ve 14.58 a zařazen do kategorie Literatura, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.