Domů » Filmy, Recenze

Holy Motors: Já je někdo jiný

Francouzská kultura je proslulá dlouhou tradicí umělců, kteří se úspěšně pohybovali na hranici mezi šílenstvím a genialitou, vzpomeňme třeba na Charlese Baudelaira, Arthura Rimbauda nebo Antonina Artauda. V oblasti kinematografie následovali tuto zvyklost filmaři jako Jean Vigo, Jean Cocteau či Philippe Garrel. Na zmíněné tvůrce navázal i Leos Carax, proslulý poetickými milostnými dramaty (Zlá krev, Milenci z Pont-Neuf) a opulentním vizuálním stylem. Finanční potíže ho přiměly se natáčení na čas vzdát, nyní však po třinácti letech přichází s novým filmem Holy Motors, strhující surrealistickou odyseou, které jen těsně unikla Zlatá palma v Cannes.

Carax v interview (1) s filmovým kritikem Jean-Michelem Frodonem několikrát zmiňoval, že měl dlouhá léta problém sehnat peníze na natáčení. Holy Motors podle jeho tvrzení vznikly jako slepenec několika projektů, jež nemohl realizovat samostatně. Kvůli nedostatku finančních prostředků musel dát přednost digitálním kamerám před klasickými, přestože jimi opovrhuje. Navzdory užití jiné techniky Carax zůstal věrný svému spektakulárnímu vizuálnímu stylu i dekonstruktivním formálním postupům. Tentokrát však nerozbíjí jen lineární narativní strukturu, ale také identitu hlavního hrdiny. Oscar (Denis Lavant) na sebe během jednoho dne bere jedenáct různých rolí: finančního magnáta, digitální monstrum, zdivočelého skřeta na hřbitově, harmonikáře hrajícího v katedrále, gangstera, starostlivého otce a další. Bílá limuzína ho vozí po Paříži a on poslušně plní jeden pokyn za druhým, přičemž není úplně jasné, na čí příkaz vlastně jedná. Mohli bychom ho přirovnat k dělníkovi v továrně na sny, kterého ovšem snímají jen neviditelné kamery. Je ale zřejmé, že snímek neodkazuje pouze na proměnlivou povahu filmového média a narůstající odcizení herců; nutí nás klást si otázky po samotné lidské identitě. Necharakterizuje tato proměnlivost, rozptýlenost a chaotičnost situaci moderního člověka? Život nelze spojit s fixní, jednotnou identitou, subjekt se skládá z mnohosti prvků a neustále mění svůj charakter: platí ono rimbaudovské „Já je někdo jiný“. Otázka zní: jak lze v tomto stavu nalézt smysl existence?

Charakteristické znaky Caraxovy tvorby, mezi něž patří výrazná vizuální stránka, roztříštěnost narativu, prolínání žánrů (thriller, gangsterka, melodrama, muzikál, groteska, digitální animace atd.), náladové zvraty, romantická lyričnost a narušování měšťácké morálky, zde nabyly radikální podoby. Holy Motors mají blízko k tomu, čemu Jean-Francois Lyotard říkal logika pyrotechniky. Francouzský postmoderní filosof poukazoval na násilnický charakter západního myšlení, které podle něj odstraňuje vše, co je nahodilé, proměnlivé a nejednoznačné, a naopak zbožňuje organickou jednotu, uspořádanost a statičnost. Buržoazní kinematografie stojí na ideji reprezentace a vylučuje vše jinaké, neuchopitelné či příliš intenzivní. Proti tomuto pojetí Lyotard postavil a-cinéma, řízené logikou pyrotechniky, tj. exaltace a plýtvání silami. A-cinéma má „překračovat práh ekonomična, mimetična, reprezentace a otevřít se tomu, co je obvykle potlačeno nebo vyškrtnuto, dynamice, energii, libidu; otevřít se nezobrazitelnému“(2). Snímek Holy Motors tuto ideu přesně splňuje: je živým ohňostrojem, anarchistickou oslavou chaosu. Film se vzpírá tradičním hodnotám, a to jak společenským, tak i estetickým. Oscar přechází z jedné identity do druhé, groteskní hříčku střídá intenzivní melodrama, komediální momenty se mohou kdykoli zvrátit v tragickou melancholii. Caraxův nejednotný a rozptýlený filmový svět neustále narušuje divákovo očekávání i jeho myšlenková schémata. Ani rozlišování mezi skutečností a fikcí zde nemá význam, v duchu surrealistické tradice film odmítá mechanické napodobování reality a ukazuje nám fantastický svět, v němž je vše uskutečnitelné.

Rozeberme si pyrotechnickou estetiku na příkladech jednotlivých sekvencí. V jedné z úvodních částí se Oscar stylizuje do role pana Merdeho, šíleného skřeta v zeleném obleku, kterého již můžeme znát z Caraxova krátkého segmentu ve filmu Tokyo! (2008). Monstrum s vycházkovou holí a typickou chaplinovskou chůzí (Carax v jednom rozhovoru tvrdil, že kdyby měl možnost, tak by úlohu nabídl mj. právě Charliemu) přichází na slavný hřbitov Pére Lachaise, kde je na všech hrobních deskách místo jmen napsáno „navštivte moji webovou stránku“. Při cestě požírá květiny z rovů a ničí všechno, co mu překáží v pohybu, včetně starce s berlemi. Zastaví se až u místa, na němž modelka (Eva Mendes) strnule pózuje pro fotografa za přítomnosti okolních zvědavců. Když ho jeho asistentka poprosí, aby se nechal vyfotografovat spolu s modelkou á la Kráska a zvíře, Merde jí uhryzne prsty a krásku unese do podzemí. Tato bláznivá sekvence svou poetikou nejvíce připomíná filmy Luise Buňuela a Artaudovo divadlo krutosti. Logické zákonitosti zde neplatí: hlavní postava svým jednáním boří veškerá omezení daná rozumem a rozpoutává totální chaos. Pan Merde představuje vnějšek, cizorodý prvek, se kterým si buržoazní moralisté nevědí rady. Je to nomád, jenž narušuje zavedené měšťácké hodnoty a odmítá snahy společnosti přizpůsobit si jej k obrazu svému. V tom se podobá dalšímu slavnému fiktivnímu hrdinovi: žebrákovi Bouduovi z filmu Jeana Renoira Boudu z vody vytažený (1932), jehož hrál Michel Simon.

Z trochu jiného hlediska nás může zajímat intermezzo s harmonikářem v katedrále, které názorně ukazuje, jak lze během krátkého časového úseku proměnit náladu scény a narušit divákovo očekávání. Oscar, tentokrát v úloze hráče na tahací harmoniku, vchází uličkou do katedrály a hraje smutnou melodii. Postupně se k němu však začínají přidávat další a další hudebníci a z tiché písně se stává zběsilé, monumentální hudební číslo „vyplňující“ prostor katedrály. Carax dokonale využívá momentu překvapení i kontrastu hudby a prostředí. Je také dobré zmínit, že celá scéna je natočená v jednom dlouhém pohyblivém záběru.

Žánrová pestrost se neprojevuje jen v různorodosti Oscarových rolí, nýbrž i v rámci jednotlivých segmentů. Vezměme si například sekvenci, v níž Oscar potkává Evu (Kylie Minogue), herečku s podobným osudem, jako má on. Tato část kombinuje prvky romantického dramatu, melodramatu a muzikálu, aniž by přechody z jednoho žánru do druhého působily násilně. Sekvence zároveň odkazuje na Caraxův starší film Milenci z Pont-Neuf (1991), jednak zvoleným prostředím (bývalý obchodní dům Samaritaine ležící v sousedství Pont-Neuf), ale také melancholickou atmosférou, která byla pro Caraxovy romantické snímky tak charakteristická.

Carax vytváří v Holy Motors hustou síť intertextuálních odkazů, ať už jde o reference na režisérovy vlastní filmy, snímky jiných autorů či literární díla. Snaží se zachytit okamžiky z celé prozatímní historie kinematografie, od Muybridgeových experimentů až po zaznamenávání pohybu pomocí technologie motion capture. V jedné z úvodních scén vidíme filmové publikum zepředu, čímž Carax podle vlastních slov odkazoval na Vidorův slavný film Ecce homo! (1928). Maska, kterou lze vidět na některých promo fotkách, zase vzdává poctu Franjuovým Očím bez tváře (1960). Jak upozornil na svém blogu# Jonathan Rosenbaum, závěrečná scéna s limuzínami se v mnohém podobá vystřiženému prologu ze Sunset Boulevard (1950). Carax navíc nezůstává jen u kinematografie: melodramatická sekvence s umírajícím starcem je inspirovaná románem Portrét dámy (1881) od amerického spisovatele Henryho Jamese, jehož zmiňuje režisér v závěrečných titulcích. Ve filmu si můžeme všimnout i jednoho hudebního vtípku: když Oscar-starostlivý otec přijede vyzvednout svou dceru z večírku, z okna hraje hit Kylie Minogue, která ve filmu ztvárňuje Evu.

Další související téma, jež snímek řeší, je i povaha filmového média a jeho historické proměny. Na tvůrčí proces odkazují již úvodní záběry. Jak jsem zmiňoval, nejprve sledujeme filmové publikum zepředu, ovšem diváci buď spí, nebo jsou dokonce mrtví. Následně vidíme režiséra, jehož hraje sám Leos Carax, jak vstává z postele a za tapetou objevuje vchod do kinosálu. Podívaná může začít, existuje však ještě publikum, které o tento typ filmu stojí? To je jedna z otázek, na něž Oscar a jeho šéf (Michel Piccoli) hledají odpovědi během rozhovoru v autě. Piccoliho postava, reprezentující hlas samotného diváka spíše než režiséra, Oscarovi položí otázku, proč působí v poslední době tak unaveně. Oscar se šéfovi vyznává z nostalgie po starších časech: dnes již kamera ani není vidět, kdo má potom věřit v autenticitu toho, co sleduje? Scéna snímaná pomocí motion capture ukazuje absurditu moderních způsobů natáčení. Oscar v bizarním obleku s pohybovými senzory předstírá bojové chvaty, střílení a nakonec soulož s podobně oděnou ženou. Při provádění těchto úkonů poslouchá neznámý hlas, který mu říká, co má dělat. Z herce se stává pouhý dělník chycený v síti neviditelných kontrolních mechanismů.

Holy Motors však nejsou sentimentální ódou na zlaté časy kinematografie ani jednoznačným odsudkem moderní doby. Na otázku, co ho vede k tomu, aby v práci pokračoval, Oscar odpoví: „Pro krásu samotného gesta.“ Zmíněnou větu můžeme vztáhnout i na život jako takový. Smyslem našeho i Oscarova počínání je právě radost z tvoření, z mnohosti a proměnlivosti věcí, ze stávání se někým jiným. V době, kdy se hranice mezi realitou a fikcí, skutečností a jejím obrazem, stále více zamlžují, nám snímky, jako je Holy Motors, ukazují, jak obnovit víru ve svět.

———————————————

1  http://www.festival-cannes.com/assets/Image/Direct/045904.pdf

2 CASETTI, Francesco. Filmové teorie 1945-1990. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2008, s. 245.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Doporučujeme

Jeden komentář

  • [...] Holy Motors (2012, Francie, rež. Leos Carax, česká premiéra: 29. 11. 2012) Caraxův nejnovější snímek je prapodivnou a osobitou postmoderní mozaikou několika fantaskních příběhů, která se bez ohledu na logiku vydává, kam se zábavné kreativitě jejího tvůrce zachce. [...]

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 8. 12. 2012 ve 19.37 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.