Domů » Filmy, Recenze

Argo: Film, který příliš klame (nejen tělem)

V posledních letech si Ben Affleck buduje pověst velmi zajímavého a autorsky cílevědomého režiséra. Vyzkoušet si po dvou kritikou ceněných dramatech ambiciózní politický thriller proto vlastně není nikterak překvapivý krok. Nadto se může Affleck ještě více přiblížit Americké filmové akademii, která jeho předchozí méně „závažná“ díla příliš neocenila (v obou případech zůstalo u jedné herecké nominace). Výraznou událost slibovali i další lidé stojící za vznikem filmu – producenti George Clooney a Grant Heslov. Prvně jmenovaný se k politickým látkám obrací jako herec i režisér opakovaně a spolu s Heslovem stojí za vynikajícím dobovým dramatem Dobrou noc a hodně štěstí (2005). Otázka zní – může se vůbec v tomto složení něco pokazit? Na pohled ideální spolupráce skutečně nedopadla žádným fiaskem, ale některé výrazné negativní jevy za vypíchnutí bohužel stojí.

Očekávejte sedmdesátá léta

Argo (2012) vypráví o osvobozovací misi šesti amerických občanů v Íránu těsně po tamější islámské revoluci v roce 1979. Rozvášněný dav tehdy napadl americké velvyslanectví a zajal většinu přítomných. Šestice osob se dokázala včas ukrýt na kanadskou ambasádu, načež byla okamžitě v hledáčku islámských fundamentalistů. Ti začali s americkou vládou vyjednávat o propuštění zbytku (přesněji šedesáti šesti zajatců). Kontext událostí je ale širší: mohli bychom vzít v potaz druhý ropný šok (drastické zvýšení cen ropy po Íránské revoluci), sovětskou invazi do Afghánistánu či podepsání strategické smlouvy SALT II mezi USA a SSSR o regulaci zbraní hromadného ničení. Ano, toto všechno se odehrálo v roce 1979 a mělo alespoň nepřímý vliv na celé vyjednávání. Jinými slovy: je o čem vyprávět.

Snímek může na první pohled připomínat filmy ze sedmdesátých let, přinejmenším v rovině stylu. Díky konkrétnímu zasazení se to samozřejmě přímo nabízí a tvůrci se dobového koloritu puntičkářsky drží. Nutné tehdejší atributy (móda, rockové hity) prokládají okázalým předváděním produkční připravenosti. V závěrečných titulcích na nás proto čekají několikeré série dvou fotek, které srovnávají reálnou osobu s vybraným představitelem, abychom pozorovali, jak málo rozdílů je mezi nimi možné odhalit. Touha po autentičnosti pozoruhodně graduje už během úvodního přepadení amerického velvyslanectví, při němž rychlý střih zachycuje dobývání skupiny radikálů. Inscenované záběry jsou prokládány tehdejším zpravodajským materiálem tak umně, že na sebe obojí logicky navazuje a vůbec nenarušuje napětí (příklad: herec v červeném tričku se chystá udeřit do brány, následuje střih na muže v tomtéž oblečení, ovšem v rámci zpravodajského vysílání, jak udeří).

K sedmé dekádě se má ale Argo ještě jinak – angažovaností, velmi blízkou politickým dramatům právě sedmdesátých let. Mnohé filmy (dokonce i v rámci mainstreamu) tehdy sdílely přesvědčení, že politikaření může být napínavé samo o sobě. Proto se třeba Všichni prezidentovi muži (1976) odehrávají povětšinou za stolem všedních kanceláří, i když se vypráví o něčem tak vzrušujícím (ve smyslu mediálního obrazu), jako je aféra Watergate. Evropský režisér Costa-Gavras, tehdejší specialista na politické filmy (Doznání /1970/ či Stav obležení /1972/), byl dokonce napadán ze strany ideologické kritiky za údajné zpovrchňování závažných námětů. Popravdě, většinový divák by u Costa-Gavrasových přísných dramat asi dlouho nevydržel… Podobná angažovanost vytváří velké možnosti, ale tvůrci Arga (navzdory zřejmě dobrému záměru) je spíše nenaplňují. Respektive angažovanost projevují, jenže poněkud sporným způsobem.

Neopomeňte desátá léta

Se vstupem Tonyho Mendeze (hraje ho sám Ben Affleck) do příběhu se prvotní dojem razantně mění. Mendez navrhne plán, jak propašovat přes íránské hranice ukrývající se šestici Američanů. Má v úmyslu z nich vytvořit falešný filmový štáb pro vznik neexistujícího filmu Argo. Nebudu se příliš zastavovat u poněkud koženého vystupování Bena Afflecka, protože závažnější problémy jsou někde jinde. Filmu citelně schází soudržnější vyprávění, jeden z nejvýraznějších rysů režisérova debutu Gone, Baby, Gone (2007). A abych si ještě přisadil – hodně mi chybělo přirozené a ve vztahu k postavám automaticky nepaušalizující podání, které zdobí jinak poměrně přímočaré Město (2010).

Problém spočívá v tom, že se Argo pokouší o několik protichůdných věcí zároveň, a pokaždé dosahuje jen dílčího úspěchu. Scenárista oživuje dialogy o politice atraktivním plánováním neexistujícího filmu, do něhož mu spolehlivě hláškují John Goodman (po loňském The Artist /2011/ opět trefný chlap z filmové branže) a rtuťovitý Alan Arkin. Bezkonfliktní a vcelku sluníčkovou atmosféru na americké půdě se Affleck snaží opustit tak, že s příletem do Teheránu používá častěji ruční kameru a zrnitější obraz, korespondující se zpravodajskými šoty z úvodu. Bohužel toto nestačí – celá akce začne působit příliš vykonstruovaně a na kanadském velvyslanectví padají hlášky jak z nějaké druhořadé špionážní hry („Myslel jsem, že budete vypadat víc jako agent.“). S blížícím se závěrem pak Affleck vytáhne nefalšované akční manévry a mezní situace „v poslední sekundě“. Něco takového by mi vadilo daleko méně (pokud vůbec) za předpokladu, že by se Argo netvářilo za každou cenu tak realisticky. Když se však někdo křižuje autenticitou a současně vymyslí scénu, při níž se nedaří v rozhodující chvíli nastartovat dopravní prostředek, tak to působí přinejmenším úsměvně. Funguje buď jedno, nebo druhé, ale obojí těžko hledá kompromis.

Nevím, zda je to nezkušeností mladého scenáristy Chrise Terria, ale snímek si neumí příliš poradit ani s celým kontextem kolem zajetí amerických osob na velvyslanectví. Do složitého soukolí jsme doslova vrženi a sledujeme několik souběžných linií. Ještě bych pochopil, že některé méně podstatné ustoupí hlavní zápletce, jenže spousta věcí (které mají přímý vliv na osud skrývající se šestice) jednoduše nevyplývá. A to přesto, že o nich tvůrci vypráví, což je zdaleka nejhorší. Celá souběžná zápletka na americké půdě působí jako dětská hra na velkou politiku, k níž někdo zapomněl přibalit pravidla – nepřesvědčivé a zmatené. Zajímalo by mě, zda se bude divák na konci orientovat v záležitosti dalších šedesáti šesti zajatců (část byla propuštěna ještě před operací Argo), jestli bude chápat roli vlády při vyjednávání nebo proč vlastně selhaly snahy o propuštění. Tohle není volání po hnidopišském rozboru třeba ve stylu nedávného filmu o ropném průmyslu Syriana (2006), jenž má brilantně (leč poněkud únavně) rozložené argumenty do všech stran. Jsem si vědom, že zde určitě nebylo cílem vytvořit detailní mapu politických událostí. Takový přístup je sám o sobě naprosto legitimní – ani mnoho politických dramat sedmdesátých let toho o ideologii zvoleného tématu moc neřekla a nebyl to problém. Kupříkladu ve filmu Maratónec (1976) Dustin Hoffman honí nacistického zločince a souběžně se snaží očistit jméno otce křivě nařčeného za mccarthismu. Přitom by mohl nahánět „obyčejného“ šílence a bránit dobré jméno „kdysi dávno“ obviněného otce, protože ani o jednom z fenoménů se toho příliš nedozvíme. Maratónec byl méně (netvrdím, že vůbec) angažovaný film než Argo, které se vyjadřuje daleko ostřeji, a proto jsou vágně vedené argumenty více na škodu. Nemluvě o tom, že se závažnější osten místy tře z lehkovážným vyzněním (alespoň na pohled) zbytku filmu. Dokonce by se mohlo ve výsledku stát, že divák bude chápat Argo jako bezduchou zábavu, která pouze šponuje napětí kdesi v zahraničí.

Nakonec z toho ale vychází osmdesátá léta

Aby mi nebylo špatně rozuměno – rozhodně si nemyslím, že by se film natočený „podle skutečné události“ měl striktně držet toliko doložitelných dat a vzdát se vlastní interpretace. Taková úvaha je vlastně strašně naivní a neúnavní zastánci ryze faktických děl by se možná podivili, kolik navenek atraktivních námětů by začalo působit odtažitě. Oproti tomu se domnívám, že zapracování řady „skutečných událostí“ je pouze záminkou k zamyšlení se nad obecnějším problémem ve společnosti. Clooneyho snímek Dobrou noc a hodně štěstí je méně filmem o dogmatickém antikomunismu padesátých let (faktických dat mnoho nepřináší), jako spíše pojednáním o společenské roli médií v krizové situaci. Tím nápadně aktualizuje původní myšlenku.

Argo se pokouší o něco podobného. „Napadlo tě, že to dělají pro kamery?“ prohodí Mendez, když sleduje rabování islámských fundamentalistů na televizní obrazovce. Úvahy o terorismu jakožto mediální sebeprezentaci se dostávají do centra pozornosti minimálně od masakru izraelských sportovců na mnichovských LOH v roce 1972. Tento čin nepochybně „proslavil“ jednu z odnoží Organizace pro osvobození Palestiny daleko více než rozdávání informačních letáků. Po 11. září získalo téma mediálního dramatizování terorismu dříve nepoznanou závažnost. V tomto směru se Argo bohužel projeví krajně nevěrohodně. Film totiž dostal silně šovinistický nátěr. Překvapí nízkým prahem vnímavosti a nejednou i soudnosti, ať už si myslíte o otevřeně mocenském režimu v Íránu cokoli.

Což mě přivádí k důležitému myšlenkovému posunu. Šestice se setkává s Mendezem brzy po novém roce – začínají se psát osmdesátá léta. Zatímco politická dramata sedmdesátých let většinou tepala do sporných otázek na domácí scéně, Argo si s tímto hlavu příliš neláme (pokud pomineme jednu jedovatou/ironickou poznámku Alana Arkina: „John Wayne je v hrobě půl roku a tohle zůstalo z Ameriky…“). Íránská společnost (jako celek) je tu nezpochybnitelná osa zla a USA absolutní pojistka dobra. Závěrečný patos neposkytl prostor pro případnou zmínku o hořkosti tehdejšího prezidenta Cartera, kterému se nedařilo dostat zbytek rukojmí zpět do USA, což následně odnesl v prezidentských volbách. Tohle všechno, aby se nakonec rukojmí podařilo osvobodit v den inaugurace nového prezidenta Ronalda Reagana. Bylo by až podivné, kdyby se kolem něčeho takového nevytvořily pochybnosti a všemožné konspirace… Ať je to jakkoli, méně démonizace a více pokory by nebylo vůbec na škodu.

Kdybych měl základní klady a zápory filmu charakterizovat ve zkratce, tak nemusím chodit daleko. Film to sděluje sám: krátký prolog je věnován vysvětlení situace v Íránu do převratu. V souladu s větší přístupností je každý výjev zobrazen jako komiksový obrázek, který je většinou ještě doprovázen zrnitým archivním materiálem a vysvětlujícím komentářem. Když prezentuje postava Tonyho Mendeze zápletku neexistujícího vědeckofantastického filmu Argo (připomíná mi Flashe Gordona /1980/), tak si vypomáhá podobnými kresbami. Jinak řečeno – film se snaží namixovat věrný a přitom nadnesený obraz, hraje si s motivem falzifikátu (šířeji jakéhokoli podrazu). Dělá to sice atraktivně, ale spolu s tím i povrchně, přičemž nešetří patriotismem, když docházejí argumenty. Divák si může tyto momenty v hlavě celkem bezproblémově odfiltrovat, ale tím se nepřímo brání angažovanosti, kterou film prezentuje. Uznávám, že Argo je kvalitní zábava, ve vážné poloze však nepřesvědčí, a mám dojem, že tvůrčí záměr se obracel právě k ní.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 12. 12. 2012 ve 9.50 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.