Berlinale 2013: Skromná dramata uprostřed festivalového ruchu

V rámci festivalu Berlinale se diváci mohli setkat s mnoha filmy v samotné soutěži (ale i mimo ní), které svou pozornost nesoustředily na výpravnost a akci, ale spíše se zaměřily na vnitřní stavy svých hrdinů. Mezi zástupce tohoto proudu jsme vybrali soutěžní snímek pronásledovaného režiséra Jafara Panahiho a vnitřní drama rozvedeného páru ve filmu španělské režisérky Isabel Coixet.

Pardé (Jafar Panahi)

Skrze mříže sledujeme příjezd prvního návštěvníka do opuštěného domku na pláži. Jakmile vejde, zatáhne se závěs a kamera se začne líně přesunovat k neznámému muži, který ze své tašky vyndává svého psího společníka. Kamera uvězněná mezi čtyřmi stěnami domu ani jednou neopustí tento prostor a ne nadarmo divákovi připomíná osud samotného Panahiho. Íránský režisér má již od roku 2010 zákaz jakékoliv umělecké činnosti a je mu nařízeno domácí vězení (více se můžete dočíst zde). Film Pardé (uváděn s příznačným anglickým názvem Closed Curtain – Zatažený závěs) představuje režisérovu odpověď na zákaz tvorby. Uvedení v rámci festivalu Berlinale a jeho ocenění soškou Stříbrného medvěda za nejlepší scénář svědčí o přetrvávající dlouholeté podpoře íránského režiséra ze strany berlínského festivalu.

Ilegálně natočený Panahiho film nelze posuzovat jako samostatný útvar nezávislý na jeho osobní situaci. Bez jakéhokoliv ponětí o režisérově věznění by snímek působil jako jedno z mnoha dalších děl pojednávajících o tvůrčí krizi autora (vzpomeňme například nedávný pokus Ki-duka Kima ve snímku Arirang). Nicméně s touto znalostí Pardé působí jako velmi hořký vzkaz nadaného tvůrce, který nehodlá vzdávat boj proti vládní represi.

Ačkoliv byl Panahi limitován prostorem svého domu, podařilo se mu hravě propojit imaginaci se svojí momentální osobní situací. Trpký podtón příběhu ale dodávají okolnosti, se kterými se potýkají hlavní postavy, včetně režiséra. Panahi nechává do svého filmového světa nepřímo pronikat i realitu přítomnou za zdmi domu. Strach z udání, pronásledování policií nebo nedůvěra v lidi ze svého okolí utváří pocit sklíčenosti. Tyto okolní vlivy divák vnímá skrze chování hlavních postav nebo pomocí zvuků pronikajících zvenčí. Z takového zpracování velmi intenzivně cítíme režisérovu chuť tvořit, kterou výrazně omezují vnější hrozby. I přesto snímek nepřipomíná bezmocný nářek utlačovaného, ale naopak v sobě ukrývá vzdor a naději. Symbolem protestu se stává přítomnost psa. Íránské právo zakazuje chovat psy jako domácí mazlíčky, proto role zvířete představuje provokaci vůči tamnímu režimu (ostatně stejně jako existence filmu samotného).

Ayer No Termina Nunca (Isabel Coixet)

Apokalyptický úvod filmu Včerejšek nikdy nekončí španělské režisérky Isabel Coixet vytváří klamné očekávání, že půjde o epický příběh plný drásavé kritiky vůči rozvrácené španělské společnosti. Zpravodajský komentář v prvních minutách popisuje Španělsko v roce 2017. Ze zpráv se dozvídáme o katastrofálním ekonomickém propadu této jižanské země. Komentátor ranních zpráv dokonce vítá posluchače slovy, že Španělé se do nového dne probudili zase o něco chudší. Tímto dramatickým úvodem režisérka pouze zveličuje současnou situaci ve společnosti a připravuje si prostor k rozehrání intimního dramatu rozvedeného páru (v hlavních rolích Javier Cámara a Candela Peña).

Isabel Coixet se po dlouhé době vrací k námětu s kořeny ve španělské kultuře, navíc výhradně se španělským hereckým obsazením. Režisérka se již svými prvními filmy dokázala prosadit v USA, proto dosavadní většina jejích děl vznikla tam a převážně s americkými herci. Vždy se ale jednalo o podobně křehká dramata jako v jejím nejnovějším počinu. Včerejšek nikdy nekončí velmi minimalisticky pojatými kulisami zdůrazňuje vnitřní konflikt mezi bývalým párem. Pomineme-li úvodní intro, zbytek scén se prakticky odehrává pouze ve třech blíže nespecifikovaných prostorech. Bez dalších rozptýlení se tak do popředí dostává pečlivě vystupňovaný příběh dvou charakterů postavený na dialozích a hereckých výkonech. Toto divadelní pojetí (protkané flashbacky) nemusí leckomu vyhovovat. Včerejšek nikdy nekončí rozhodně netíhne k většinovému zpracování současných španělských filmů (například snahou připodobnit své filmy hollywoodské produkci nebo tendencí zdůraznit za každou cenu španělský temperament), naopak svým pojetím připomíná jižanskou verzi Bergmanových děl. Coixet se nezaměřuje pouze na vnitřní stavy hrdinů, navíc na ně nechává působit i vnější okolí, čímž postavám dává širší rozměr.