Muzeum Karla Zemana: Vítejte ve světě kouzel!

Karel Zeman, „kouzelník filmového plátna“, patří bezpochyby k významným ikonám českého filmu, které naší zemi prosadily v mezinárodním měřítku:[1] Salvador Dalí, Pablo Piccaso nebo Charlie Chaplin – to jsou jedni z obdivovatelů Zemanovy tvorby. Bylo již načase, aby vznikla v našem prostředí platforma, jež by uctila jeho památku. 6. října se pro veřejnost poprvé otevřelo muzeum Karla Zemana a nutno podotknout, že se jedná z velké části o poctění důstojné.

Za celým projektem stojí grafik a výtvarník Jakub Fabel (C&COM Advertising) a filmař Ondřej Beránek (Punk film). Na počátku bylo nutné zkontaktovat Ludmilu Zemanovou, dceru Karla Zemana, která od 80. let žije v Kanadě a stará se o památku svého otce. Zápal pro věc dvou mladých lidí jí a její rodinu nadchl, proto nakonec nápad dostal zelenou. Jako by náhle v souvislosti s otevřením muzea roztály ledy mezi Zemanovými dědici a českými veřejnými institucemi. Mnoha příznivcům Karla Zemana se splní dlouholetý Vánoční sen (1945) a do časů štědrovečerních vyjde Cesta do pravěku (1955), Vynález zkázy (1958) a Baron Prášil (1961) v České Republice na DVD. Zemanovu tvorbu si totiž v domácí atmosféře mohli doposud pouštět jenom v Japonsku, kde se těší nemalé oblibě. K Fabelovi, Beránkovi a Zemanovic rodině byl ještě přizván marketingový specialista Marcel Kral; realizace probíhala dva roky a finanční náklady, které mimochodem tvůrci investovali bez pomoci veřejných zdrojů, se prozatím vyšplhaly na pět miliónů korun.

Kruciální hledisko zastávala volba prostorů, kde by mělo muzeum vzniknout. Takový industriální minimalismus by Karlu Zemanovi opravdu moc neslušel. Realizátorům se nakonec naskytla možnost pronájmu několika bloků v Saském dvoře, což lze označit za šťastnou volbu, která může přitáhnout řadu turistů, jelikož muzeum na sebe upoutává pozornost již při pohledu z nedalekého Karlova mostu. Včlenění muzea do památkové zóny zároveň zrcadlí staromilskou atmosféru Zemanových filmů, jejichž umělecké universum je poplatné epoše osvícenské, rozkvětu industrializace 19. století a době rakousko-uherské. Ve dvoře naproti muzeu proto nepůsobí nijak rušivě restaurace Kočár z Vídně, jež naopak zcela zapadá do světa Zemanových děl. Muzeum zároveň není zcela v centru turistického víru a nehrozí tak, že by bylo obtěžkáno hlučnou disco hudbou, ruskými matrjoškami a bufety s rychlým občerstvením.

Tvorba Karla Zemana je určena velkou dávkou fantazie a řemeslné zručnosti. Svými filmy se snažil oslovit jak dospělé publikum, tak zaujmout dětskou mysl. A muzeum jako by chtělo právě skrze výtvarné řešení docílit harmonické rovnováhy – aby se u expozic pobavili jak děti (kterým jsou i leckteré exponáty výškově přizpůsobitelné), tak aby v sobě našli dětského ducha lidé starší, kteří ještě získají znalosti nejen o Karlu Zemanovi, ale i o procesech trikové tvorby obecně. Muzeum se rozčleňuje do několika částí. Na jedné straně dvora naleznete animační dílnu a obchod s upomínkovými předměty (a kancelář muzea, kterou, myslím, většina z vás může vynechat). Hlavní část expozice je umístěna na protější straně v podélné části budovy, kterou obepíná tajuplná Čertovka. Výstava představuje Zemanovu tvorbu hierarchicky. Úvodní část nabízí základní informace o umělcově personě a dílech realizovaných po Cestu do pravěku, které je věnována celá část druhá. Následující prostory jsou vyhrazené Vynálezu zkázy a Baronu Prášilovi. Výstava je zakončena dalšími informacemi o Zemanově osobě a díly realizovanými po roce 1964 (od Bláznovy kroniky až po návrat k ploškové animaci jako série o Sindibádových dobrodružstvích v letech 70.).

Na přípravě muzea spolupracovalo se Zemanovou rodinou kromě Jakuba Fabela, Ondřeje Beránka a Marcela Krale také mnoho profesionálů, kteří si ještě živě pamatují práci před nástupem počítačových technologií – např. významný trikový specialista Boris Masník (Návštěvníci 1983, Kolja 1996, Parfém: Příběh vraha 2006) nebo hlavní osvětlovač Jaroslav Betka (Kolja, Tmavomodrý svět 2001). Bez moderní techniky se však záměry tvůrců neobešly. Na rekonstrukci filmů, stejně jako na počítačových animacích jednotlivých triků pro expozici muzea, pracoval pod vedením Borise Masníka celý tým společnosti UPP. Interaktivní atrakce vznikly díky nadšení Zdara Šorma a jeho spolupracovníků v jeho barrandovském ateliéru. Kulisy všech prostor expozice pak vyrobilo Galileo Production v Českých Budějovicích v režii Michala Režného, realizaci expozice po technické stránce významně podpořil také David Fabel. Ač od záměru k jeho realizaci uplynuly téměř dva roky, finální příprava probíhala v extrémně krátkém čase šesti měsíců – od chvíle, kdy se podařilo získat důstojné prostory v Saském dvoře na Malé straně.

Koncept muzea se snaží rozptýlit hranice toho, kde by měl začínat a končit výstavní záměr. Je zde snaha, aby návštěvník, ještě předtím než vejde do samotné budovy, byl vtažen do trikového světa Zemanových fantazií. Již při pohledu z Karlova mostu se využívá principu optického klamu a obdobný trik perspektivní zkratky lze nalézt i na nádvoří. Zároveň je mnoho dalších triků koncipováno tak, aby se příchozí stal jejich aktivním tvůrcem; výstavu si nejlépe užijete ve dvojici či více lidech, opatřeni jakýmkoliv přístrojem pro záznam obrazu (od fotoaparátu, přes kameru, po mobilní aparáty). Muzeum v tomto ohledu vychází návštěvníkovi vstříc intermediálním pojetím celé sbírky: digitální technologie (audiovizuální záznamy odhalující způsob tvorby speciálních efektů) a řemeslně zpracované rekvizity (např. ručně ovládané létající kolo s možností rozpohybovat pozadí) zde nefigurují pouze odděleně, ale jsou propojovány – jako v případě manuálně zdvižné potápěčské přilby z  Vynálezu zkázy, která je osazena záznamem zvukovým i obrazovým a návštěvník se doslova ponoří do vodního světa zároveň vycházejícího z filmové fikce. Některé interaktivně pracující rekvizity důkladně napodobují funkce i styly rekvizit, které známe z filmového plátna – jako v případě strojovny z ponorky ve Vynálezu zkázy nebo prehistorické vážky z Cesty do pravěku. Prostorové řešení výstavy dokonce parafrázuje estetiku některé vybrané scény a význam uplatněného triku – případ kašírované perspektivní chodby z Barona Prášila. Kouzelnou atmosféru svébytně dokresluje ambientně pojatá hudba skupiny Clarinet Factory, zkomponovaná pro jednotlivé prostory výstavy, kde se jednotlivé skladby prolínají.

Dochází tedy k propojování dílčích médií, což reflektuje odkaz Karla Zemana ve dvou rovinách. Jednak v procesu natáčení filmů – v rámci jedné scény Zemanův tvůrčí tým dokázal novátorsky propojit několik technologických přístupů. Současně estetika Zemanových děl v mnohém rezonovala se stereoskopickým uspořádáním ve 3-D filmech a použitím řemeslných a digitálních triků ve spektáklech, k jakým patřila série Star Wars. Právě trikovému umění, které stojí za kouzlem Zemanových děl, je věnována valná většina expozice, jež doslova rozpitvává specifika jeho řemesla a zároveň skrze ně umožňuje interaktivní zapojení do jeho světů. A je to právě analyticko-interaktivní část, která z velké části vytlačila běžný historiografický náhled. Původních rekvizit, vedle jejich trikových náhražek, zde zase až tolik nenajdeme, což je poměrně škoda. Stejně tak tu není mnoho originálních materiálů a tiskovin (plakáty jsou většinou fotokopie), přičemž nejvíce věcných pramenů nalézáme v úvodní a závěrečné části výstavy. Tradice kinematografie atrakcí,[2] na kterou se Zemanovy filmy souvisle napojují, v muzeu opravdu zvítězila nad klasickým modem vyprávění i vystavování.

Více zamrzí nepoměr mezi vyčleněnou pozorností k daným filmům. První období Zemanových děl a další průběh jeho tvorby v 60. a 70. letech zaostává ve srovnání s velikostmi vyhrazených prostor i jejich zpracováním u zmíněného triptychu věnovanému Cestě do pravěku, Vynálezu zkázy a Baronu Prášilovi. Muzeum tak nechtěně buduje dojem, že mediálně nejproslavenější tvorba z poloviny 50. let a přelomu let 60. zároveň patří k tomu hodnotnějšímu. Avšak například již Zemanův první projekt Vánoční sen (1945) dostal oprávněně ocenění za nejlepší loutkový film na MFF v Cannes v r. 1946 a Inspirace (1949) zas inovativním způsobem zapojila do animace skleněné materiály. Stejně jako jeho pozdější tvorba v 60. letech (Bláznova kronika 1964, Ukradená vzducholoď 1966, Na kometě 1970) nebyla pouze opakováním předešlých schémat, ale jejich variačním rozvíjením. S touto nerovnováhou souvisí nedostatek vymezené plochy v objektu. Rozsáhlost Zemanovy tvorby by si zasloužila prostoru dvakrát tolik. Ondřej Beránek ale zdůraznil, že plány muzea počítají s tím, že se expozice bude do budoucna dále vyvíjet a rozšiřovat. Na druhou stranu semknutost výstavních prostor zaručuje nahuštěnou stimulaci dílčími atrakcemi, až návštěvník pomalu neví, kam má zrakem spočinout dříve.

Muzeum Karla Zemana je bezesporu ojedinělým úkazem na českém území jednak svým tematickým zaměřením, jednak vůbec jasným konceptuálním uchopením expozic, které odrážejí základní elementy Zemanových děl – hravost a fantazii. Pokud se sbírka v dohledných časech rozšíří a nabídne vyrovnané pokrytí celé Zemanovy tvorby, doplněné i o některé původní zdroje z daných filmů, pak to bude pouze a jenom k dobru pokračovatele Mélièsovy tradice.

Terezie Křížkovská

—–

[1] Eva Zaoralová, The bequest of the Czech film to the world. Film a doba (special english issue) 2009, č. 55, s. 2–3. Taktéž viz: Jan Žalman, Umlčený film. Praha: KMa 2008, s. 333. David Bordwell, Kristin Thompson, Dějiny filmu, přehled světové kinematografie. Praha: AMU/NLN 2007, s. 513–514. O mezinárodním věhlasu Zemanovi a Trnkovi loutkářské práce v 50. letech též: Peter Hames, Československá nová vlna. Praha: KMa 2008, s. 279–280, s. 232.

 [2] Tom Gunning, Estetika úžasu: raný film a (ne)důvěřivý divák. In: Petr Szczepanik (ed.). Nová filmová historie. Antalogie o současném myšlení o dějinách kinematografie a audiovizuální kultury. Praha: Hermann & synové 2004, s. 149–166. Film atrakcí: raný film, jeho diváci a avantgarda. Iluminace 13, 2003, č. 2, s. 51–57.