Literatura: Peter Biskind – Bezstarostní jezdci, zuřící býci

Mladá fronta v létě vydala knihu s podtitulem „Jak generace sexu, drog a rokenrolu zachránila Hollywood“, nabízí se otázka, proč tak vůbec učinila. Bezstarostní jezdci, zuřící býci rozhodně nejsou knihou zásadní, kanonickou, nezbytnou ani informačně přínosnou. Je to kniha, ve které toho hodně chybí i přebývá. Jedno jí však upřít nelze a to je zábavnost.

Jak napovídá název i podtitul, kniha (původně vydaná v roce 1998) se zaměřuje na období Nového Hollywoodu, kdy se objevila silná vlna režisérských osobností. V rámci studiového systému získali tito režiséři na krátký čas výsadní postavení, téměř srovnatelné s evropskými auteury, jimiž byli částečně ovlivněni. Jedná se o období mezi filmy Bonnie a Clyde (1967) a Nebeská brána (1980) nebo také, abychom se drželi názvu, mezi Bezstarostnou jízdou (1969) a Zuřícím býkem (1980). Jde tedy přibližně o 70. léta a režiséry jako Peter Bogdanovich, Bob Rafelson, Francis Ford Copolla, Hal Ashby, William Friedkin, Brian De Palma, Steven Spielberg, Martin Scorsese nebo George Lucas, dále herce, kteří rovněž režírovali, jako Dennis Hopper nebo Warren Beatty a scénáristy, kteří si také vyzkoušeli režii, jako Peter Towne nebo Paul Schrader.

Peter Biskind nashromáždil skutečně úctyhodné množství všemožných drbů, historek, mýtů a spekulací, které však nejsou ověřitelné. Navíc často i sám Biskind přiznává, že každý z aktérů tvrdí něco jiného. Při své práci postupoval stylem bulvárních novinářů, kterým nezáleží na pravdě, ale především na senzaci. Podobně jako při čtení bulvárních novin jsem si mnohdy říkal, proč by mě mělo vlastně „tohle“ zajímat. Věřím, že jsou tací, kteří chtějí vědět, kdo se s kým vyspal, kdo se kde opil a zfetoval nebo kdo koho urazil na večírku, ale rozhodně kvůli tomu nebudu knihu oceňovat. Protože právě podobné „historky z natáčení“ jsou těžištěm textu, tak čtenář téměř získá pocit, že všichni tvůrci ve filmovém průmyslu té doby byli naprostí blázni, neschopní feťáci, erotomani, tyrani nebo alespoň nesnesitelní egoisté. Samozřejmě nejsem schopen posoudit a ověřit pravdivost a přesnost Biskindových výroků, ale například Monte Hellman, jeden z aktérů knihy, v tomto rozhovoru s Vladimírem Hendrichem tvrdí, že Bezstarostní jezdci, zuřící býci jsou: „Příkladem […] faktograficky špatné knížky […], ve které najdete faktografickou chybu snad na každé stránce.“

Biskind navíc není zcela spravedlivý, když rozděluje svou pozornost mezi jednotlivé tvůrce. Například se až neúměrně věnuje Warrenu Beattymu (možná proto, že o něm publikoval samostatnou monografii) nebo kritičce Pauline Kaelové (jako by v té době téměř neexistovali jiní recenzenti), zatímco na druhé straně De Palmu spíše opomíjí. Můžeme tedy říci, že by tato kniha nejspíše neobstála v očích nových filmových historiků, kteří se vyhýbají narativizaci historie a kladou důraz na vědecký postup práce a kritické hodnocení pramenů.

Řekli jsme si, co v knize přebývá a teď k tomu, co v ní chybí. Tentokrát není na vině Biskind, ale autoři českého vydání. Smířil bych se s absencí předmluvy a doslovu, ale chybějící rejstřík filmů je zásadním nedostatkem. Nejenže není přítomen rejstřík filmů, ale text dokonce postrádá i originální názvy, což zvláště u méně známých titulů čtenáři značně ztěžuje možnost film identifikovat, popř. vyhledat (jedinou jeho šancí je zpětně odhadnout originální název). Všechny názvy jsou tvrdohlavě překládány a to i v případech, kdy daný snímek nejspíše ani neprošel českou distribucí a nemá tedy oficiální český název. Příkladem budiž v českém prostředí nepříliš známé tituly jako Tracks (1977), Payday (1973) nebo Silent Running (1972), v knize uvedené jako Koleje, Výplatní den a Tichý chod. Navíc byl přeložen i název knihy Stevena Bacha, která v Česku nevyšla (s. 355 Konečný střih), a naprosto nesmyslně i píseň L.A. Woman od Doors jako Žena z L.A. (s. 354). Jinde, kde by naopak bylo na místě text „odanglikanizovat“, tak překladatelé neučinili, takže v knize například nevystupuje László Kovács, ale Laszlo Kovacs.

Dalším zásadním a poněkud nepochopitelným problémem je naprosté odmítnutí poznámkového aparátu. Nejde mi ani tak o přesné citace zdrojů, koneckonců se jedná spíše o populární text, ale právě proto by si mnoho informací zasloužilo vysvětlivky pro nepříliš zasvěcené a hlavně neamerické čtenáře. Stejně tak by v poznámkách pod čarou mohl být čtenář upozorněn na objektivně ověřitelné chyby, jako když například Scorsese v přímé řeči říká, že za Taxikáře dostal v Cannes Velkou cenu, přestože dostal Zlatou palmu (s. 304). V neposlední řadě by poznámkou pod čarou překladatelé mohli vyřešit problém nepřeložitelného vtipu a tak by plakát s nápisem „Caught-22“ odkazující k Hlavě 22 nemuseli překládat jako „Másh Hlavu 22“ (s.74).

Jeden z překladatelů, Michael Málek (pracoval v tandemu s Ivou Hejlíčkovou), se na křtu knihy letos v Uherském Hradišti nechal slyšet, že „kdo tam najde nějakou chybu, je fakt dobrej“. Přestože se skutečně jedná o poměrně kvalitní překlad, tak je toto tvrzení poněkud přehnané. Ne že by se v textu nalézaly snad přímo hrubky, ale překlepů lze najít požehnaně. (1.) Rovněž to občas zaskřípe i v samotném překladu, například v českém vydání zůstal výraz „trailer“ (s. 382), přestože se v tom případě nejedná o upoutávku, ale o přívěs, nebo je několikrát použita otravná česká floskule „bylo to o“ (s. 360 „Myslím, že to všechno bylo o projektu a o potřebě múzy…“). Jindy zase překlad skrývá snad až příliš lidové slovesnosti, například když je použit příměr „produkoval scénáře jako housky na krámě”. Chyby lze při letmé kontrole najít i ve jmenném rejstříku (např. Ballard je kromě stran 85 a 349 zmíněn také na straně 359 a Castaneda se kromě uvedených stran vyskytuje také na straně 331).

Pokud je kniha Bezstarostní jezdci, zuřící býci v něčem hodnotná a přínosná, pak v tom, že přináší možnost nahlédnout do zákulisí hollywoodských mocenských struktur, neúprosného světa ovládaného tržbami, ve kterém jsou tvůrci hodnoceni jen podle svého posledního filmu. Peteru Biskindovi se podařilo přiblížit čtenářům poměrně věrně sny, touhy, ale také bláznovství nastupující generace Nového Hollywoodu, stejně tak jako atmosféru oněch přelomových let plných sexu, drog a rokenrolu a je třeba uznat, že tato atmosféra nevyprchala ani z českého překladu. A právě tak je potřeba tuto knihu vnímat, tedy ne jako ucelenou publikaci s odbornou hodnotou, ale spíše jako zábavné popularižační čtení, které nám může přiblížit atmosféru doby, ale nelze ho brát zcela vážně.

(Peter Biskind: Bezstarostní jezdci, zuřící býci. Praha: Mladá fronta 2012.)

Ferdinand Fořt

—

1. s. 91 „to toho“ místo „do toho“, s. 167 „BBC“ místo „BBS“, s. 164 „Mickey Dolenz“ místo „Micky Dolenz“ a „Monkeys“ místo „Monkees“, s. 132 název filmu Leopardí ženav kurzívě jen z poloviny, s. 128 „Zvolal“ místo „Zavolal“, s. 177 „bílech“ místo „bílejch“, s. 236 „legaci“ místo „legraci“, s. 249 „maji“ místo „mají“, s. 328 přebytečné „se“, s. 331 „Castenady“ místo „Castanedy“, s. 331 chybí předložka „z“, s. 338 čárka navíc ve druhém odstavci, s. 357 „které“ místo „který“, s. 361 chybí uvozovky u přímé řeči, s. 416 „Evansovu“ místo „Evansova“, s. 419 chybí „s“.