Domů » Recenze

LFŠ 2012: Tokio podle Kiarostamího

Íránské režisérské eso Abbás Kiarostamí v pátek 27.7. ve Hvězdě převzal z rukou Istvána Szabóa Výroční cenu AČFK a zároveň uvedl svůj nejnovější film Like Someone in Love, který si svou premiéru odbyl v soutěžní sekci letošního festivalu v Cannes. Jelikož situace v Íránu je dlouhodobě nejistá, tak Kiarostamí nemá na výběr a musí točit v exilu. Po evropské Věrné kopii (2010), o níž jsem psal níže, se vypravil na asijský kontinent, konkrétně do Tokia, kde se celý film odehrává. Exotický Írán tedy střídá pro evropského diváka neméně exotické Japonsko, důležité však je, že Kiarostamího svébytný režijní styl zůstává stále čitelný. Ačkoliv íránská kultura v jeho dřívějších dílech hrála podstatnou roli, v Like Someone in Love dokazuje, že jeho způsob vyprávění je univerzální a přenositelný do jakéhokoliv prostředí.

Ve filmu nazvaném podle populární písně Jimmyho Van Heusena z roku 1944 Kiarostamí rozehrává zvláštní trojúhelník postav. Mladá dívka Akiko, která si na svá studia vydělává prostitucí, se v nočním Tokiu setkává se svým klientem, starým osamělým vysokoškolským profesorem Takashim. Třetí vrchol onoho trojúhelníku tvoří její žárlivý přítel automechanik Noriaki, kterého ztvárnil známým japonský herec Ryo Kase (Ukrutnost, Neklid, Dopisy z Iwo Jimy). Jejich vzájemná konfrontace odehrávající se během jedné noci a jednoho dne je plná nedorozumění, nepochopení a vzájemného hledání. Střetává se tu vyspělost s nevinností, sofistikovanost s jednoduchostí a laskavost s hrubostí.

Like Someone in Love obsahuje Kiarostamího typické výrazové prostředky, figury a motivy. Opět se tu projevuje jeho záliba v rozhovorem vedených v autech, které se už staly součástí jeho trademarku. Jako by jízda autem v jeho postavách probouzela potřebu se svěřovat a mluvit o svých životech. Rovněž však plní funkce estetické, protože přední sklo vozidla, ve kterém se odráží nebe spolu s tokijskými mrakodrapy, vypadá vskutku působivě. Dalším typickým znakem Kiarostamího filmů je pečlivá práce s mizanscénou, která v tomto případě upozaďuje ostatní výrazové prostředky. Už první záběr filmu je klasickou figurou Kiarostamího stylu, která se opakuje ve většině jeho filmů. Slyšíme dlouhý telefonní hovor dívky s jejím přítelem v plné restauraci, přičemž několik minut dívku vůbec nevidíme a sledujeme pouze „náhodný“ záběr oné restaurace. Samotné vyprávění je typicky pomalé, nedořečené, plné pomlk a nejasností. Ambientní atmosférou a tématem porozumění film připomene Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003) Sofie Coppolaové. Na rozdíl od něj však Kiarostamí pracuje výhradně s asijskými herci a reáliemi.

Závěrem je nutno říci, že se rozhodně nejedná o Kiarostamího vrcholné dílo a mnohé jeho íránské filmy jsou působivější, poutavější a suverénnější. Jako by byl v obrovském Tokiu tak trochu ztracen, podobně jako jeho postavy.

Ferdinand Fořt

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 30. 7. 2012 ve 9.57 a zařazen do kategorie Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.