DVD Jeskyně zapomenutých snů: Koexistující plochy minulosti

Filmy Wernera Herzoga ukazují, jak tenká může být hranice mezi realitou a fikcí. Ať točí hraný film či dokument, autorův rukopis je vždy patrný, striktní žánrové rozlišování tudíž nemá valný význam. Za důležitější pokládám distinkci tematickou. Když se podíváme na Herzogovu dosavadní tvorbu, zjistíme, že se pohybuje mezi dvěma základními tendencemi. Tou první je oslava silných osobností balancujících na hraně mezi šílenstvím a genialitou. Lope de Aguirre a Fitzcarraldo vyzvali na souboj samotnou přírodu, aby dosáhli svých na první pohled neuskutečnitelných cílů. Druhý pól Herzogova díla představují portréty bytostí deformovaných či zdánlivě zaostalých. Kaspara Hausera a ochlastu Stroszeka spojuje slabost a bezradnost vůči společnosti, jež je obklopuje. Vizionáři však tváří v tvář všemocné síle přírody selhávají a propadají šílenství, zatímco kriplové se často ukáží být moudřejšími či mocnějšími, než se zdálo.

Herzogův dokument s názvem Jeskyně zapomenutých snů, který právě vychází na DVD v Edici náročného diváka, se tematicky blíží první tendenci. Se skupinou vědců a odpoutanou kamerou se vydal do obtížně přístupné jeskyně Chauvet na jihu Francie, kde se nacházejí prehistorické nástěnné malby, staré až 30 000 let. Už samotný nápad natočit film v obtížně přístupné jeskyni ukazuje režisérovu odvahu a šílenost ne nepodobnou jeho klasickým postavám. Trvalo rok, než vůbec získal povolení od francouzského ministerstva kultury. Velký rozruch vyvolalo i rozhodnutí natáčet ve 3D. Herzog přímo prohlásil, že „film plánoval jako trojrozměrný od samého počátku“. Tento výrok může znít od člověka, který se o 3D technologii vyjadřoval spíše kriticky, poněkud překvapivě, režisér však pojal třetí rozměr poměrně netradičně, což dokládá např. časté užití dlouhých hlediskových záběrů. Některým aspektům Herzogova přístupu ke 3D se budu věnovat později.

Jeskyně zapomenutých snů se formálně příliš neliší od ostatních Herzogových dokumentů. Kombinuje participační, výkladový a performativní přístup, přičemž hlavní roli opět hraje autorův komentář. Herzogova nezaměnitelná lámaná angličtina dodává i těm nejbanálnějším sdělením mystický nádech. Režisér se více než kdy dříve zaměřuje na filozofické otázky. Kromě tradičních motivů, jako je zápas člověka s přírodou a hledání podstaty lidského bytí, se zabývá počátečním vývojem filmového média, tokem času či současnou rolí vědy. V nitru jeskyně nachází paralely mezi filmy a malbami prehistorických umělců. Rané snímky a jeskynní malby zvířat spojuje fenomén reprezentace skutečnosti a schopnost vyvolat iluzi pohybu. Vložená sekvence z Astairova filmu Swing Time (1936) má ukázat, jak jeskynní lidé vnímali realitu. Fred Astaire tancuje se svými stíny, které se postupně začínají pohybovat nezávisle na svém zdroji. Takto viděli své siluety i prehistoričtí lidé, když za svitu ohně pozorovali jeskynní malby. Na první pohled zavádějící přirovnání je i díky nápadité montáži velmi efektně využito. Prehistoričtí umělci odhalili také potenciál obrazů k vyprávění příběhů a propojení člověka s duchovním světem. Kresby nebyly pouhou reprezentací reality, plnily rovněž funkci mýtickou a fabulační. Jeden z francouzských antropologů ve filmu zmiňuje koncept homo spiritualis. Prehistoričtí lidé věřili ve fluiditu života, tedy schopnost člověka proměnit se ve zvíře a naopak, a permeabilitu, spojení mezi fyzickým a duchovním světem. Pojem homo spiritualis (člověk spirituální) je tak pro popsání pravěkého, ale i současného člověka vhodnější než homo sapiens (člověk rozumný). Z komentáře režiséra vyplývá, že s tímto tvrzením souhlasí.

Pravěké malby vedou Herzoga k úvahám o čase a uchovávání historické paměti. Jak říkal Henri Bergson, čas nelze chápat jako řetězec příčin a následků ani jej dělit na jednotlivé úseky. Připomeňme si jeho slavnou metaforu převráceného kuželu, v němž jsou obsaženy všechny vzpomínky nahromaděné v paměti. Každý řez kuželem obsahuje celou naši minulost takovou, jak se sama v sobě uchovává; jednotlivé úrovně se liší jen mírou zhuštění. Minulost tedy Bergson nedefinuje jako posloupnost, nýbrž jako koexistenci více či méně kontrahovaných ploch, z nichž každá obsahuje v témže čase vše a jejichž krajní mezí je nezadržitelně uplývající přítomnost. Tento způsob uvažování se dá velmi dobře uplatnit i na Herzogův film. Kresby, jež dělí až 5000 let, koexistují v jedné jeskyni a ovlivňují způsob, jakým se dnes díváme na umění a pravěké civilizace. Stopy člověka a vlka, které archeologové v jeskyni nalezli, se mohou lišit tisícovkami let, nebo také jediným dnem. Podnět k zamyšlení nad fenoménem času dává i jedna zvlášť úsměvná scéna, v níž hraje místní podivín americkou hymnu na kostěnou flétnu z doby kamenné.

Ač se Herzog tentokrát nesoustředil pouze na jednoho hlavního hrdinu, zůstává věrný své fascinaci výjimečnými individualitami. Těmi jsou jak anonymní autoři maleb, kteří svým uměním zachovali otisk v historii, tak i přítomní vědci. Šlechetnými je kromě jejich schopností činí právě vědomí mezí rozumového poznání. V epilogu se projevuje režisérův typický smysl pro absurdno. Herzog nás opět zavádí na tenkou hranici mezi realitou a fikcí. Vidíme deštný prales poháněný jaderným reaktorem, v němž žijí albínští krokodýli, pravděpodobně oběti genetické mutace. Závěrečná otázka, zda lidé nejsou těmito krokodýly, kteří hledí do propasti času, by se dala chápat jako metafora ztráty lidské přirozenosti.

Z technického hlediska zaujmou dlouhé kamerové jízdy s velkou hloubkou ostrosti, především v nitru jeskyně. Páteř filmu tvoří sekvence, v nichž kamera i několik minut v kuse krouží mezi malbami za zvuku minimalistické hudby či naprostého ticha. Rozhovory s odborníky a místními individui jsou v zájmu logiky pojaty víceméně konvenčně a nijak nevybočují z norem participačního dokumentu.

Zbývá už jen vyřešit otázku, jak se režisér vypořádal s 3D technologií. Ačkoli se Herzogovi nedá upřít originální pojetí, třetí rozměr k filmovému zážitku nic nového nepřidává, a to ani při efektních kamerových průletech jeskyní. Použitý 3D materiál je navíc značně nedokonalý, tudíž obraz často působí rozmazaně. Z tohoto hlediska nás nemusí ani moc mrzet skutečnost, že v ČR film vychází na DVD pouze ve 2D verzi. Přes drobné výhrady patří Jeskyně zapomenutých snů mezi myšlenkově nejpodnětnější snímky Wernera Herzoga, proto se vyplatí jej pořídit i v „holém“ vydání bez bonusů. Na tvůrce, který by objevil umělecký potenciál tří dimenzí, však kinematografie stále čeká.

Autor: Jiří Anger