Domů » Filmy, Recenze

Je to jen vítr: film, který přesahuje umění

I Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava připravuje divákům mnohá překvapení. Jedním z nich může být i uvedení snímků zcela nedokumentárních. Právě takovým je film Bence Fliegaufa Je to jen vítr. I přesto, že je film maďarského režiséra fikční, má jeho uvedení v rámci této přehlídky své opodstatnění. Nejen tématem – snímek je hranou rekonstrukcí reflektující rasistické útoky na Romy v Maďarsku z let 2008 a 2009 –, ale i formou často připomíná filmy dokumentární.

Divák všeobecně vnímá snadněji svět fikční, ve kterém se cítí bezpečně, jelikož děj na plátně se ho přímo netýká. Fliegaufův styl má však v tomto případě na diváka zcela jiný účinek. Dokáže ho natolik vtáhnout do děje a emočně ovlivnit, že může mít nakonec daleko větší dopad na jeho přemýšlení o dané problematice, než kdyby divák sledoval pouze obraz reality. Téma rasismu nás v dnešní společnosti obklopuje téměř dennodenně a média většinou nabízejí stále stejná schémata pohledu na věc. Stereotypní vnímání této problematiky často nepřipouští jiné úhly pohledu, ale  Fliegaufův snímek by mohl rozvířit zamrzlé debaty. Režisér celou problematiku sociálně vyloučených občanů uchopil naprosto odlišným způsobem – situaci nijak výrazně nekomentuje, dokonce ani nenutí diváka k vytvoření určitého názoru, ale spíše podněcuje k zamyšlení nad celou otázkou a jejím současným společenským vnímáním.

Film se odehrává v blíže nespecifikované romské osadě a zobrazuje jeden den v životě romské rodiny. Sledujeme dvě děti a jejich upracovanou matku, která se stará o svého nemocného otce. Celá rodina má brzy odjet za otcem do Kanady, která pro ně znamená únik ze života v bídě a neustálého strachu ze stále přibývajících útoků na Romy. Snímek postrádá ucelený příběh, divák nepozoruje žádnou komplikovanou zápletku, ale pouze naprosto všední činnosti postav (ranní hygienu, každodenní pracovní/školní rutinu, uléhání ke spánku…). Většinu času sledujeme jednotlivé postavy odděleně a každá z nich reaguje na současnou situaci naprosto odlišně. Jako první začíná den matka, která má dvě zaměstnání. Její vytíženost a starost o děti a nemocného otce jí nedovoluje plně si uvědomit hrozící nebezpečí a všechnu svou naději upíná na lepší život v Kanadě. Dcera Anna se snaží poctivě chodit do školy, na nastalou hrozbu tam však nezapomíná. Její mladší bratr dává před školou přednost „produktivnějšímu“ využití času, a to budováním tajného bunkru, kde by se rodina schovala při případném útoku. Bere tak na sebe roli ochránce rodiny místo otce, jenž zřejmě útoky nebere tak vážně. Všechny tři postavy sledujeme samostatně v dlouhých záběrech, které umožňují velmi dobře pochopit jejich postoje. Skládá se nám obraz tří osamocených lidí, ti se každý po svém snaží uniknout ze světa beznaděje, ale tísnivá atmosféra filmu napovídá, že budou neúspěšní.

Zmíněnou podobnost s dokumentárním filmem zdůrazňuje použití ruční kamery. Hrdiny sleduje objektivním pohledem na každém kroku, je na nich tak přilepena, až se může divákovi zdát, že se pohybuje v prostoru společně s postavami. Ve většině případů jsou záběry tvořeny pomocí detailu a polodetailu. Tím se prostředí, v němž se postavy pohybují, postupně odkrývá. Právě mizanscéna prostoru je v tomto filmu také velmi výrazným formálním prostředkem. Skrze detailní záběry si můžeme všímat i maličkostí a o to intenzivněji vnímat tíseň, která postavy obklopuje. Díky blízkosti kamery a častému použití detailů navozuje Fliegauf pocit subjektivního vidění postav, což umožňuje větší vcítění do jejich pozice.

Ještě mnohem více však působí na diváka zvuk. Ve filmu se objevují místo klasického nediegetického hudebního podkresu většinou ruchy jako šumění lesa apod. Při blížícím se nebezpečí ruchy přecházejí do nepříjemného zvuku, který nám může znít až jako vibrace. Jinak tíživé ticho doplněno o tento slabý zvukový podkres vytváří nesmírně hustou a napjatou atmosféru, a strach postav je posléze přenášen i na diváka.

Neustále přítomný je ve filmu i motiv násilí, které není jednostranné, ale objevuje se jak mezi romským etnikem, tak i mezi ostatními obyvateli Maďarska. Nic zde však není černobílé, režisér se vyhýbá jednoduchému kategorizování, neexistují zde ti dobří a ti špatní.  Ať už pozorujeme nenávistného učitele, který zachází s Romy jako s podřadnou rasou, ať už vyslechneme zaujatý rozhovor dvou policistů, je nám také naznačeno, že za útoky mohou stát sami Romové. Závěrečná scéna však násilí nezobrazuje explicitně, tím intenzivněji ovšem divák za pomoci vlastní představivosti masakr prožije, a tento zážitek v něm tak zůstane daleko déle než po zhlédnutí dokumentárního filmu.

Skutečnost, že Je to jen vítr získal filmovou cenu Amnesty International, navíc dokazuje jeho přesah daleko za uměleckou oblast. Tím, že se hnutí rozhodlo snímek ocenit, otevřelo otázku humanistického přínosu, což také může přilákat diváky, pro které by jinak film byl příliš formálně odvážný.

Díky originálnímu zpracování tak choulostivého tématu se Fliegaufovi podařilo vytvořit snímek, který má přínos nejen umělecký, ale i společenský. Natočil film, který má opravdový potenciál vyvolat společenskou debatu a může mít daleko větší dopad na přemýšlení o celé problematice. Už jen proto si zaslouží Je to jen vítr naši pozornost.

Autor: Zuzana Černá

Doporučujeme

Jeden komentář

  • [...] Je to jen vítr (Csak a szél, 2012, Maďarsko / Německo / Francie, rež. Bence Fliegauf, česká premiéra: 13. 9. 2012) Tento naléhavý, důležitý a bravurně natočený film by rozhodně neměl ujít ničí pozornosti. Naši redakci zaujal natolik, že mu byly věnovány hned dva články: Silný vítr z Maďarska a Je to jen vítr: film, který přesahuje umění. Klíčovou dírkou (Keyhole, 2011, Kanada, režie Guy Maddin, uvedeno na MFF KV 2012) Maddinův surreálný svět se rozrostl o další podivuhodné dílo, které potěší všechny příznivce snů vyvržených na stříbrné plátno, kde se v pavučině podvědomí zpředmětňuje téma paměti, rozehrávané uvnitř bytostně subjektivního universa. Již tradičně jsme konfrontováni s nekompromisně naléhavým stylem, odkazujícím ke klasické hollywoodské kinematografii i k ryze experimentálnímu běsnění moderního filmového jazyka. [...]

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 3. 12. 2012 ve 15.19 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.