Mistr: Andersonův Masterpiece?

„Lidé jsou tak nevyhnutelně blázniví, že nebýt blázen by znamenalo bláznit jiným způsobem.“

Blaise Pascal

Paul Thomas Anderson, režisérský samouk z Los Angeles, je jedním z těch současných auteurů, kteří zřetelně vycházejí z tvorby starých mistrů, aniž by mohli být nařčeni z ustrnutí v minulosti. Zatímco Hříšné noci (1997) či Magnolia (1999) byly oprávněně kritizovány za napodobování postupů Scorseseho a Altmana, bizarní romantická komedie Opilí láskou (2002) znamenala zlom: z nadějného fanouška Nového Hollywoodu se stal vyzrálý umělec. Své kvality potvrdil dramatem o fanatickém ropném magnátovi Až na krev (2007), v němž dokonale propojil vlastní režisérský styl s (nejen) americkou filmovou tradicí. Mistr na jeho starší díla v mnohém navazuje, tentokrát si však režisér vybral dosud nejkontroverznější téma: nástup scientologie po druhé světové válce. Jak se ale pokusím ukázat, film zdaleka neřeší pouze fenomén tohoto náboženského systému; myšlenky v něm obsažené mají obecnější ráz.

V USA představuje scientologie poměrně citlivé téma, díky čemuž film vyvolal společenskou debatu ještě předtím, než vstoupil do kin. Ač produkční společnost popřela, že by mezi scientologickým hnutím a imaginární sektou Zdroj (The Cause) existovala přímá spojitost, obě organizace se opírají o podobný myšlenkový základ, navíc postava Lancastera Dodda (Philip Seymour Hoffman) je evidentně inspirovaná L. Ronem Hubbardem, vůdcem Scientologické církve. Děj se odehrává ve Spojených státech amerických po konci druhé světové války. Freddie Quell (Joaquin Phoenix), sexuálně frustrovaný válečný veterán, který jako by vypadl přímo z učebnice psychoanalýzy, se po válce nedokáže znovu začlenit do společnosti. Útěchu a porozumění nalézá u již zmíněného Dodda, vůdce spirituálního hnutí Zdroj, které chce vést lidstvo k duchovní svobodě. Dodd podrobí Freddieho zvláštní formě terapie, jež ho má zbavit traumat z minulosti. Zbytek filmu se pak soustředí na proměnlivý vztah mezi Freddiem a „Mistrem“, dvěma muži, kteří jsou navzdory zdánlivé odlišnosti podobně vyšinutí a ztracení. Oba se navzájem potřebují. Freddie hledá autoritu, s níž by se mohl ztotožnit, a postava vůdce ho přitahuje, i když tomu, co Zdroj hlásá, moc nevěří. Dodd zase bere Freddieho jako svého syna v situaci, kdy jej jeho skutečný syn Val neuznává. Freddieho loajalita k Mistrovi čím dál více kolísá, kdežto Doddova závislost na svém svěřenci se stupňuje. Z tohoto nástinu je patrné, že zde nejde jen o Scientologickou církev, nýbrž o obecné příznaky nemoci, kterou trpěla americká společnost v poválečných letech a která ji, byť možná v odlišných podobách, pronásleduje i dnes.

V tematické rovině je kontinuita mezi Mistrem a režisérovými staršími snímky více než zřejmá. Anderson se vždy snažil odhalovat, co se skrývá za idealizovaným obrazem, který si o sobě americká společnost vytváří. Pod oslňujícím povrchem nacházel rodinná traumata, sexuální frustrace, nevybitou agresivitu či sebedestruktivní sklony. Zejména film Až na krev ukazoval, kam až může člověka dovést vypjatý individualismus a snaha uspět za každou cenu, vlastnosti pro americkou povahu tak charakteristické. Všechny tyto motivy jsou přítomné i v Mistrovi, tentokrát nás však autor uvádí do světa, jemuž dominuje exces a iracionalita, šílenství a ne-rozum. Obě hlavní postavy, zdánlivě tak rozdílné, představují dvě tváře té samé nemoci, jíž společnost trpěla. Freddieho ovládá sebezničující touha, která mu znemožňuje vyrovnat se s komplikovanou poválečnou realitou a nahlédnout své skutečné zájmy. Mistra chrání dost nešťastným způsobem: je kvůli němu ochoten poprat se i s policejními důstojníky. S jeho sexuální posedlostí a náhlými výbuchy hněvu si psychiatři nevědí rady, a jak ukáže vývoj událostí, ani Zdroj mu není schopen pomoct. Zatímco Freddieho šílenství je od počátku evidentní, prohlédnout Lancastera Dodda je poněkud obtížnější. Navenek hraje sebevědomého racionalistu, schovává se za masku showmana šířícího optimismus, člověka, který na základě vědeckých metod pomáhá lidem vymanit se z okovů bezútěšné reality. Jak ovšem uvidíme, ideje, jež Dodd hlásá ve svých knihách, nejsou ničím než pouhým iracionálním mysticismem (v pejorativním slova smyslu) a on sám vězí až po krk v psychických traumatech stejně jako jeho svěřenec Freddie. Mistrovu duševní nevyrovnanost a neschopnost ovládat své emoce můžeme vidět například ve scéně, v níž ho obdivovatelka upozorňuje na chyby v jeho druhé knize, nebo v hádce se skeptikem, jenž zpochybňuje metody Zdroje. K Doddovu špatnému stavu přispívají i napjaté vztahy v rámci rodiny, která nemá pro Freddieho vyšinuté chování pochopení. Freddie i Mistr jsou zbloudilí poutníci, plující na Boschově Lodi bláznů, aniž by věděli, kam směřují.

Není třeba znovu dodávat, že šílenství personifikované dvěma ústředními postavami je krajním vyjádřením kolektivního fenoménu. Posttraumatická stresová porucha, jež postihla Freddieho, je symptomem obecnějších jevů charakteristických pro poválečnou situaci. Film ukazuje nejen konkrétní projevy nemoci, ale především její důsledky na společnost. Nejistota, frustrace a ztráta půdy pod nohama vyvolaly touhu osvobodit se z útrap každodennosti a hledat duchovní útěchu. S tím souvisí všeobecná potřeba identifikace s autoritou, která by učinila svět srozumitelnějším a poskytla tápajícímu člověku naději a jistotu. Závěrečný rozhovor mezi Freddiem a Doddem odhaluje právě tuto univerzální touhu být ovládán. Slovy samotného Dodda: „Jestli přijdeš na způsob, jak žít bez toho, abys někomu sloužil, dej nám vědět, protože bys byl prvním člověkem na světě, který to kdy dokázal.“

Když hovoříme o touze být ovládán, bylo by vhodné zmínit, jakou roli ve filmu hraje psychoanalýza a moderní psychiatrie. Toto téma se Andersonovi samo nabízelo, neboť všichni vědí o vzájemné nevraživosti mezi psychiatry a příslušníky Scientologické církve. Navíc nezapomínejme, že 50. léta byla také dobou, kdy se Freudovy poznatky začaly dostávat do obecného povědomí, byť opravdový boom nastal až na konci dekády. Konflikty alternativních spirituálních hnutí a psychiatrie a možné paralely mezi jejich přístupy skýtaly značný potenciál. Režisér se těmto otázkám bohužel nevěnoval tak, jak bych si třeba já přál, odkazy na psychoanalýzu však ve filmu najdeme. Jak jsem již naznačoval, příčiny Freddieho poruchy patří do freudovského kánonu. Samotná Doddova terapie využívá některé manipulativní metody psychoanalytiků a přizpůsobuje si je k obrazu svému. Mistrova léčba odhalí, že Freddieho brzy zesnulý otec byl alkoholik a jeho matka skončila v blázinci. Traumata z dětství se odrážejí v jeho násilnickém chování a v deformovaném vztahu k sexualitě (incest s vlastní tetou). Freddie je ovládán primitivními pudy a míří ke zničení sebe sama. Zdroj spojuje s psychoanalýzou právě touha zbavit tyto lidi všeho zvířeckého a iracionálního a vytvořit z nich podle společenských kritérií racionální jedince. Jak ovšem ve filmu vidíme, pro zkušené manipulátory může tento na první pohled vznešený cíl sloužit jako zástěrka pro vymývání mozků.

Ústřední motiv šílenství se projevuje i ve formální stránce. Všechny Andersonovy dosavadní snímky se vyznačovaly až staromilsky detailní prací s mizanscénou a dlouhými kamerovými jízdami, odkazujícími na velikány, jako byli Orson Welles, Jean Renoir nebo Max Ophüls. Obojí lze nalézt i v Mistrovi, nicméně zejména ve druhé polovině je dlouhých pohyblivých záběrů méně, než by bylo u starších režisérových snímků obvyklé. Převažují statické, klaustrofobické záběry, které divákovi přibližují vnitřní úzkost hrdinů. Pocit šílenství a ztráty pevné půdy pod nohama podtrhává i roztříštěná forma vyprávění. Fragmentární, chaotická narace plná časových skoků, halucinačních výjevů a flashbacků pomáhá utvářet diegetický svět, v němž běžné logické zákonitosti neplatí. Nesmíme zapomenout ani na minimalistickou hudbu Jonnyho Greenwooda, která stejně jako v Až na krev navozuje atmosféru strachu a nervozity, tak příhodnou pro tento typ filmů.

Jak tedy odpovědět na otázku uvedenou v titulku? Ačkoliv Mistr znovu dokazuje Andersonův mimořádný tvůrčí talent, k překonání režisérových nejlepších děl (Opilí láskou, Až na krev) filmu něco chybí. Snad je na vině přehnaná roztříštěnost, kvůli níž postavy nejsou tak bohatě vykreslené jako ve zmíněných snímcích. Osobně bych si navíc přál, aby režisér více obsáhl vzájemný vztah alternativních spirituálních hnutí a psychiatrie. Tyto vady jsou ale ve výsledku pouze marginální. Podle střízlivého odhadu nás letos nečeká mnoho snímků, které by se s Mistrem mohly měřit.