Domů » Festivaly

Febiofest 2013: Tipy IndieFilmu

Rozbitý svět
Febiofest je každoročně nabitý k prasknutí pestrou škálou snímků a nastudovat program dá zabrat i těm nejzarytějším milovníkům filmu. Nechť je vám následující výběr naší redakce užitečnou radou při listování festivalovým katalogem.

Rozbitý svět (Broken; Rufus Norris, 2012)

V soutěžní sekci Nová Evropa se můžete těšit na čtrnáct snímků prvních, případně druhých, filmů mladých začínajících tvůrců. Velkou Británii zastupuje debutující režisér Rufus Norris, jehož snímek Rozbitý svět již byl oceněn na British Independent Film Awards jako nejlepší britský nezávislý film roku. Tento skalp si vysloužil díky sondě do mikrosvěta jednoho sousedství, viděného očima školačky Skunk – přátelské všímavé dívky,mimo jiné cukrovkářky. Osobní dramata obyvatel čtvrti se navzájem dostávají do střetu a podobně jako časovaná bomba směřují k nenadálému výbuchu. Vedle bezprostřední mladičké Eloise Laurence, představitelky Skunk, se na plátně vystřídajíi známí britští herci Tim Roth, Cillian Murphy nebo Rory Kinnear. Některé prvky námětu mohou divákům připomenout Americkou krásu(1999) režiséra Sama Mendese, na rozdíl od ní je však britský Rozbitý svět o poznání syrovější.

Peppermint frappé (Peppermint Frappé; Carlos Saura, 1967)

Mezi hosty letošního ročníku Febiofestu bude i herečka Geraldine Chaplin, jíž je věnována sekce Pocta: Geraldine Chaplin. Dcera geniálního komika němé éry Charlese Chaplina své herecké umění předvedla v bezpočtu snímků. Na přelomu 60. a 70. let se prosadila ve filmech španělského režiséra a jejího tehdejšího partnera Carlose Saury. V surreálně laděném snímku Peppermint frappé ztvárnila dvojroli osudových dívek pohrávajících si s city a touhami hlavního hrdiny, fetišisticky posedlého lékaře. Drama obdrželo v roce 1968 na Berlinale Stříbrného medvěda za režii. O tom, že se hereččin šarm dodnes nevytratil, se budete moci přesvědčit i v nových filmech Co kdybychom žili společně (2011), Americano (2011) a Nic nás nerozdělí (2012).

Na druhé straně kopců

Na druhé straně kopců (Dupa dealuri; Cristian Mungiu, 2012)

Náročnějším divákům můžeme doporučit nový stopadesátiminutový opus Cristiana Mungiu (Zlatá palma za 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), se kterým loni soutěžil v Cannes a odvezl si odtamtud cenu za nejlepší scénář a také hereckou cenu pro dvojici titulních hereček. Alina (Cristina Flutur) se ve filmu vrací z Německa do rumunských hor, aby odsud odvezla svou milovanou přítelkyni z dětství Vojčitu (Cosmina Stratan). Zjišťuje však, že Vojčita mezitím vstoupila do ortodoxního kláštera a oddala se víře v Boha. Alina se rozhodne podstoupit těžkou zkoušku a bojovat proti fanatickému režimu místních obyvatel, kterým vládne pevnou rukou kněz. Na druhé straně kopců slibuje silný psychologický příběh s nejednoznačným vyzněním.

Vášeň (Passion; Brian De Palma, 2012)

Hollywoodský veterán Brian De Palma do svého nového thrilleru s erotickým nádechem, který je remakem francouzského filmu Zločin z lásky (2010), obsadil dvojici v současné době populárních hereček Rachel McAdams (Na odstřel, To theWonder) a Noomi Rapace (trilogie Millenium). Bezskrupulózní kariéristka Christina (McAdams) ukradne nápad své asistentce Isabelle (Rapace) a poté ji i veřejně poníží. Zpočátku naivní asistentka si to však nenechá líbit a přichystá odplatu. Jméno na režisérské stoličce a zveřejněný trailer slibují přinejmenším velkou šanci k tomu, že budeme moci sledovat napínavý žánrový kousek s promyšlenou zápletkou, typicky depalmovsky temnou atmosférou a řadou nečekaných zvratů.

Snílci

Zpívání v dešti (Singin’in the Rain; Gene Kelly, Stanley Donen, 1952)

V sekci Od swingu k rapu věnované filmům s hudební tématikou se můžete dočkat jednoho z nejslavnějších hollywoodských muzikálů, Zpívání v dešti. Snímek plný ikonických tanečních čísel vtipně odhaluje zákulisí Hollywoodu v období nástupu zvukového filmu a ukazuje ohromné množství úskalí, které přechod z němé éry do zvukové obnášel. V době, kdy v Hollywoodu probíhal mccarthyovský hon na čarodějnice (Gene Kelly i oba scénáristé měli vleklé problémy s Výborem pro neamerickou činnost), Zpívání v dešti přišlo s nostalgicky zabarvenou oslavou zlatých časů studiového systému. Hravost, živelnost a technicolorová barevnost vytvářejí kontrapunkt k atmosféře strachu, jež v Hollywoodu 50. let panovala. Bylo by však chybou snímek chápat jen jako zábavnou ódu na staré zlaté časy –Zpívání v dešti je především působivou reflexí filmového média jako takového. Nejenže odkrývá zákoutí hollywoodského star systému 20. let, odhaluje také prostředky, jakými film manipuluje se skutečností, a tím zpochybňuje iluzi reálnosti filmového světa.

Snílci (The Dreamers; Bernardo Bertolucci, 2003)

Zatím předposlední film legendárního italského auteura Bernarda Bertolucciho (Konformista, Poslední tango v Paříži) se odehrává v roce 1968 na pozadí pařížských studentských bouří. Komorní, eroticky laděné drama vypráví o mladém Američanovi Matthewovi, který během studijního pobytu v Paříži tráví čas s bohémskými dvojčaty Isabelle a Theem, jež k sobě mají blíže, než by bylo u sourozenců obvyklé. Hrdiny spojuje odpor vůči politickým autoritám a láska k filmovému umění. Jejich volný čas vyplňují nekonečné diskuse o oblíbených režisérech (od Keatona po Godarda), napodobování scén ze slavných filmů či sexuálně motivované hry. Snímek sdílí mnohé motivy s dalším slavným dílem o francouzské revoluční mládeži, Godardovou Číňankou (1967). V obou filmech se za politickým radikalismem a nevázaným životním stylem postav skrývá zmatenost a názorová neukotvenost. Snílci zaujmou svým cinefilským nadšením a mistrně zvládnutou formální stránkou (všudypřítomná barevnost, rozmáchlé kamerové jízdy v exteriérech, efektní prolínání dějových scén se záběry ze starších filmů), pro Bertolucciho tvorbu tak typickou. Film bude uveden v sekci věnované Jeremymu Thomasovi, proslulému britskému producentovi, který je zodpovědný např. za Bad Timing(1980) Nicolase Roega, Křik (1978) Jerzyho Skolimowského nebo Posledního císaře (1987), Bertolucciho komerčně nejúspěšnější film.

Velký večer

Velký večer (Le grand soir; Gustave de Kervern, Benoît Delépine, 2012)

Pokud se dostane jeden bratr do úzkých, měl by mu druhý nabídnout pomocnou ruku. Může však punker usedlému prodavači matrací vůbec porozumět? Životním nadhledem a jemným humorem protkané příhody dvou excentriků asi nevstoupí do dějin (ani filmových, ani „febiáckých“), ale svou žánrovou vyvážeností a nenuceností zpříjemní váš den. Uprostřed festivalu, kdy je nebohý divák atakován tucty uvědomělých výpovědí, to není zrovna málo. Leč abychom nezastírali – i zde se podnikne protest proti systému. Takový nenucený a vyvážený.

Všechno co mám rád (Všetko čo mám rád; Martin Šulík, 1992)

Životní krize – bez práce a po rozvodu, vzdalující se otci i synovi. Není to nic příjemného a Martin Šulík nepodává hrdinovi ani divákům spolehlivý lék. I když možná pokradmu ano – utišujícím prostředkem by mohlo být poutavé vyprávění, podmanivé pohledy nad obzor, rozmanité slovní hříčky a naordinovaný klid plynoucí z každého momentu. Šulík nechává Juraje Nvotu vysvětlovat své postoje těm blízkým, co chtějí porozumět. Ve vztahu k divákům se chová podobně, řekněme tedy, že by mohl mít hodně blízkých.

Lore

Laponská odysea (Napapiirin sankarit; Dome Karukoski, 2010)

Letošní Febiofest se výrazně zaměřuje na poslední dobou velmi zajímavou a různorodou finskou kinematografii. Doporučeníhodných filmů je v tomto výběru mnoho, například ve speciální sekci zaměřené na úspěšného producenta Tero Kaukomaa stojí za pozornost počiny neopakovatelně mísící importovaná žánrová pravidla se svéráznými finskými reáliemi. Ze sekce Cesta na sever – zaostřeno na Finsko doporučujeme ztřeštěnou „buddy“ roadmovie Laponská Odysea, která se stává unikátním katalogem „typického Finska“ a bez zábran využívá celou řadu stereotypů k vytvoření řetězce neuvěřitelných dějových situací. Přitom vše začíná nevinně a nenápadně – protagonista není schopen splnit koupí satelitu přání své přítelkyně a pro záchranu vztahu je nucen se v neproniknutelné temnotě severské noci a uprostřed polárních pustin pokusit o nemožné – sehnat ve vražedném časovém limitu tento zásadní předmět. Svěží a zábavný snímek slibuje nekorektní humor i melancholické podtóny, originální náhled na vztahové téma a samozřejmě také soby, saunu, ruské turisty, vyvinuté Švédky či magickou polární záři.

Lore (Lore; Cate Shortland, 2012)

Jestli vám přijde téma osudů jednotlivců v nelidském kontextu druhé světové války po mnoha zpracováních vyčerpané a nepodnětné, dejte mu ještě jednu šanci. Tu nabízí australsko-německá koprodukce Lore režisérky Cate Shortland. Nejenže jde o výsostně pocitový příběh s opravdu silnou atmosférou, prokazující zběhlost v čistě vizuálním a evokativním vyjadřování, ale i samotný náhled na poražené Německo slibuje nevšední zážitek. Hlavní postavou je totiž dospívající dcera zajatých nacistických rodičů, která je ponechána se čtyřmi mladšími sourozenci napospas osudu. Důsledky pevné ideologické výchovy na ničivé pouti skrz trosky Říše narážejí na důkazy zvěrstev hitlerovského Německa. Náhle se dívka musí v přímé interakci vyrovnat i s problémem holocaustu. Ke skupince se totiž přidá židovský mladík, který dívku zároveň fascinuje i znepokojuje, a její důvěra, na níž závisí samotné přežití, prochází palčivou zkouškou. Snímek slibuje velmi intimní a emotivní ztvárnění tohoto dilematu bez zbytečné doslovnosti, které by mělo působit přes srdce, a nikoli skrze explicitně vyslovené morální kategorie.

Zatímco

Zatímco (Meanwhile; Hal Hartley, 2011)

Snímek Zatímco znamená po dlouhé době návrat Hala Hartleyho – ikony amerického nezávislého filmu – k většímu projektu. Ikony, která se zvláštním způsobem neustále pohybuje na pomezí kultovní slávy a bezelstného zapomnění. Hartleyho tvorba je opatřena výrazně osobním rukopisem, jakoby do sebe uzavřeným universem určeným vlastními pravidly. Proto Hartleyho filmy ocení ponejvíce diváci, co už mají s jeho díly nějaké zkušenosti (doporučujeme začít již od jeho kořenů v druhé polovině 80. let). Avšak snímky tohoto čahouna bývají takřka vždy divácky přístupné, předešlá obeznámenost není podmínkou, nýbrž svého druhu privilegiem. Na přelomu tisíciletí Hal Hartley v určitých ohledech pozměnil svůj styl, hlavní raison d’être Hartleyho svébytných fikcí ale přetrvává – zvláštní smysl pro humor založený na více či méně absurdních situacích a dialogových výměnách postav, které jsou protknuty hlubšími filosofickými přesahy. Kdo má rád Wenderse, Tarantina, Antonioniho či Godarda, neměl by být zklamán.

Autoři textu: Štěpánka Součková, Ferdinand Fořt, Jiří Anger, Martin Mišúr, Jakub Jiřiště, Jiří Blažek

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 6. 3. 2013 ve 16.30 a zařazen do kategorie Festivaly ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.