Hon: Oslava čistého řemesla

Hon (2012) je šestým celovečerním snímkem dánského režiséra Thomase Vinterberga. Osobitý tvůrce je znám především coby spoluautor manifestu Dogma 95, k jehož prosazení na konci devadesátých let významně přispěl natočením sugestivní Rodinné oslavy (1998). Od té doby nevytvořil srovnatelně vyzdvihované dílo, byť pro mezinárodní filmové festivaly je nadále stálicí. V aktuálním filmu se Vinterberg vrací k některým osvědčeným postupům; současně se ve snímku odráží vývoj, jaký autor za ta léta ušel. Jakožto jeden z autorů radikálního manifestu prokazuje, že nekompromisní a psychicky těžce stravitelné dílo se dá natočit několika způsoby.

Je to skutečné?

V polovině sedmdesátých let dokázal jistý mladý americký režisér přesvědčit publikum po celém světě, že není nutné původce strachu vidět, abychom se ho mohli panicky bát. Maketu žraloka Steven Spielberg v Čelistech (1975) divákům sice nakonec ukázal, ale neohrozil vybudované napětí laciným vystrašením na jedno použití – věděl totiž, že strach již vytvořil v mysli každého konkrétního diváka. Několik let předtím chodil Jean Gabin pomalu po Montpellier a snažil si představit zlo, jemuž podléhal jeho chráněnec Alain Delon. Ve filmu Dva muži ve městě (1973) byl nakonec bývalý trestanec Delon bezohledným policejním komisařem uštván, aniž by se jedna ze zúčastněných stran dopustila čehokoli protiprávního – komisař měl pouze obavy a dělal svou práci, a bývalý vězeň se neobratně snažil začlenit do společnosti. Pro vnější pozorovatele tohoto honu (pro jednou je lepší nepoužít slovo divák) musí být především zdrcující sledovat pomalu pracující mechanismus, který spěje k neodvratnému konci bez možnosti nastavit zpětný chod. Vinterberg udělal totéž – popsal plíživý a přitom velmi konkrétní mechanismus do všech podrobností.

Rozvedený Lucas (Mads Mikkelsen) žije v malém městě, pracuje jako pečovatel ve školce a zdánlivě nic nenasvědčuje tomu, že by měl být budoucím krmivem pro místní fanatické lovce. Jenže stačí jedna malicherná lež, aby se Lucas proměnil z bezúhonného a respektovaného jedince v pravý opak – psance mimo komunitu. Proti nařčení děvčátka ze školky se Lucas nemůže bránit („Děti taktonelžou“), a proto může nastat druhá fáze: vytahování starých ran, náhlé oživení dosud tolerovaných podivností. Záměr vypravěče je jasný – podat veškeré potřebné indicie, aby byl postup událostí dokonale přehledný. V Honu se ani na okamžik neztratíte, naopak většinu podstatných argumentů k zahájení štvanice dostanete pokud možno slovně podložených. Precizně vystavěné vyprávění zdobilo už Vinterbergovo předchozí Submarino (2010), ale zdejší posun zachází ještě dále. Je pozoruhodné, jak si dokáže tvůrce „neotesané“ Rodinné oslavy ohlídat všechny stylistické náležitosti. Dlouho jsem bezvýsledně přemýšlel nad nějakým nevhodným střihem nebo třeba nadbytečným záběrem. Film je formálně precizní do takové míry, že pokud by šlo pouze o to, jak vypadá a funguje, tak je možné jen chválit.

Byli jsme to my?

Vinterbergovi jde více o mechanismus štvanice než její vizuálně atraktivní průvodní jevy (hořící pochodně, řvoucí dav). Zaměřil se na postavy vcelku nenápadné a ani konkrétní škatulky (mstivý syn, úzkoprsá učitelka ve školce) neobsadil výraznými typy. Ideální obecenstvo v sále vnímá zdánlivě autentickou situaci běžných lidí. Široké modelové publikum je možná důvodem toho, proč Vinterberg ve svém zcivilnění zašel místy až příliš daleko – ve filmu je nepřiměřeně mnoho dětských a němých tváří stejně jako jiných roztomile působících útoků na nízké pudy. Jenže právě v souvislosti s těmito svého druhu instinkty se nabízí zásadní protiargument, který velmi jednoduše odhalí, o co tvůrcům vlastně šlo – není mechanismus honu v samé podstatě záležitostí nízkých pudů?

Lucas žije v komunitě, která tráví volný čas lovem lesní zvěře. Náš hrdina nemá problém zastřelit jelena a jeho nejlepšímu kamarádovi důsledně ctícímu morálku visí na zdi asi pět zvířecích hlav. Film ovšem nízké pudy nejen vyvolává, ale navíc ukazuje jejich přítomnost všude kolem nás – pronikají do hlučných kamarádských soutěží u piva, do většiny společenských setkání i laškování dětí s Lucasem, které ho chtějí při příchodu do práce kamarádsky povalit a „umlátit“. Divák sleduje povědomé každodenní rituály, které mají prokázat, že chování obyvatel města při lovu člověka zase není tak nečekané. Film nás tímto přesvědčuje, že jsme začleněni do společnosti, která má pořádání štvanic vepsané v žebříčku hodnot jako formu odplaty za určité bezpráví. Žraloka, který nenápadně proplouvá naším hodnotovým nastavením, si můžeme toliko domyslet, ale v mezních situacích přestává být maketou.

Je to jen film o obyčejných lidech

Perzekvovaný americký scenárista Dalton Trumbo pronesl s odstupem o antikomunistickém tažení padesátých let následující výrok: „Ničemu by neprospělo, kdyby se hledali darebáci nebo hrdinové, protože tam nikdo takový nebyl. Byly jen oběti.“ Tendence poukázat na konkrétního viníka a zabarvit či jinak odlišit zástupce dobra a zla je asi přirozená reakce na jakékoli bezpráví. Frustraci a nepříjemné pocity ale vzbuzuje Hon právě proto, že se označení chybně jednajících protagonistů programově vyhýbá – zapomeňte na hlučné fanatiky s vidlemi v ruce, co trousí šovinistická hesla. Vinterberg relativizuje negativnost sporně jednajících postav, neboť postupuje ve shodě s tezí Jeana Renoira: „každý má své důvody“. Posuňme tyto úvahy ještě dál – každý má totiž dobré a obhajitelné důvody. Precizní scénář neumožňuje kritizovat jednotlivce, protože ten pouze naplňuje systém sdílených hodnot. Režisér rozpracovává do detailu každý bod „obžaloby“ proti Lucasovi, aby mohli samozvaní soudci vynést pomyslný rozsudek zcela podle práva. Dále Vinterberg velmi jízlivě pracuje s diváckým sklonem k unáhleným závěrům – například při scéně shledání se synem jej Lucas stiskne tak silně, dlouze a melodramaticky, že v mysli diváka zavdá přinejmenším další rozměr podezření: co kdyby přece jen…

Touto pečlivou hrou s očekáváním diváků se Vinterberg vrací ke kořenům. S Rodinnou oslavou sdílí Hon ústřední téma zneužívání a rovněž několik působivých scén – především jistou neodbytnost Vinterbergových hrdinů, kteří jsou vyhazováni z oslavy nebo supermarketu, ale vždy se zdánlivě zbytečně vrací. Každý z nich se pozvolna mění v důsledku prožité zkušenosti. Meze této metody máme možnost posoudit v případě Lucasova syna: vlepením této neobyčejně šablonovité postavy se zvýraznil pragmatický přístup k látce. Hon je bezchybné řemeslo zkušeného profesionála, ale čiší z něj pragmatismus, což u dříve nekompromisního tvůrce mírně zamrzí. Dokonce by se dalo říct, že vděčné emotivní pasáže si berou svou daň v obraze nepravděpodobně typizovaných protagonistů – kupříkladu jeden z nejagresivnějších obyvatel ve městě je prototypem nepříliš inteligentního hromotluka. Tento člověk se však projevuje celkem mírně – působí jako přidušený archetyp něčeho, co nedostane prostor k rozvinutí. Přehnaná míra opatrnosti ve vztahu k postavám jim paradoxně ubírá na životnosti, protože brání projevům jakýchkoli výrazných patologických rysů. Na základě filmu by se mohlo zdát, že společnost jako taková je patologická, ale lidé v ní úplně normální.

Thomas Vinterberg proto dosáhl nejpřesvědčivějšího výsledku u toho, komu je věnován minimální prostor – nenápadné postavy, která si zachovává hledisko ideálního diváka v sále. Lucasův kamarád Bruun (Lars Ranthe) si v komunitě vypěstoval určitý respekt, jak svým chováním a inteligencí, tak i majetkem. V momentu největšího ohrožení u něj Lucas nalezne azyl a doporučení, jak se chovat v nejbližších hodinách a dnech. Bruun před ním rozebere celý mechanismus honu na čarodějnice a v žertu varuje kamaráda, když opět mohutně stiskne svého syna. Až do konce nenasvědčuje nic tomu, že by se proti Bruunovi někdo postavil, přesto tento člověk svou autoritu veřejně neuplatní. Odmítne být hrdinou, protože kolem sebe nevidí darebáky, jenže právě proto jeho pomoc v dlouhodobější perspektivě postrádá smysl. Bruun zastupuje netknutého diváka v kině – sleduje a rozumí, leč nedokáže pomoci. Svou inteligencí, poskytnutím první pomoci a přesným popisem situace však dokonce více než kdo jiný legalizuje ty předpoklady, na nichž každá štvanice stojí.

Dánský režisér si s diváky hraje vskutku mistrně – předpokládá identifikaci s těmi typy postav, které bychom za jiných okolností mohli považovat za reprezentanty nás nebo našich známých. K postavě Bruuna přidává autorské hledisko, a tedy stejnou míru vědomí o mechanismu, jakou má divák. Bruuno pomáhá Lucasovi jen v soukromí, aniž by se měl stát v očích publika spoluviníkem. Naopak, podle všeho bychom měli s jeho nepříjemnou pozicí soucítit – vždyť, kdo by se postavil proti sobě samému nebo komusi blízkému? Bruunovi mohla být vzata odpovědnost jednat jen tím, že by tak činil proti „dobrým lidem“. Jenže pak dostává výše zmíněná opatrnost vůči agresivně jednajícím postavám podivný nádech. Sugeruje, že nenormální hon pořádá automaticky normální zástupce komunity, pokud k tomu dostane pádné důvody. Darebáci a hrdinové v tomto mechanismu možná opravdu neexistují, ale jsou v něm jen obyčejné a stroze neutrální typy? Navzdory dokonalému vtažení do situace mám dojem, že se vykonstruovanost projevuje nakonec právě ve vztahu k postavám: pro silnější emocionální dopad postihuje právě ty figury, k nimž se upínáme jakožto morální instanci (vyhrotit situaci musí zrovna psycholog nebo zkušená učitelka).

Neutrální stylistické prostředky jsou posléze zcela logické. Hon není určen jenom pro náročné návštěvníky filmových festivalů, nýbrž se snaží podřídit pokud možno každému divákovi. Modelové publikum je však vehementně ujišťováno, že se dívá na nevšední zkušenost běžné komunity, tedy i té své. Argumenty jsou silné, ale jestli více ploché než trefné, nebo naopak, to ať určí každý sám – Hon je natolik kvalitní filmové řemeslo, že si takové posouzení určitě zaslouží.